Roman Horký zpívá ve své písni: "Dík, pane Foglar, to se má. Ty knížky daly víc, než sbor občanských nauk, co nám život natlouká."

My děkujeme také. Jaroslav Foglar svým neobyčejně romantickým způsobem dokázal sepsat příběhy obyčejných chlapců, do kterých se může projektovat snad každý chlapec a dokonce i děvče. Spolu s množstvím reálií, souvislostí, symbolů a příběhů kolem děl Rychlých šípů se nám podařilo pozitivně působit na osobnost mladých lidí po celý rok (což je samo o sobě skvělý pedagogická počin i bez příběhů!).

Knihy a skutečnosti kolem nám umožnily soustředit se na vytěžení důležitých mravních principů. Nemalé díky patří příznivcům Foglarova odkazu, kteří pokračují s odkrýváním mnoha dosud nevyjasněných  či zapomenutých skutečností a zároveň s publikací materiálů, které jsme mohli během celého roku využívat (dobové fotografie, vyňatky z Mladého hlasatele, obrazy, mapy atp.).

Též děkujeme i současným Vontům, kteří se snaží udržovat odkaz minulosti v živosti a psát nové, skutečné, dějiny Vontské organizace.

Konečně děkujeme i Skautské nadaci Jaroslava Foglara za podpůrné materiály v podobě knih do oddílové knihovny, poskytnutí loga k celoroční hře, pohledy aj.

Při tvorbě programu jsme se striktně nedrželi předlohy, neboť pro nás bylo důležité adaptovat příběh pro současnou generaci dětí (např. absence úmrtí Mažňákova otce Ema, zařazení prvku překvapení v podobě velkého ježka v kleci), zejména pak s ohledem na to, že náš oddíl je koedukovaný (hrály i ženské postavy, byť s mužským jménem). Druhou pohnutkou byla snaha zařadit do příběhu i něco málo z komiksů, podle jejichž předlohy jsme tvořili výpravy během celého roku. Třetím a taktéž zásadním hybatelem událostí byl fakt, že jsme chtěli zařadit některé pedagogicky promyšlené celky, které se objevovaly až v druhém díle stínadelské trilogie s názvem Stínadla se bouří (žlutý kvítek).

Příběh byl velice zajímavý po celý rok, avšak vztah vedoucích se k tematice lišil. Zejména ti, kteří nebyli pohlceni foglarovkami v útlém mládí, nebyli do příběhu tolik zažraní, což se ani v průběhu nepodařilo změnit v nadšení. Svou roli v tom (a to i u nadšených milovníků Foglarových děl) sehrál i fakt, že pětice kluků klubu Rychlé šípy je tak univerzální, že pro hraní "divadla", což byl nezbytný princip k odvedení tohoto typu tábora, nejsou dostatečně vhodní. Pro jednotlivé vedoucí-herce byl problém najít specifické charakterové rysy daných hochů tak, aby se ve své roli cítili dobře a byly schopni zahrát scénky více než uspokojivě. Až postupem času se vyprofiloval Rychlonožka (mohl zvýraznit komičnost a občas nešikovnost) a Mirek Dušín (přísný, spravedlivý a nadšený pro klubovní činnost). Ostatní role zachraňovaly konkrétní situace (zahanbení Červenáčka po opuštění klubu atp.).

Nakonec si vedoucí našli své skryté kouzlo, kdy soupeřili o to kolikrát se dotyčným na táborovém ranním nástupu v kostýmech podaří pronést spojení "Díky, Mirku." a "Promiň, Mirku." (reakce na televizní seriál od hynka Bočana) tak, aby to bylo v kontextu vhodné. Rekord byl tuším 7x za jeden nástup.