Moje cesta do Kmene

Můj den D nastal na táboře v Říši divů. Druhý den juniorského puťáku jsem se probudila na Chřenovickém hradu do krásného slunečného rána. Koukám kolem sebe – a všude jen samé děti. „Kde je Bláťa? A Bebina, Fčela, Bára, Pytlák…?“ ptají se mě. Odpovídám, že šly možná někam za zříceninu na záchod… Hlodá mi však v hlavě: Proč mě nevzaly s sebou? Uklidňuje mě, že vidím ze spacáku vstávajícího Vačici. Nejsem úplně sama, uff… Chatař s Kámem mě upozorňují na to, že mám na hamace navázaný nějaký vzkaz. Po jeho otevření se mi na chvilku zastavuje srdce. Píše se v něm: 

 

Pěnkavo, jsme v pořádku. Nehledej nás. Nezapomeň prosím na léky. Vše k tomu potřebné najdeš v lékárničce 🙂 Alergie: Meruňka vosí vpich, Matěj kukuřice. Právě započal tvůj TB! 

Kmen

 

“Je to tady!” říkám si v duchu. Konečně jsi se dočkala. Tak teď hlavně klid, Pěnkavo. To zvládneš! Využij všeho, co jsi se za poslední roky naučila. Pomalu se nadechuji a vydechuji. Prvotní panika mizí, po celý zbytek dne cítím klid jako už dlouho dne. Věřím, že to zvládnu. Objevuje se mi na tváři obří úsměv a zamířím si to rovnou k Vačici. Potutelně si mě měří a zdraví slovy: „Už víš?“ „Teď jsem si to přečetla, Míšo,“ odpovídám mu a se smíchem ho objímám. „Odteď jsem ale jen pozorovatel, ano? Všechno ostatní je na tobě,“ dodává. 

 

Hlásím dětem, že zbytek puťáku bude tzv. na Pěnkavu a že to budeme muset zvládnout do Zátoky sami. V lékárničce objevuji kromě výbavy s první pomocí také peníze. Ulevuje se mi, že nebudeme muset jít celou cestu zpátky po svých a taky že neumřeme hlady, sama mám totiž v peněžence jen pár korun. Řeším však první zádrhel: léky pro Cvrčka jsou popsané kartičkou pro Kachnu. Píšu zprávu Bláťě, že mám vyměněné léky a co s tím. Dostává se mi odpovědi, že vše je přesně tak, jak má, a že mám věřit týmu. Nadechuji se a tentokrát sáček i otevírám. Objevuji, že kartička s popiskem je oboustranná a léky jsou opravdu určené Cvrčkovi. 

 

Vyrážíme na cestu

Po tomto zdravotnickém okénku pak zjišťuji další, o trochu větší zádrhel. Na mobilu mám jen 30 % baterky. Powerbanku jsem před puťákem neřešila, měla jsem přece jít jen jako doprovod. Vačice si pro jistotu mobil nevzal vůbec. Odmítám se hroutit a odsouvám to k řešení na později. Děti jsou úžasné. Mezitím si k mému velkému překvapení většina z nich sbalila. Dokonce si i rozdělali menší ohníčky, na kterých vařili čaje, kaše a čínské polévky. V tu chvíli jsem na ně byla neskutečně hrdá. A popravdě taky vděčná, jak moc mi to ulehčují… 

 

Další prioritou bylo najít někde po cestě zdroj pitné vody a doplnit zásoby, které padly na snídani a úklid ohniště. Důležité také bylo určit si program a směr naší cesty. Rozhodla jsem se postupovat podle namyšleného ramcáku a navštívit Vodní dům a Včelí svět. Vodu čerpáme hnedka v podhradí, kde nám ochotní obyvatelé také radí s cestou. Je sobota a doprava v oblasti je naprosto příšerná a nepravidelná. Informace z IDOSu jsou navíc nespolehlivé. Vyrážíme proto pěšky do Ledče nad Sázavou. Po příchodu na místní nádražku zjišťujeme, že je tu zavedena náhradní autobusová doprava. Jak jinak. Tenhle tajnej bod nebudeš mít rozhodně zadarmo, Pěnkavo. Po náročném putování v neskutečném vedru se odměňujeme zmrzkou a mě se definitivně vybíjí mobil. Zapamatuji si pouze to, že se musíme nějak dostat do Zruče nad Sázavou, odkud nám to dál jede za 2 hodiny. Děti mají za úkol si zapamatovat naši cílovou destinaci: Hulice, úpravna. 

