Opičák: Ohlédnutí se za etapou hlavasování oddílu

Publikoval(a) Opičák dne

V září 2018 se Bláťa rozhodla složit funkci hlavního vedoucího. Oficiální ukončení působení v této roli oznámila na 1. leden 2019. Vzhledem k tomu, že nikdo nejevil zájem o tuto roli, rozhodl jsem se tuto roli vykonávat a byť to nebylo zrovna v atmosféře, kdy by se někomu chtělo tleskat, bylo to přijato. Během podzimu se mi to rozleželo a říkal jsem si, že platí, že ve dvou se to lépe táhne. Člověk v leaderovské roli není osamocen, je kreativnější a může si více věcí prosadit, když už je předem s někým probral. Vstoupil jsem do role hlavase s tím, že chci k sobě parťáka/parťačklu. Do toho se mnou šla nakonec Vlčice a skutečně k 1. 1. 2019 jsme si na to po poradě s Bláťou a Vlčicí v mém nuzném studentském bytě plácli.

Ve chvíli, kdy nemůžu vydávat rozhodnutí, ale zároveň jsem hlavním vedoucím, od kterého se to očekává, je namístě přiznat, že je to velice těžká úloha. V případě, kdy však jde o sehranou dvojici hlavas + někdo další (typicky to bývá u oddílů hospodář, ale nemusí to být takto vždy), jde to lépe. Osobně si myslím, že užší vedení maximálně 5 lidí je nejlepším možným počinem. Rozhodování ve větší skupině pak znamená, že ne všichni mají vstupní informace, ne všichni umí vyhodnotit situaci z širšího pohledu a zároveň je mnohdy velice obtížné najít ideální řešení akceptované všemi, protože pak existuje tisíc názorů, nikdo není moderátor a nenachází se žádná uspokojivá řešení.


Po letním táboře 2022 jsem se rozhodl téměř po čtyřech letech hlavasování a současném desetiletém působení v oddíle Poutníci tuto funkci složit a po odsouhlasení ostatními vedoucími zavedl systém voleb, do kterého jsou zapojeny i děti (což pokládám za důležitou součást). Mandát hlavase a jeho zástupce se uděluje na 2 roky. První rok se hlavas rozkoukává a další pak něco vůbec zavádí. Může být pochopitelně zvolen opakovaně. Kdo bude dalším hlavním vedoucím, je zatím ve hvězdách.

Co jsem však zkusil, je ohlédnout se za svým působením ve funkci hlavase a vyhodnotit, co se z mých vizí (vznikaly i v průběhu mého působení, po rozhovorech s lidmi, nebo po sledování toho, co se děje uvnitř oddílu i jinde kolem nás) povedlo uskutečnit a co ne. Pochopitelně výsledky nejsou jen mojí prací, ale určitě je úkolem hlavase podporovat určité směřování oddílu a získávat jakožto leader skupiny vedoucí a děti pro spolupráci nad tím, čemu věří. Část věcí byla rozjeta již v období před mým hlavasováním.

Hlavní vedoucí (hlavas)

Hlavas je nejvyšší funkce v našem oddíle. Je to leader týmu vedoucích, strážce oddílových hodnot a citlivý posouvač dění dopředu. Zodpovídá za to, že v oddíle vše běží tak, jak má. Předpokladem pro to stát se hlavasem je splnění Stezky Vůdce a kurz hlavního vedoucího. A samozřejmě také dlouholetá zkušenost z pozice oddílového vedoucího a znalost všech zákoutí oddílového života.

Viz Hierarchie v oddíle

Moje hlavasovská vize v období 2019–2022

  1. Vytvořit a zavést do praxe ucelený vzdělávací systém
  2. Nastavit přehlednou interní komunikaci a uvést ji v život
  3. Mít jasnou komunikaci směrem k rodičům a veřejnosti
  4. Mít bezpečně uložená a zálohovaná sdílená data
  5. Mít atraktivní a přehledný marketing plnící náborové a advokační cíle
  6. Mít sepsanou historii oddílu v ucelené podobě, slavit důležité milníky
  7. Být jako oddíl maximálně transparentní
  8. Proměnit oddíl z uzavřeného kolektivu do otevřeného širšímu okolí a vybudovat kolem něj komunitu
  9. Mít zastupitelnost jednotlivých oddílových rolí a vytvořit podporující prostředí pro motivaci dobrovolníků
  10. Definovat poutnickou vizi, mít sdílené a žité hodnoty a jasnou strategii, kterou budeme využívat pro plnění stanovených cílů činnosti
  11. Profesionalizovat se v pedagogickém působení
  12. Přestoupit k hlavnímu spolku, který bude naši činnost i jednotlivce aktivně podporovat
  13. Mít členskou základnu ve stálém počtu dětí a vedoucích tak, aby všichni jednotlivci byli plně součástí oddílového života
  14. Závěr

Vytvořit a zavést do praxe ucelený vzdělávací systém

Dlouho jsme setrvávali v módu, kdy jsme s nadšením vytvořili Stezky, převzali a upravili pár zálesáckých zkoušek od kolektivu, ze kterého oddíl vzniknul. Do toho jsme se sem tam snažili pracovat s Rádci, ale byly to takové výstřely do tmy, kdy jsme nevěděli, jak na to, aby to mělo nějakou logiku.

