O nábor nových dětí do oddílu nemáme v poslední době nouzi. Pravidelná (a kvalitní) činnost přispěla k tomu, že jsme se dostali do povědomí lokálního okolí, a to díky otevřeným akcím pro veřejnost: řeč je třeba o zřízení kulturního centra Neobyčejná klubovna či o dobře odvedené a správně načasované kampani k náboru dětí.

Oč jsme se však snažili, byl nábor nových vedoucích, kteří by Poutníkům přispěli svou energií a smysluplnou prací. Chtěli jsme zkrátka posílit svůj tým, vzhledem k tomu, že během nešťastného „osmičkového“ roku u nás nastalo poměrně dost událostí typu nemoc v rodině, půlroční neschopenka, odjezd aktivního vedoucího na Erasmus, desetiměsíční rekonstrukce Neobyčejné klubovny svépomocí, vyčerpání hlavních vedoucích…

Od března jsme tedy plánovali, co s tím. Bohužel, jak už to tak bývá, zapojili se jen tři přetížení vedoucí, zbytek nejevil zájem. Věděli jsme, že to bude stát bolestivě mnoho času a energie na úkor osobních potěšení, rodinné pohody i motivace k oddílové činnosti. I tak nám to ale za to stálo – a zpětně si myslím, že přinejmenším získaná zkušenost je nedocenitelná.

Nejprve jsme se shodli na záměru vytvořit vzdělávací materiál Stezka vůdce. Díky němu by se mohly v příslušném směru vzdělávat starší děti (14 let a víc), jež o organizování oddílové činnosti sem-tam jeví zájem. Stezka vůdce by přitom podle našich představ měla mít kýžený přínos i pro současné vedoucí, kteří by vzdělávacím kurzem prošli také: mělo jít o kombinaci teorie aplikované v praxi.
V květnu jsme ovšem tyto snahy zarazili. Uvědomili jsme si totiž, že ve chvíli, kdy děti samy od sebe nejsou nastaveny tak, že by měly touhu „něco dělat“ – byť nedokonale a s chybami – ztrácejí k dalšímu rozvoji potřebnou vnitřní motivaci. Do Stezky vůdce bychom je beztak „tlačili“, a stejně bychom vytoužené proaktivity u nich nedosáhli. Opustili jsme proto myšlenku, že je nutné mít vedoucí jen z vlastních odchovanců, hodlali přibrat nové vedoucí z řad mimo oddíl a trochu si je vychovat dle sebe (resp. ukázat jim naše hodnoty a fungování oddílu a pak jim nechat volnější ruce a jednat s nimi jako se sobě rovnými).

Mnoho času jsme strávili na tvorbě kampaně. Zacílili jsme ji na středoškoláky až vysokoškoláky v „druháku“, vytvořili krásné letáky ve verzích „pro techniky”, „pro studentky-pečovatelky”, „pro středoškoláky hledající partu”. Taktéž jsme vypracovali harmonogram, náborový web, vypilovali informační texty o tom, kdo jsme, co a jak děláme, co to potenciálním vedoucím přinese, čím mohou přispět, jak nás mohou kontaktovat apod. Letáky jsme v září roznesli a umístili na nástěnky ve zhruba šesti desítkách středních, vyšších odborných škol a vysokých škol. Měli jsme velké plakáty v oknech klubovny směřujících do rušné ulice, plakáty byly i vidět při programech v Neobyčejné klubovně, rozesílali jsme e-maily a sdíleli příspěvky na Facebooku. Vše se šířilo jako lavina i od rodičů dětí.

Z celé této kampaně nakonec nevzešel – nepřišel k nám – žádný vedoucí. Jen dva rodiče, se kterými bychom byli v kontaktu i nehledě na kampaň (sbližovali jsme se v průběhu let, občas s námi byli na akcích apod.). Zjistili jsme jeden důležitý poznatek proč “to nefungovalo”: nebyla tam osobní vazba, a ta je pro naši činnost extrémně důležitá. Kdykoli jsme se s někým bavili osobně a dali mu letáček do ruky, přišlo nadšení z toho, jak je to krásné, byl vidět zájem. Do té doby ale nic. Vyvozujeme z toho tedy, že v dané oblasti je mezi zhlédnutím výzvy, reklamy, nabídky a aktivizací v podobě kontaktu mezera – obrovská a těžko překonatelná. Druhou věcí, která nám „nehrála do karet“, bylo, že nové vedoucí jsme nejaktivněji hledali my, co jsme na úspěchu měli velký osobní zájem. Pohybujeme se všichni v prostředí, které je na tom podobně jako my – každý je svázán s řadou projektů, spolků, má „milion“ aktivit, a málokdo by byl schopen věnovat se celoroční oddílové činnosti ani ne naplno, ale aspoň kvalitně – a z tohoto (dle mého mínění rozumného) důvodu to odmítají.

Zmíněné téma se promítlo koncem září na společném programovém bloku pro vedoucí oddílů na Srazu oddílů. Týkalo se téměř všech. I dle výzkumů skautské organizace a s ohledem na komerční prostředí, kde je extrémně obtížné sehnat zaměstnance, můžeme říct, že jde o celospolečenský problém, napříč obory. Během diskuze a sdílení zkušeností na Srazu oddílů vyplynulo jako možné východisko pozvat na jednorázovou akci (víkendovka, tábor, podzimní prázdniny…) své méně vytížené kamarády, třebas mimo obor, jako dopomoc. Je pak možné, že se jim činnost zalíbí, že jim bude v kolektivu příjemně, ačkoli netušili, že by se tak mohlo stát. Bohužel zatím neznám případ, kdy by toto někdo aplikoval v praxi. Dlouhodobá spolupráce je zkrátka velkým strašákem.

Smyslem této kazuistiky je ukázat, co se stalo, a poskytnout své zkušenosti dalším kolektivům potýkajícím se s podobným problémem. V rozhodující chvíli jim to třeba pomůže ušetřit hodně trápení, času i nezbytné motivace.

Článek vyšel v časopisu Archa 1/2019

Archa1 2019 Pro Web by on Scribd


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *