Takové dotazy jsme si pokládali ve zmatku, co se to s námi děje, když jsme zmizeli z reality. Naštěstí nám Nigel (NPCčko) prozradil, že jsme ve hře Jumanji a uvedl nás do ní. Po jeho přivítání jsme zjistili, za jaký charakter hrajeme a jaké má silné stránky a slabiny.

Věděli jsme, že abychom se dostali ven, že budeme muset projít všemi levely, najít klenot, získat jej, vrátit ho na své místo a zvolat JUMANJI.

Prvním levelem byla poušť, přes kterou jsme se dostali pouštními auty. Nebylo to vůbec jednoduché, jelikož jsme čelili pštrosům. Auta nám ale dlouho neposloužili, jelikož skrze džungli bychom se s nimi dostávali složitě. Bravestone v tomto levelu ztratil svůj život, když si s Moosem poměřovali síly. Moose ho shodil k zuřivým hrochům a ti ho sežrali. My jsme se museli vypořádat s komáry. Naštěstí došlo jen k pár píchnutím, ale nikoho jed nesrazil na kolena a nikdo neztratil naštěstí život. Další ráno jsme se vzbudili na tržišti, v němž jsme potkali chlapce, který nám předal znak se slovy „Když mě uvidíš kupuj“. Také jsme se v tomto levelu poprvé setkali tváří v tvář s Jürgenem. Dostali jsme se na trh, stali se trhovci. Za vydělané peníze jsme si pak koupili právě věci označené zmíněným znakem. Ani ve městě jsme dlouho nepobyli.

V následujícím levelu nám hra vyřkla, že se máme vydat pro plod Jumanjiovníku. Nebyla to krátká cesta, přesto jsme ji zdolali a díky věcem nakoupeným na tržišti získali plod Jumanjiovníku, který má údajně oslabit Jürgena. V tomto levelu jsme se ještě zdrželi. Naučili jsme se v něm hrát na bubny k zastrašování divoké zvěře a našli v něm Alexe, který nám ukázal, jak si vyrobit plašičku komárům, abychom jim znovu nemuseli čelit. A protože jsme chtěli už do dalšího levelu, vnikli jsme do depa, ukradli jsme letadlo, přivolali Alexe a vyletěli vstříc dalšímu levelu. Bohužel bylo asi příliš brzy. Naše letadlo ztroskotalo. Ošetřili jsme zraněné a vydali se po svých směrem k pevnosti Jürgena.

Hurá, konečně jsme se po tak dlouhé době dostali do dalšího levelu. Vyskytli jsme se v horách. Podstoupili jsme výcvik pro přežití v horách. Po něm už nastal ten správný čas vyrazit vzhůru do hor k Jürgenově pevnosti. A povedlo se. Dostali jsme se k branám Jürgenovy pevnosti. Bohužel ne dovnitř, protože pevnost bedlivě bránili nochsledi Jürgena. Přespali jsme v horách a jak se říká, ráno moudřejší večera. Přišli jsme na to, že Jürgena budeme moc omámit lektvarem. Získali jsme na něj ingredience a od babka lektvartářka nám pak lektvar umíchala.

Dostali jsme se dovnitř a nyní bylo třeba dostat se přes všechny hradby. Museli jsme si k tomu vyrobit příslušné zbraně. Byl to boj za velmi nepříznivého počasí v horách, ale podařilo se. Získali jsme klenot. Počkat. Cože? Jürgen nás převezl. Žádný klenot jsme nezískali. Pouhou truhlici, v níž bylo prázdno. Rozhodli jsme se, že se nevzdáme a zkusíme klenot získat znovu.

U večeře se začala dít podivná věc – nochsledi Jürgena ukradli jídlo a odběhli pryč. Vyslali jsme z našich řad zvědy, kteří zjistlili, že nochsledi nesli jídlo Jürgenovy. Bezva, víme kde je. Přišla i naše čtyřka – Bravestone, Ruby, Shelly a Moose odhodlaní získat klenot. Dali jsme Bravestonovi plod Jumanjiovníku, aby mohl Jürgena oslabit. Společně jsme se rozhodli, že právě on jako nejsilnější a nejodvážnější chlap z nás klenot získá. Bravestone se mu tedy opravdu tváří v tvář postavil, omámil ho a klenot získal. Ruby a Shelly věděli, kde je to ono místo, kam klenot patří. Vzali jsme si své talismany a vydali se tam. A víte co? Přišel i Alex, u něhož jsme se obávali, že nedorazí.

Bravestone vložil klenot do totemu, všichni jsme se spojili a zvolali: „JUMANJIIIIIII“! Přišel Nigel, podal nám všem ruce a rozloučil se. A jsme zpátky v realitě. Wow, to byla jízda. Tak schválně, co nás čeká zase příště…

Výpravu jsme započali tak trochu klasicky na Vršovickém nádraží. Cesta vlakem ubíhala. Děti nevěděly, kam jedou, ale někteří to začaly již poznávat. To je přeci cesta do Zátoky! Jasně, kde jinde započít výpravu za odměnu než právě tam! Autobus nás dovezl až do Keblova a pak jen pár kiláčků pěšky. Tábořiště bylo poloprázdné, ale bylo jasné, že úplně bez práce to nebude. Stavěl se totiž tábor. Rozhodli jsme se takto pojmout výpravu za odměnu, protože děti by si měli k tábořišti budovat vztah ne jen skrze hry, ale také si budovat vztah k tomu, proč a jak to tam funguje, že za každým stanem a lahví na stanové plachtě někdo stojí. Děti měly na výběr, zda pomůžou nebo ne, ale ku našemu potěšení se všichni pustily do práce. Někdo skládal podsady, někdo dělala plachty, někdo zase plnil právě lahve. Nebyla to jenom práce, ale také zábava, vždyť jaké městské dítě se povozí na valníku nebo ví, jak se staví právě podsaďák. K tomu všemu nám všem pod nos voněla krásně opečená vepřová krkovička z grilu. Kdo chtěl mohl se jít vykoupat za soumraku anebo později zpívat písničky k táboráku.

Druhý den se vstávalo celkem časně, protože bylo potřeba ještě něco dodělat a také nás čekalo dobrodružství. Celé dopoledne jsme mohli hrát různé hry, měli super únikovou nebo jsme tahali velkou nádrž za barákem ven, protože nám mi vyplavila voda. Těsně kolem oběda jsme si zabalili do krosen, vzali si batůžky na záda a vydali se směr vlak. Svezl nás Jirka svým velkým autem, a to bylo opravdu zábavné. Další zastávkou byl hrad Český Šternberk, kde jsme měli moc hezkou asi hodinovou prohlídku. Dozvěděli jsme se, že tento rod byl opravdu velmi vážený a byl na mnoha vážených pozicích. Po prohlídce jsme se ještě vyškrábali ke hladomorně a cestou zpět si dali výbornou zmrzlinu z Opočna. Cesta vlakem byla náročná, protože se mnoho lidí posilněných alkoholem vydala naším směrem. Jirka nás zase vyzvednul a už nás vezl na naše sobotní místo ke spánku. Byl to Junák, což je proty, co to neví, pár kilometrů od Zátoky. Kdo chtěl mohl spát ve stanu, kdo chtěl mohl si zapůjčit hamaky nebo spát pod širákem. K večeři nás čekala naše oblíbená dobrota, langoše. Fík je připravil a poté Pytlák smažil na zavěšeném kotlíku na otevřeném ohni. A víte, že k tomu, aby ty langoše byly se váže zajímavá historka? Langoše nejsou moc náročné jídlo na suroviny, ale jednu potřebujete určitě ve velkém množství, mouku. No a nějak se stalo, že všechny ostatní jsme nakoupili, jen tuto ne 😀 Naštěstí jsme byli zachránění Konopem ze spřáteleného oddílu, kterému začínal tábor v Zátoce 😀 Na oplátku jsme jí udělali závoz, něco jako Keblovské dáme jídlo, pár kousků výborných a zlatavě opečených langošů. Po véči bylo letní kino s pohádkou Leo. Kdo nezná mrkněte se, je to moc hezky motivovaný příběh. A co by to bylo za kino bez popcornu. Kdo chtěl, mohl si svůj popcorn vypukat v plechovce od fanty. Při usínání nám nad hlavou svítily hvězdy.

Ráno jsme společně posnídali a během dopoledne jsme si zahráli hru o žužu myšky. Poté jsme si přečetli kroniku, vařili výborný kotlíkový gulášek a balili se. Najednou někdo křičel, že je tam zpráva. Otevřeli jsme ji a tam nebylo vůbec nic. Chvilku nám trvalo, než jsme odhalili, že to bude zřejmě sryté písmo, které se objeví, když ho zahřejeme nad ohněm. Nejprve jsme to zkoušeli nad svíčkou, ale to nám nešlo dost rychle, tak jsme se přesunuli k ohništi, kde jsme ještě z posledních žhavíků vykouzlili oheň. Postupně jsme zjistili, že jsou to zřejmě souřadnice. zadali jsme je do GPS a ukázalo se nám místo pro nás známé jako Zelená budka. Zabalili jsme si poslední věci y vydali se na cestu. U Zelené budky jsme našli dlouhou zašifrovanou zprávu, kus korkové mapy a truhličku. Rozhodli jsme se přesunout na rybářský ostrůvek, protože se někteří před cestou domů chtěli ještě vykoupat. Část šifry luštili mladší a část starší z nás. V dopise bylo ve zkratce napsáno, že někdo s iniciálám N potřebuje naši pomoc a varuje nás před velmi těžkým úkolem. V truhličce, která byla hlavolam jsme našli mnoho klíčů. Rozhodli jsme se, že na základě zprávy si každý, kdo jede na tábor vezme jeden klíč a zbytek bude strážit Somyčka než si klíče rozdáme.

Následovalo koupání a cesta na bus. Cestou jsme se ještě stavili na malé osvěžení v planetě M a pak tradá rozloučení v Praze, popřání si hezkého léta s vidinou, že se potkáme s většinou na táboře.

V sobotu jsme toho zažili opravdu hodně. Ráno proběhla korunovace, čímž jsme zjistili, že nás na této výpravě čeká pověst O Horymírovi. Dopoledne jsme se koulovali, ze sněhu jsme si vytvořili sněhuláky a Senioři koně. Po dokončení staveb ze sněhu jsme si zahráli eskymáckou honičku. V druhé polovině dne jsme si ukázali pár vánočních zvyků jako je například házení bačkorou nebo pouštění lodiček.

A co se dělo příběhově na vánoční výpravě? Byli jsme svědky korunovace a na příkaz nově zvoleného krále Křesomysla jsme dolovali stříbro. To se ale nelíbilo Horymírovi, tvrdil, že chléb je víc potřebný k životu než zlato a stříbro. Král chtěl nechat Horymíra popravit. To se mu ale nepovedlo. Horymír totiž i se svým úžasným koněm Šemíkem přeskočil hradby Vyšehradu a unikl. Křesomysl mu nakonec dal milost a všechno dobře dopadlo.

Nakonec jsme se v sobotu večer opět sešli po roce u jednoho stolu a oslavili spolu Vánoce.

V neděli 10.12. jsme se sbalili, uklidili chatu a vydali se několik kilometrů na nádraží. Po cestě se k nám donesla smutná zpráva, že Šemík po jeho velkém skoku zahynul, a tak jsme mu udělali hrobeček. Pak už jsme jen nasedli na spoj domů. Rodičům jsme se opět vraceli s úsměvem na tvářích a hlavou plnou dojmů, pocitů a vzpomínek, které jsou k nezaplacení.

Začali jsme v sobotu ráno již tradičními údery do pamětní pánve, bohužel za nepřítomnosti hlavního kuchařského guru Saláma, který dorazil alespoň odpoledne. Po slavnostním zahájení a rozdělení do týmů dle věkových kategorií se vydali naši kuchaři chystat svoje ohniště v přidělených sekcích louky. Za stranu Poutníků jsme posílili i řady poroty celkem čtyřmi porotci v různých kategoriích.

Celou soutěž bohužel doprovázelo velmi sychravé a mokré počasí, takže někteří soutěžící včetně těch našich hodně bojovali s udržením ohně při životě. Nakonec se však všem týmům podařilo díla dokončit a představit porotě, i když někdy chyběl dezert nebo nějaká část zahrnovala výraznou improvizaci. Za naše týmy se nejlépe vedlo Palačinkovi a Béňovi, kteří předvedli menu s svěžím salátkem, grenaillemi a perníkem. Jejich skvělé menu společně s velkým úsilím udržet pořádek po celou dobu vaření přineslo celkové třetí místo v kategorii. Kluci tímto přinesli první cenný úspěch Poutníků v nižších věkových kategoriích.

Zdatně nás reprezentovali ještě další dva týmy. Veverka, Beky, Divoženka se svým menu s čerstvě vymačkanou šťávou z ovoce, sushi a ovoce v čokoládě. Ty skončili na šestém místě. Želvák, Albert, Vincentem, kteří se prezentovali svým pikantním buřt gulášem a obsadili osmé místo.

Jak tomu bývá každý rok rozloučili jsme po slavnostním vyhlášení třemi údery do putovní pánve za doprovodu hlasitého „ham ham ham“. Tentokrát již v podání matadora Saláma.

Na závěr bych rád poděkoval za obrovskou podporu paní Veverkové a panu Veverkovi, kteří neváhali podpořit celou aktivitu a jet s námi dvěma auty, abychom se mohli zúčastnit v plném počtu. Jejich příkladná podpora v rámci cesty i na místě udělala akci zase o něco lepší. Moc děkujeme.

Na Zelený čtvrtek jsme měli volnější program, kdy jsme naplno využili krásných kachlových kamen. V
nich jsme si nejdříve upekli velikonoční nádivku a poté si každý upekl svůj vlastní frgál, který jsme si dali
druhý den ke snídani.

Vzhledem k tomu, že nám počasí přálo a byli jsme odpočatí, tak jsme na Velký pátek vyrazili dobýt nejvyšší horu Českého středohoří – Milešovku. Cesta na vrchol byla náročná, ale poté, co jsme se v Milešově před závěrečným výstupem řádně posilnili svačinou, jsme úspěšně zvládli i závěrečné stoupání, které je opravdu náročné. Převýšení na 8km trasy je necelých 600m. Milešovka nás nezklamala, doopravdy tam fouká. Výhledy do krajiny, které nabídla, byli impozantní a nádherné. Po krátkém odpočinku a malé svačince, jsme si udělali společnou fotku a vyrazili zpět do Mlýna. Cesta z kopce ubíhala o poznání rychleji, a tak jsme brzy dorazili zpět. Poté jsme si udělali táborák a k večeři si upekli buřty. Protože jsme byli příjemně znaveni, šli jsme brzy spát.

Na Bílou sobotu ráno nám paní správcová Helča uspořádala přednášku o tom, jak se v minulosti mlela
mouka. Poté si děti vlastnoručně některé způsoby mletí vyzkoušely. Na konec tohoto programu jsme
zastavili mlýnské kolo a omezený počet dětí se mohl vydat prozkoumat podzemní štolu, která odvádí
vodu od kola zpět do potoka. Odpoledne jsme si v rámci připomenutí velikonočních tradic upletli
pomlázky a obarvili vajíčka v cibulových slupkách. A protože nesmíme opomenout naší celoroční hru (Staré pověsti české), tak si děti navečer připravily divadlo na motivy pověsti O Bruncvíkovi, které nám poté předvedly.

Nedělní ráno se neslo v duchu balení a úklidu základny, abychom mohli s čistým svědomím opustit Mlýn
a vyrazit k domovu.

V prodlouženém víkendu 1. – 4. 2. 2024 jsme zavítali jako před rokem do ubytka v Hlinsku. První (čtvrteční) večer byl v poklidu.

Po vydatném spánku jsme našli cosi na dveřích. Vypadalo to jako vzkaz. Když jsme svitek otevřeli, zjistili jsme nešťastnou novinu, a to že Křesomysl zemřel. Nyní vládne Čechům Neklan. Přeje si v naší zemi mír a klid, a tak uzavřel mírovou dohodu s Lučany, kterým vládne Vlastislav. V obou zemích zavládl klid, a tak jsme si mohli užívat. Vyrazili jsme na svah a bobaři nám uvařili polévku a dovezli pod svah. Následně jsme se všichni vydali na malý zasněžený kopec vedle sjezdovky a tam si užili radovánky na sněhu. Večer jsme vyrazili do místního bazénu.

Další ráno nás opět navštívili Neklan a Vlastislav. Tentokrát ne vlídně a klidu. Neklan se rozčiloval, protože Vlastislav nechal zavraždit jednoho z Čechů. V rozpoložení, které bylo velmi zlé, řekl, že Lučanům vyhlásí válku. Nám sdělil, ať se připravíme, kdyby bylo třeba nastoupit do války. A tak jsme šli posílit naše těla na lyže, snowboard a boby. Naštěstí nebylo třeba posílit vojska, avšak přišla další truchlivá zpráva. Trubadúr nám přišel povědět, že Neklan, Čestmír, který jej ve válce nějakou dobu zastupoval jako vůdce Čechů, i Vlastislav zemřeli. Neklan nám chtěl něco předat, ale bohužel to nestihl. Poslal to po trubadúrovi. Dostali jsme pamětní listy a kus nějaké mapy. K čemu slouží zatím nevíme. Počkejme a třeba se dozvíme, k čemu se dá využít…

Lid se sešel a chtěl za vládce Lecha. Ten ale nechtěl, a tak doporučil Kroka, že právě on by mohl být dobrým vladařem. Jím se také stal, my jsme se s ním potkali následující den. Přišel se nám představit on sám a také jeho tři dcery – Kazi, Tetu a Libuši. Rozhodl se nechat vystavět Vyšehrad a nás poprosil o pomoc. Společnými silami jsme postavili Vyšehrad. Bohužel Krok náhle zemřel a bylo třeba zvolit někoho nového, kdo povede lid, kdo povede nás. Mohl se do voleb zapojit úplně každý. I my z řad prostého lidu jsme si vytvořili své kampaně, plakáty a večer své kampaně představili. Kampaň Libuše byla lidem zvolena jako nejlepší, a tak se stala novou vladařkou.

To se ale ne všem líbilo, že by u vlády byla pouze žena. Někteří se začali vzpouzet a chtěli u vlády i muže. Vydali jsme se tedy do krajin hledat Libuši muže. Nebyla to jednoduchá cesta, volba však byla jasná. Neduhy a vlastnosti většiny nápadníků nebyly pro vladaře a může Libuše vhodné. Jeden nápadník nám byl však velice sympatický. Jmenoval se Přemysl Oráč. S Libuší si padli do noty a krátce po jejich seznámení se vzali.

Bohužel nastala nečekaná situace. Libuše zemřela. Muži byli spokojeni, že vládne opět pouze jen muž. Rozhodli se ženám vyhlásit válku. Naše děvčata a chlapci si mezi sebou zaválčili. A pozor, změnili jsme dějiny. Naši dívčí válku vyhráli ženy. Nakonec se ženy a muži usmířili a společně oslavovali na hostině. 

Nyní v krajině vládne klid a my můžeme být zvědaví, co nás čeká dál…

Po výstupu z vlaku jsme obdrželi dopis od někoho, kdo se podepsal PČ. Psalo se v něm, že v jeho krajině se nedá žít, protože tam bojují dva rody, a tak se s bratrem a částí lidu rozhodli opustit svou vlast a najít jinou, krajinu, kde jim bude dobře. Už jim docházely síly, a tak nás v dopisu prosili o pomoc, abychom prozkoumali okolí, které bylo zaznačené u mapy, kterou jsme dostali u dopisu.

A tak jsme prozkoumali krásy okolí i konkrétní bod na mapě. Vystoupali jsme na horu Říp, na níž jsme si zaběhali a ve skupinách se účastnili kvízu po skupinách. Křížem krážem jsme prošli vrchol hory. Na místě, ze kterého byl překrásný výhled, jsme potkali muže, který nám poslal psaní. Byl jím Praotec Čech, který nám poděkoval za naše zkoumání krajiny, opěvoval její krásu z výhledu, na kterém jsme společně stáli. Zbývalo jediné. Zvolit jméno této překrásné krajiny. A protože ji objevil právě Praotec Čech, dostala jméno Čechy. Závěrem nám předal kus mapy, kus krajiny, kterou jsme poznali a kroniku, do které budeme zaznamenávat své zážitky.

Co nás čeká dál? Zůstaneme v této krajině nebo budeme nuceni být jinde?

To vše se již brzy dozvíme…

V neděli 24. 9. 2023 jsme se vydali na jednodenní výlet do Zoo Ústí nad Labem. Sešli jsme se na Hlavním nádraží a vyrazili mašinkou směr Ústí. V mašince jsme dostali časopisy a bonbóny. Do zoo nás zavedla Vlčice, která v Ústí nad Labem chvíli bydlela. V zoo jsme měli překvapení, přijel pro nás vláček, kterým jsme vyjeli až nahoru. Viděli jsme spoustu zvířátek a měli krásné počasí . Prošli jsme celou zoo, stihli komentované krmení surikat, zahrát si pexeso, vyblbli jsme se na hřištích, koupili si něco k na zahnání hladu a v neposlední řadě jsme se pokusili podívat i více do centra. Ve vlaku směr domů jsme hráli prší a dělali blbiny. Po celodenním výletu jsme všichni spokojení i unavený dorazili domů a do svých postýlek.