Nakonec se podařilo zajistit tým lidí, který se sešel a navrhnul vzdělávací systém, který reflektuje věk jednotlivců tak, aby měli možnost neustále během svého působení objevovat nové věci a zkrátka se nenudit tím, že neustále děláme něco, co je mířeno jen na mladší, nebo naopak aby nenastávaly situace, kdy pracujeme se staršími a máme od nich očekávání heroických výkonů. Zároveň se v systému podařilo odhalit, že ne každý má ambice věnovat se výchovnému působení, a tak má možnost zvolit si cestu jiné odbornosti (zdravotník, kuchař aj.).

V současné době je systém téměř hotový (chybí Stezka Vůdce – příručka pro budoucí hlavase či nejorientovanější vedoucí). Některé ze Stezek by si zasloužily více propracovat, ale jinak je to možný funkční model. Zároveň je systém protkaný důležitými přechodovými rituály, které mají zvláštní až magickou hodnotu pro všechny zúčastněné a také podporují motivaci ostatních plnit dané zkoušky a Stezky.

Povedlo se navíc zajistit pravidelné opakování vzdělávacího kurzu Zapalovač pro začínající a budoucí vedoucí, který je mexzispolkový a máme na něj jen dobré ohlasy. Prošla jím značná část našich vedoucích a několik starších dětí. Dále se pak částečně daří do oddílového časopisu Poutníkův škrpál dostávat témata, která mají edukativní charakter.

Co se nepovedlo, je fakt, že jen malá část dospělých vedoucích je ochotna se v oblasti oddílové dovzdělávat. To se týká Stezek, účastí na setkání vedoucích typu CVVZ, RVVZ apod. i vzdělávacích kurzů pořádaných mimo náš kolektiv. Zároveň ačkoli došlo ke konsensuálnímu odsouhlasení vzdělávacího systému, v současné době není jasně deklarováno, že kvalita vedoucího je ověřena minimálně splněním Stezky Rádce. Tedy jakoukoli výpravu i tábor může odgarantovat i vedoucí, který je zatím značně neznalý. Podařilo se však motivovat pro plnění dané Stezky jedinou Rádkyni, která má z mého pohledu silnou vnitřní motivaci pro uskutečňování dílčích činností v oddíle, nikoli povrchní či impulzivní (střídavý, momentální) zájem.

Články s tagy vzdělání a publikace

Nastavit přehlednou interní komunikaci a uvést ji v život

Na začátku se v oddíle používala facebooková uzavřená tajná skupina pro vedoucí a e-maily. To se začalo jevit jako nedostačující kvůli rozsáhlosti činnosti, kterou Poutníci dělají a zároveň Facebook začal mít problémy s notifikacemi na příspěvky ve skupině (filtroval, co zobrazí a co ne lidem, kteří nebyli ve skupině tolik aktivní). Nastavili jsme systém konverzací v rámci Facebook Messengeru. To postupem času narazilo na dvě úskalí. Jednak se nám začali točit vedoucí (někteří odešli, jiní přišli) a nikdo neměl přehled v tom, kdo v jaké konverzaci je členem a kdo v jaké není a nemůže ji tudíž zobrazit. Neexistovala ani pravidla pro pojmenování konverzací, takže se stávalo, že někdo napsal do konverzace „podzimky“ a následně zjistil, že se jedná o konverzaci organizátorů totožné akce před rokem. Konverzace nebyly nikde dohledatelné na jednom místě, a tak pro lidi zapojených do vícero akcí, toto začalo být velice nepřehledné. Řadoví vedoucí pak měli jednu konverzaci s nejbližší výpravou kterou pořádali a jednu hromadnou pro všechny vedoucí. Takže se v tomto ohledu neztráceli a vyhovovalo jim to.

Řešením bylo najít nástroj, který by výše zmíněné problémy odstranil. A to tak, aby to bylo co nejpohodlnější, aby se v tom všichni vyznali, chtěli to aktivně používat a nebyli v křeči. Kdo někdy pracoval s lidmi se v tomto momentu zasměje, nebo rozbrečí. Jedním slovem „změna“ vždy působí porodní bolesti a nechuť. Nakonec se však podařilo najít přehledný systém Discord a používat ho. Po půl roce proběhla interní evaluace a shodli jsme se na jeho využívání i nadále. Jediným argumentem proti byla nemožnost posílat si hlasové zprávy. Ano, žádný systém neumí vše. Nyní se však ale vyznáme v tom kdy kde co a když necítíme potřebu sledovat ten či onen informační kanál (protože třeba nepořádáme danou výpravu, táborový den apod., pohodlně si vypneme notifikace).

Discord byl navíc využitý i v době 4koronakrize, díky čemuž jsme s dětmi drželi intenzivní kontakt a využili tento komunikační nástroj i k některým online aktivitám. Některé děti Discord pro komunikaci využívají dodnes a jsme tak s nimi ve spojení.


Dále máme díky Google Workspace nastaveny vlastní e-mailové adresy a skupiny. Tedy stačí například napsat vedoucí do příjemců a rovnou se e-mailová konverzace pošle všem vedoucím. Speciálním případem jsou sdílené dokumenty, kde máme možnost komentovat svou práci a máme k nim přístup odkudkoli. To se hodí pro zápisy z porad, pro plánování akcí aj.

hlavas

Mít jasnou komunikaci směrem k rodičům a veřejnosti

Nechal jsem rodiče dát nám zpětnou vazbu. Potvrdilo se, že se ne tolik orientují. Leckdy jim podáváme protichůdné informace. Na vině bylo to, že na sdíleném e-mailu přeposílaném na soukromé adresy, se nepropisovala odpověď daného vedoucího a když odpověděli dva, tři a každý jinak, bylo to špatně. Zároveň se nezřídkakdy stalo, že informace k akcím šly velice pozdě a někdy skrz oficiální poutnický zpravodaj po mailu dokonce až po akci. Podařilo se mi sjednotit komunikaci tak, aby byla pod e-mailovou skupinou dohledatelnou vedoucím, ale zároveň odpovídá jeden jediný vedoucí, který má přehled, případně přeposílá zprávu pro odpověď vybraným vedoucím. Zpravodaje mají přehlednou podobu a jsou vysílány zpravidla začátkem měsíce s informacemi na daný měsíc, případně na důležité akce s větším předstihem. Zpravodaje opět tvoří do finální podoby jedna osoba.

S médii a úřady opět komunikuje vybraná osoba (dosud to jsem já) a stejně tak s ústředím, nejde-li o specifické věci (např. ekonimika), což má ale opět své jasné osoby. Rodičům navíc podáváme jasné informace na vybraných komunikačních kanálech (e-mail či osobně pomocí informačních letáčků jako třeba manuál pro nováčky). Veškeré věci jsou též dohledatelné na webových stránkách, které jsou nejaktuálnější a rodiče k tomuto vedeme.

Podobně funguje i Neobyčejná klubovna, která je projektem Poutníků.

Mít bezpečně uložená a zálohovaná sdílená data

Data již nemáme na soukromých účtech jednotlivých vedoucích či zasílaná v několika verzích po e-mailech. Podařilo se mi zavést systém Google Workspace, kdy jsou data na cloudu a zároveň vlastněná organizací, nikoli jednotlivci. Jde o systém sdílených disků. Když tedy například vedoucí končí, odebere se mu pouze přístup k datům a je to. Pochopitelně to nebylo jednoduché a bylo nutné převést vlastnictví řady dokumentů ze soukromých účtů na naši organizaci.

Data zároveň pravidelně zálohuji na fyzické médium pro případ nouze. Stejně tak je zálohovaný poutnický web, fotografie a videa. Fyzické médium není umístěné v klubovně, ale na bezpečném uzamknutém místě pospolu s papírovými přihláškami do oddílu, na tábory atd. (která mimochodem odpovídají standardům GDPR a jsou oproti těm prvotním celkově v pořádku – toto blíže rozebírat z jasných důvodů nehodlám).

Mít atraktivní a přehledný marketing plnící náborové a advokační cíle

Původní graficky zastaralý web sloužil dobře účelu malého kolektivu. V případě rozšíření činnosti tak, aby plnil důležité funkce jako například přihlašování na akce, jsme web kompletně vystavěli znovu. Byť bylo probrečeno mnoho nocí, neboť jsme na začátku udělali fatální chybu, kterou jsme nepředpokládali. Web slouží jak členům oddílu, tak novým zájemcům o naši činnost. Třetí kategorií jsou ostatní oddíloví vedoucí, kteří od nás čerpají mnoho inspirace do vlastních kolektivů. Existuje několik separátních blogů pro nové články a řada tematických celků vztažených k cílovým skupinám (např. stránky pro: nový zájemce, současný člen, pedagog).

Díky propojení webu se sociálními sítěmi a dobrému rozřazování kategorií napomáhá spolu s webem Neobyčejné klubovny plnit advokační cíle. Všímá si nás úřad městské části, píší o nás média, byli jsme dvakrát v televizi. I díky tomuto soustavnému sebeprezentování se se podařilo přesvědčit město, aby zrekonstruovalo vlastní objekt, ve kterém máme klubovny za milionové částky.

Web vykazuje díky dobře nastavenému SEO a neustálému plnění a aktualizaci (zkrátka se o něj starám) na malou neziskovku velice dobré hodnoty co do návštěvnosti a čtenosti. Stejně tak je tomu u oddílového Facebooku. Kde se propagace tolik nedaří, je Instagram, ale ten zase funguje na cílovou skupinu oddílových dětí, kteří na Facebook nechodí.

Podařilo se mi většinově nastavit jednotnou grafickou podobu, která je jasně rozpoznatelná na první pohled (barvy, užité tvary, písmo…). Grafika propojuje web, Instagram, Youtube, tiskové materiály (časopis, brožury, letáky, bannery…) a částečně Facebook.

Propagace pokulhává na Youtube, kde nedosahujeme závratných čísel. Vesměs je však cílem poskytovat členům oddílu vzpomínkovou videotéku, nikoli se touto formou prezentovat pro nováčky. Pochopitelně v případě dostatku času by to bylo skvělé zavést.

Na Facebooku se naopak daří získávat dosah poměrně slušný. U přesdílených příspěvků, které zajímají i jiné cílové skupiny, než naše členy (bibliostan, témata kolem Jaroslava Foglara atd.) dosahujeme běžně zásahu kolem 10.000 lidí. Běžné příspěvky mají řádově stovky.

Věnujeme se i interní propagaci. To se týká podpory účasti na našich akcích (nejvíce byla třeba v distančním režimu, kdy vznikla řada akcí v rámci projektu Poutníci online, plnily se zkoušky online nebo třeba při zahájení #Koronachallenge).

Nepodařilo se do současné doby najít nikoho, kdo by se soustavně a data-based orientoval na propagaci oddílu.

Velký nedostatek v současné době v tomto ohledu pociťuji v případě Neobyčejné klubovny, která by si pro udržitelnost zasloužila v tomto ohledu mnohem větší péči, než funkční oddíl se stálou klientelou. V případě Neobyčejné klubovny se podařilo sjednotit částečně vizuál, ale chybí soustavná cílená propagace.

Mít sepsanou historii oddílu v ucelené podobě, slavit důležité milníky

Každý by měl znát svoji historii. Já zjistil, že ji pořádně neznám. Ani u našeho tábořiště ani u oddílů ve stejné organizaci. Historii Poutníků jsem měl pouze v paměti. Za pár let by ji neznal již nikdo. Bylo proto mou touhou toto napravit. Nakonec jsme spolu s Pajdákem sepsali celou knihu, která vyšla už v druhém rozšířeném vydání, které popisuje i distanční koronavirový režim a příběh Neobyčejné klubovny.

Ve zjednodušené formě v podobě zásadních milníků jsem historii zaznamenal i na poutnický web. Taktéž jsem toto provedl i s historií celoročních her.

Na historii se vzpomínalo i na oslavě 10 let Poutníků, což bylo ideální zaznamenat. Vznikly videa z přednášek při offline oslavě a také videa z online oslavy v době zákazu oddílové činnosti naživo. Vše je k nalezení na oddílovém webu.

Důležité milníky se mi podařilo protlačit jako opakovanou slávu. Oddílových 10 let, do čehož nikdo prvně s nadšením nechtěl jít, jsem nakonec s Pěnkavou a Pajdákem dal dohromady i v případě transformace do onlinu. Na offline už jsme energii nenašli, ale to vzala za své zase Bláťa. Stejně tak pořádáme každoročně oslavy narozenin Neobyčejné klubovny.

Být jako oddíl maximálně transparentní

Jakékoli materiály, které u nás vyjdou, publikujeme na web a sdílíme na sociálních sítích. Archivujeme je pro inspiraci ostatních i pro přehled rodičů a našich členů. To jak v podobě celoročních her, časopisů, publikací, videí, tak reportů z akcí, fotografií a všech ostatních textů na webu. V případě sběru zpětné vazby ji zveřejňujeme.

Proměnit oddíl z uzavřeného kolektivu do otevřeného širšímu okolí a vybudovat kolem něj komunitu

Původní oddíl, ze kterého Poutníci nepřímo vznikli, byl poměrně uzavřený, nenavazoval kontakty mimo své řady, tvořil činost sám a pro sebe. Mou dlouhodobou snahou je propojovat smysluplně celky a činnost tak, aby z toho měly prospěch všechny strany. Podařilo se otevřít oddíl tak, že se účastníme společných akcí jako jsou Srazy oddílů, akce v rámce projektu 72 hodin, různé mezioddílové soutěže apod.

Mimo to jsme otevřeli vzdělávací kurz Zapalovač všem ostatním oddílům, napříč republikou, což je rarita a má velký smysl. Z absolventů kurzu pak vznikla neustále se plnící neformální skupina Popcorn, která si dále vyměňuje zkušenosti nejen na poli oddílů a setkává se.

Dále pak pořádáme Setkání oddílu Poutníci a přátel. Prvně byl nápad tmelit vedoucí oddílu a případně přizvat někoho dalšího. Nakonec na srazy občas přijde nějaké naše dítě, někdy rodič, vedoucí jiných oddílů…

S vedoucími jiných oddílů jsme propojeni tak, že se vzájemně pomáháme nejen skrz internetové prostředí (založil jsem skupinu Spřátelené oddíly, kde lze též najít pomoc či informace), ale aktivně pracuji na networkingu.

Komunitu z rodičů máme od začátku. Oddíl měl první děti v podstatě z řad rodin a známých. To se ale během let už změnilo, a tak aktivně pracujeme na budování komunity. Podporujeme to společnými akcemi, kde to má smysl. Příkladem jsou společné lyžařské výpravy, návštěvní dny na táboře, kde zapojujeme rodiče do organizace workshopů, otevřené vzdělávací akce (Borcovky), občas jsme ve spolupráci s rodiči během nějakých her. To se projevilo zejména v distančním režimu, kde rodiče částečně pomáhali vedoucím a dětem realizovat distanční aktivity třeba jen plněním zadaných úkolů při aktivitách. S rodiči navazujeme osobní vztahy a mnohdy řešíme výchovu jejich dětí. Online podporujeme komunitu Poutníků skupinou Poutníci online a konverzací na FB Messengeru, což se mně osobně ale jeví někdy jako kontraproduktivní a bez možnosti kontroly.

V případě komunity v lokálním okolí můžu jmenovat účast na setkáních Strategie pro desítku, kde se aktivně vyjadřujeme k veřejnému prostoru. Jedná se o spolkovou činnost (vyprovokoval jsem kupříkladu setkání zástupců spolků na Praze 10, což považuji za nosné) a také o kulturu, kde jsme za Neobyčejnou klubovnu.

Díky Neobyčejné klubovně máme dopad na naše okolí nejen co do několika stálých členů a jejich rodičů, ale na mnohem širší publikum, které i samo díky existenci Neobyčejné klubovny pořádá vlastní akce, které prostorem podporujeme (workshopy, cvičení, divadla…). Sami v Neobyčejné klubovně pořádáme vzdělávací akce pro širokou veřejnost. Jedná se o systémově udržitelný prostor s pestrou nabídkou programů.

Mimo to se snažíme i o úpravu veřejného prostoru. Třeba opravou laviček, pomocí ve škole, či sázením záhonů u chodníků nebo vysazením stromu.

Co se zatím pořádně nedaří je využít potenciál Neobyčejné klubovny naplno, neboť půl roku „v sezóně“ procházela rekonstrukcí, byla několikrát zavřená vlivem koronaviru a čeká vlastně již potřetí na objevení veřejností. I tak se však v Neobyčejné klubovně protočilo více než dva tisíce návštěvníků na více než stovce akcí.

Mít zastupitelnost jednotlivých oddílových rolí a vytvořit podporující prostředí pro motivaci dobrovolníků

Původně výpravy či táborové etapy zpracovával vždy jeden vedoucí. To u mnohých snižovalo motivaci k tomu odevzdávat věci včas, ne všechny to bavilo a zároveň tento způsob znamenal, že vedoucí spolu neměli možnost pořádně mluvit a vzájemně se doplňovat, aby byl program vylepšený. Zároveň nedocházelo k přenosu zkušeností ze zkušenějšího vedoucího k méně zkušenému v podobě spolupráce. Vždy jsem měl vizi, že tábor a výpravy tvoříme společně. Několikrát to bylo zavrženo s tím, že na to nemají vedoucí dostatek času. Až na několikátý pokus se to povedlo a ačkoli tato spolupráce bere samozřejmě více času, tak to není na škodu, neboť vedoucí se setkávají, baví je to a už si asi nikdo nedovede představit, že tvoří program sám bez podpory ostatních, bez setkání, popovídání si i o věcech mimo výpravu. V podstatě každá akce má garanta a tandemistu plus třeba další lidi, kteří se chtějí podílet na realizaci akce.

Nepodařilo se zajistit, aby garant akce byl vždy zkušený vedoucí (což by mohla ovlivnit vyžádaná splněná Stezka Rádce). Stalo se několikrát, že program garantoval vedoucí, který toto nezvládal nejlépe a akorát to působilo napětí. Občasně se pak děje, že program vytváří dohromady skupinka více lidí, ale nemá jasného garanta (nebo neplní svou roli) a nedojde k plnému dotáhnutí akce. Obecně však považuji tyto tandemy za velkou podporu kvality programů, za prevenci rizika na aktivitách a jako motivující prvek pro vedoucí. Mínusem může být skupinkování vedoucích a (ne)připuštění jiných ke spolupráci. To je ale záležitost vnitřních vztahů ve skupině vedoucích a Rádců.


Podporující a motivující prostředí pro vedoucí jsme se snažili nastavit teambuildingovými akcemi, setkáním Poutníků a přátel v neformálním prostředí, účastí na CVVZkách, pikniky, poutnickým Prostřenem i prostým sdílením informací o tom, jak si žijeme. Vesměs nejlepším podporujícím prvkem je možnost sdílet své radosti i strasti (což děláme při zhodnocení akcí každý večer na výpravách a táborech i na poradách vedoucích či na neformálních setkáních) a zkrátka se potkávat jako kamarádi. Jak to (ne)zafungovalo a (ne)funguje, je na hodnocení jednotlivých vedoucích.

K podpoře jsme zavedli i systém ocenění zvaný Březové lístky a máme vlastní aktualizovanou pyramidu. Limitem je to, že se nedaří oceňovat zespoda. Návrh na ocenění v podstatě přináším já, Bláťa či Pajdák. Zbytek lidí, kteří ocenění mají, návrhy dosud nepodal. Stejně tak nevyužíváme potenciálu Zlatých kvítků.

Definovat poutnickou vizi, mít sdílené a žité hodnoty a jasnou strategii, kterou budeme využívat pro plnění stanovených cílů činnosti

Setkal jsem se nejprve se značným odporem, který pramenil z názoru, že oddíl není firma. Poté, co se mi částečně podařilo vysvětlit, že stavíme na principech řízení organizace (spolku) a ty jsou podobné u jakéhokoli subjektu, jsme se začali věnovat tomu, jaké jsou naše hodnoty. Ty jsme nakonec ustanovili na základě kvalitativního výzkumu napříč rodiči, dětmi i vedoucími a syntézou z jednotlivých kódů. Nakonec jsme vybrali tři základní hodnoty: důvěrné vztahy, kvalita a růst osobnosti. Aby byly hodnoty skutečné, musí být žité a připomínané, byť se každý jednotlivec drobně liší v jejich výkladu.

Poutnická vize je rozpracovaná na základě průzkumu mezi vedoucími s ohledem na představu ideálního vedoucího, dopadu oddílové činnosti a představě o ideálním absolventovi oddílu (dítě).

Strategie k přibližování se vizi zatím zeje v prázdnotě. Podvědomě pochopitelně činnosti realizujeme, ale chybí základní rámec, ve kterém bychom se orientovali. S tím souvisí neexistující profil absolventa (částečně ho supluje vzdělávací systém Poutníků). Stejně tak neexistuje soubor kompetencí, které chceme u dětí či dalších cílových skupin aktivitami, které realizujeme, podporovat a pracovat na onom růstu osobnosti, rozvoji jednotlivců.

Práce nad definicí poutnické vize

Profesionalizovat se v pedagogickém působení

Mou snahou bylo dostat do oddílu povědomí o tom, že hry a aktivity nepořádáme samoúčelně. Měly by být pouze nástrojem pro dosažení výchovně-vzdělávacích cílů (viz odstavec výše či text o vzdělávacím systému). Změnit úhel pohledu u vedoucích, kteří nebyli pedagogikou políbeni, bylo vždy obtížné. Dojem, že nejdůležitější je, „aby se děti bavily a aby se jim to líbilo“, bylo těžké vyvrátit. Zejména ve chvíli, kdy je těžké takto smýšlet.