 

Ve Zruči kempíme v centrálním parku a vytahujeme obědy. Děcka směňují sušenky za jablka, rohlíky za salámy. Odpočívají ve stínu, povídají si v menších skupinkách a vůbec jsou zlatí. Vačice je mi celou dobu velkou oporou. Pomáhá mi s nástupy a výstupy do autobusů. S přesuny po silnicích. Vyprávěním příběhů. Vůbec svou přítomností. Díky tomu všemu mám také možnost oběhnout si náměstí a poprosit místní obchodníky, zda by mi nemohli dobít mobil. Mám neskutečné štěstí, zadaří se mi hned ve druhém obchodě – v místním zverimexu. Začínám si konečně puťák naplno užívat. 

 

Vzhledem k tomu, že už je ale odpoledne, stíháme nakonec jen návštěvu Vodního domu (rozhodli jsme se pro něj v demokratickém hlasování :-)). A je to tam vážně super! Nebýt časového presu, užívali bychom si venkovní atrakce a vnitřní zajímavé vodní pokusy ještě několik hodin. V pozdním odpoledni však zvedáme kotvy a vyrážíme směr Keblov – opět hezky po svých. Cesta i přes naší velkou únavu uběhne rychle, až jsme všichni překvapení. Ale není se čemu divit, panuje dobrá nálada, povídáme si a zpíváme poutnické písničky. Úplně tak zapomínám na průběžné zprávy ostatním vedoucím, jak jsme na tom. Hlavně pak službě kvůli večeři, za což od ní dostanu trochu vyčiníno 🙂 Do Zátoky přicházíme rozesmátí a já šťastná. Dovedla jsem nás zpět v pořádku do tábora. 

 

Přijetí před Kmenovou radou

O svém Tajném bodu jsem až do Kmenové Rady neměla s nikým mluvit. Uplynulo tak pár dní a já jsem na večerním nástupu dostala za úkol holčičí koupání. Byla jsem do toho natolik zabraná! Při sprchování druhé skupinky se nám rozpadla sprchová hlavice a já se ji pokoušela opravit, když tu se za mnou z mlhy ozvalo: „Pěnkavo, já to po tobě převezmu.“ „Hele, to je v pohodě, Májo. Já už holky domeju. Navíc vidíš, ta blbá sprcha nám nějak stávkuje…” „Ne, Pěnkavo, fakt jdi, Tygr tam na tebe venku čeká!“ „Cože?!!“ To mě konečně vytrhlo z koupacího módu. Vylézám z koupelny a tam na mě opravdu čeká Tygr v kmenové palestině a s lucernou. „Víš, proč tady na tebe čekám, Pěnkavo?“ říká mi. Zmůžu se jen na přikývnutí.   

 

Cestou lesem si začínám uvědomovat sílu okamžiku. Je to tady, za chvilku předstoupím poprvé před Kmenovou radu! Na tohle jsi čekala a těšila ses přes dva roky, Pěnkavo. Přehrávám si v hlavě pokyny od Tygra a také odpovědi na hypotetické otázky, které od Kmeňáků čekám. Vím, že na druhé straně budou stát moji kamarádi, že se nemám čeho obávat. Přesto, když před Kmenovou radu předstupuji, ta atmosféra je tak magická, že mě úplně pohltí. Všechno, co jsem chtěla říct, se rozplyne. Zůstávají jen rozklepané ruce a nejistý hlas. Po celou dobu pláču dojetím.   

 

Náčelník Kmene se mě táže, co si myslím, že bylo mým Tajným bodem? I další Kmeňáci na mě mají dotazy, tzv. na tělo. Můj tajný bod prý nebyl úplně pevně daný, zaměřený na jednu věc. O to víc je zajímá, co si z něj odnáším já. Odpovídám bohužel nesouvisle a úplně něco jiného, než jsem si připravila… A to je toto:

 

• Hlavně v klidu. 

• Ve stresové situaci se nejprve nadechni a pak jdi krok po kroku. 

• Důvěřuj si a důvěřuj týmu. 

• Ne na všechno se dá dopředu připravit. 

• Neboj se zeptat.  

• Nabij si mobil! (i když nejsi garant akce/etapy) A power banka je tvůj kamarád 🙂 

A pak padne nejtěžší otázka:„Myslíš, že jsi Tajný bod splnila a zasloužíš se stát členem Kmene?” Odpovídám, že ano. A že po tom velmi dlouho toužím a doufám, že jsem Kmene hodna. A pak se sen stává skutečností. Náčelník říká, že se Rada jednomyslně usnesla, že jsem Tajný bod splnila a že mě vítá v Kmeni. Kmet mi následně na krk nasazuje nádhernou žlutou palestinu. Ten večer jsem ten nejšťastnější člověk na světě.