Narážel jsem na střet toho, že je dobré přemýšlet o smyslu aktivit, ale zároveň zde byla patrná nechuť, lenost či neochota způsobená náročností na vedoucí k tomu takto činnost připravovat. Snažil jsem se najít nějaký kompromis mezi ultradokonalou náročnou pedagogickou přípravou a mezi samoúčelnými hrami a pohodou bez vědomí, že děti rozvíjíme. Nakonec hodně pomohlo nazvat pedagogický cíl jako smysl aktivit/proč to dělám. Místo označení reflexe zavést večerní ponástupové kruhy, kde se s dětmi bavíme o proběhlém dni a bavíme se o tom, co v jaké aktivitě zjistily, co by šlo udělat příště jinak, co si uvědomily…

Jako limity vnímám neochotu části vedoucích vzdělávat se více v těchto oblastech, učit se vést reflexi (což je myslím jedna z nejtěžších věcí na práci s dětmi), přemýšlet prvně o tom, co chci děti naučit a až poté vymýšlet rámování aktivit (celoroční hra, příběh, motivace k aktivitám…).

Toto bylo náročné i v případě distančního režimu, ale díky několika vedoucím, kteří se do toho vcelku opřeli, jsme oproti mnoha jiným kolektivům nejen zachovali soustavný kontakt s dětmi, ale zároveň většina aktivit měla svůj smysl co do rozvoje i vzdělání dětí. To hodně koresponduje s poutnickou hodnotou kvalita.

Náběh na profesionalizaci programů byl i v podobě schůzek, kde se dokonce zformoval tým, který schůzky předem připravoval a na závěr i reflektoval. Měl však bohužel jepičí život v podobě tuším půl roku, kdy do hry vstoupila ztráta motivace části lidí, snad i covid a nakonec nezájem setkávat se každý týden. Blíže souvislosti popisuji níže v kapitole členské základny. Ovšem existuje již precedens toho, že to jde a víme, že se dá i celoroční plán schůzek vyhnat do výšin.

Pro profesionalizaci má velkou hodnotu evaluace činnosti a její úprava na základě výsledků. Na evaluaci jsem se zaměřoval pouze okrajově, a to rozhovory s rodiči, dětmi i vedoucími, ale i několika zpětnovazebními dotazníky. Vždy z toho vypadly výsledky, na základě kterých jsme upravili, nebo naopak zachovali činnost. Nejrozsáhlejší evaluace proběhla po kurzu Zapalovač 2020 a 2022, která kurz posunula kvalitou o hodně kroků dopředu. Stejně tak se zaměřuji na získávání statistických dat co se týká naší činnosti (kolik toho děláme, pro koho, kolik nás je atd.). Díky evaluacím a zveřejňovaným výsledkům a také způsobu komunikace, si i řada rodičů uvědomuje, že oddíl děti rozvíjí a nejde jen o jejich zábavu. Určitě však lze z evaluace získat mnohem více. Jde o nevytěžený potenciál, který oddíl může velmi posunout kupředu.

Přestoupit k hlavnímu spolku, který bude naši činnost i jednotlivce aktivně podporovat

Bývalý hlavní spolek nám z mého pohledu začal házet klacky pod nohy. Vztahy byly napjaté a už jsme se neshodli jak na profesní úrovni, tak na osobní rovině. Mou snahou bylo vybrat jiný hlavní spolek, který si bude vážit naší nemalé činnosti a bude nás aktivně podporovat. Tedy nebude pouze způsobem shánění dotací, ale bude nabízet řadu věcí navíc (vzdělání, propagace, interní akce, výhodná ubytování aj.). Nakonec se to po značných administrativních komplikacích třeba i v případě přepisu nájemců kluboven povedlo a jsme nyní u Asociace turistických oddílů mládeže. Trvalo to zhruba dva roky. Hodně tomu napomohla právě propagace spojená s advokacií, o které jsem psal výše.

Myslím, že z naší strany byl odchod maximálně férový, včasně komunikovaný2, řádně jsme se vypořádali se vším, dodali jsme potřebné a také jsme poděkovali a rozloučili se. Jak to bylo z druhé strany, nechci nyní soudit.

Mít členskou základnu ve stálém počtu dětí a vedoucích tak, aby všichni jednotlivci byli plně součástí oddílového života

S ohledem na výše zmíněné v odstavci profesionalizace co do pedagogiky, jsem měl vizi takovou, aby se nám nestávalo, že jede dítě na dvě výpravy a pak tábor. Stejně tak z mého pohledu nedává moc smysl mít děti roztříštěné po různých částech Prahy či republiky. Naopak lokální působení tvoří v budoucnu party kamarádů, kteří se vídají i mimo oddíl a tím k němu možná paradoxně získávají hlubší vztah. Mou snahou bylo mít co nejvíce schůzkových dětí, kteří zároveň jezdí na výpravy a tábory. Zkrátka děti, kteří oddílem žijí naplno a nemají ho jako volnočasový kroužek, či jen jako víkendovou zábavu.

To se v průběhu let částečně podařilo, avšak v souvislosti s tím, jak je oddíl známý, jsme neuhlídali to, aby byla členská základna pouze z okolí klubovny. Podařilo se však to, že většina oddíláků má k oddílu velice blízký vztah a jsou aktivní tak, že se dá říct, že jsou součástí oddílového života. Podařilo se nastavit Řád členství, který může způsobit odsun dětí, které o činnost zájem nemají. Nepodařilo se nastavit to, že by většina vedoucích byla součástí maxima schůzek, výprav a táborů. To je způsobeno stárnutím kolektivu vedoucích a bydlišti/pracovišti, které jsou od Vršovic vzdálené. Tento problém by v ideálním případě řešilo omládnutí kolektivu vedoucích (studenti středních a vysokých škol), kteří mají silnou motivaci oddíl vést a byli by přirozeně na akcích. Ve chvíli, kdy se stává normou na schůzky jako vedoucí nechodit  au výprav si účast vybírat, nemůžeme myslím očekávat, že toto nebude standardem i u mladších vedoucích. Zároveň nám toto umožňuje i početnost týmu vedoucích. Tento vztah k oddílové činnosti se promítá i do Neobyčejné klubovny, kde její programový provoz do značné míry zajišťuje jen malá část vedoucích.

Naopak členská základna má díky propagaci (i ve smyslu dobrých referencí osobní formou z řad našich členů) převis. Luxus v podobě čekací listiny a žádosti o členství i v době koronavirové krize značí o velkém zájmu o náš kolektiv. Mnohdy v telefonu slyším pozitivní ohlasy na naši činnost i od rodičů, kteří prozkoumali mnoho oddílů, aby na našem neshledali „nic, co by se jim nelíbilo“.

Závěrem

Text neměl účel pochlubit se za svou práci. I když přiznávám, že dobrý pocit z toho mám a nebyla to zkušenost k zahození a myslím, že je to dobrý základ pro mého nástupce / nástupkyni. Smysl sepsání tohoto textu byl v reflexi mého působení a ukázání limitů. Pravda, za mnoha zmíněnými věcmi stojím i ve výkonné podobě, ale rozhodně výše uvedené není pouze moje práce. Povětšinou u toho byly týmy lidí, ať už vědomě či nevědomě-přirozeně. Také zdaleka ne vše bylo promyšlené a nalinkované, jak se může zdát z výše uvedeného. Naopak šlo právě o nějaké víceméně konzistentní směřování, vytvoření myšlenkového proudu, na který se nabalovaly jednotlivé činnosti a díky kterému jednotliví vedoucí podnikaly různé kroky. A to je právě ono nehmotné, co by myslím měl hlavní vedoucí způsobovat.

Nedokázal jsem bohužel nikdy tyto vize zformulovat předem a přicházel jsem až s konkrétními projekty, návrhy a řešeními. V této komplexnosti jsem to ani sám v hlavě neměl. Natožpak na papíře. A mít to, bylo by to samozřejmě lepší. Stanovení poutnické vize může být pak pro mého následovníka / následovnici dobrým startovacím můstkem pro pojmenování osobní hlavasovské vize. Zejména poté, co si na jedné poradě vedoucí pojmenování mé osobní vize vyžádali. Tak taková byla.

Děkuji všem vedoucím, dětem i rodičům za projevenou důvěru a spolupráci. Myslím, že jsme dokázali velké věci, které mohou být i tak pouhým základem. Jsem zvědav, k čemu přijdu na oslavě 30 let Poutníků.

Tomu, kdo přijde po mně, přeji mnoho úspěchů a hlavně radosti ze své role. Nebude to jednoduché, ale bude to o to důležitější pro děti i lidi okolo Poutníků.

Kategorie: Blog Inspiruj seProžili jsme
Značky:

0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související příspěvky

Celoroční činnost 2023/2024

Velikonoční výprava

Tentokrát jsme na velikonoční výpravu vyrazili do Opárenského údolí nedaleko Lovosic, kde se nacházíhistorický Opárenský mlýn, ve kterém jsme byli ubytováni. Navečeřeli jsme se a dětem představili novou večerní hru – Krvavé koleno, která se Číst více…

Blog Inspiruj se

Vedoucí a Senioři se byli teambuildingovat!

V sobotu 2.3. 2024 proběhl první velký teambuilding mezi vedoucími a nastupující generací(víme, jak to je ;-)) budoucích vedoucích, pro nás Seniorů. Prvně jsme se společně rozehřáli improvizační hrou, která byla hodně zábavná, hlavně když Číst více…

Prožili jsme

Poutnický karneval

Na Tři krále, 6.1.2024, jsme si uspořádali náš malý karneval. Pojali jsme to jako předzvěst masopustního veselý a jedli a jedli aaaaa hodovali. Opravdu se první část odpoledne točila především kolem jídla, aspoň tak nám Číst více…