Ondřej Turek: Soustavná činnost versus jednorázové akce

Bavíme-li se o rozdílu v opakování akcí, je nutné mít na paměti, že každá akce je svým způsobem jednorázová, neopakovatelná ve stejné podobě. Rozdíl je tedy v tom, jak často činnost provozujeme (opakujeme). Nelze s jistotou říct, kdy lze považovat činnost kolektivu za „jednorázové výstřelky“ a kdy za soustavnou. Osobně vnímám onu pomyslnou horní hranici na maximálně 1 akci do měsíce. Jde však spíše o můj osobní zvyk a obvyklou praxi, u mnoha kolektivů pracujících s mládeží a jde spíše o individuální vnímání účastníků i vzhledem k jejich věku.

Panuje shoda na tom, že z pedagogického pohledu je soustavná činnost co do efektivity výchovy a budování pozitivních hodnot, postojů a vlastního úsudku u dětí, mnohem lepší než jednorázová činnost. Opět si dovolím použít citaci z Piageta a Inhelderové (2010): „Dítě je nuceno se bez přestání přizpůsobovat jednak sociálnímu světu starších osob, jejichž zájmy a pravidla jsou mu cizí.“ I jako dospělí se některým věcem v rodině, v práci a kdekoli jinde v životě, učíme průběžně. Reflektujeme prožité a díky tomu si postupně – a mnohdy v průběhu několika (desítek) let – vytváříme a ujasňujeme, jak k čemu budeme přistupovat a jak se budeme chovat v určité situaci, která se jeví podobně jako nějaká již v minulosti prožitá. U dětí je tomu stejně a díky jejich dominantnímu observačnímu stylu učení (učení se pozorováním, odkoukáváním jak kdo co dělá) ještě více reagují na pozitivní vzory, kterými jako instruktoři / vedoucí máme v ideálním případě být. Zároveň se pak učí od dalších členů skupiny a ve chvíli, kdy máme v kolektivu zdravé a podporující klima, je možné dosáhnout mnohem lepších výsledků. To ostatně potvrzuje teorie skupinové dynamiky (Tuckman, Jensen 1977). Překleneme-li fázi seznamování a po několika akcích se nám podaří mezi účastníky prohloubit vzájemnou důvěru, pak teprve můžeme očekávat spolupráci a možnost podílet se na nějakém projektu, ve kterém se účastníci naučí více než řešit jak se kdo jmenuje, jak se prosadím ve skupině apod. Samozřejmě tato skupinová dynamika platí i na jednorázových akcích, ale velice často platí pravidlo „čím kratší akce, tím rychlejší reakce“. Průběh skupinové dynamiky v případě kratších akcí probíhá rychleji, a tak nezbývá tolik času na fázi performing (výkonnostní fáze, v ideálním případě dochází k všestrannému souladu a účastníci perfektně spolupracují).

V případě celoroční soustavné práce s dětmi a mládeží máme mnohem více času zavést určité rituály a co víc, dokonce zbývá oproti jednorázovým akcím dostatek prostoru na pochopení smyslu vytvořených rituálů všemi členy skupiny (nebo alespoň jejich většinou) a jsou tedy kolektivně akceptovány. Po určitém čase dochází k automatizaci určitých vzorců chování (vždy si podáváme ruku takovým způsobem, vždy si nasazujeme skautský šátek na slavnosti, na konci každé víkendové akce se scházíme u totemu smíření…). Ve chvíli, kdy jsou rituály ve skupině živé, napomáhají jejím členům – a zvláště pak těm nově příchozím – chovat se dle norem chování, které skupina vyžaduje. Často se rituály vážou k hodnotám a pozitivním vlastnostem, které skupina zastává a napomáhají je budovat, zvědomovat, připomínat, prohlubovat a udržovat. V důsledku pak účastníci tyto normy / vzorce chování přenášejí do svého života mimo danou skupinu. To vše pak samozřejmě souvisí s budováním mnoha pozitivních hodnot a vlastností.

Rituály nemusí být jen příjemným společenským setkáním jako jsou například Vánoce, pravidelná setkávání po večerním táborovém nástupu, kde herní skupiny hodnotí den nebo třeba společné obědy, ale mají dokonce potenciál pomoci překlenout těžké časy. Zároveň jde o určité zvyklosti, které jsou obecně přijímány jako ranní hygiena, sundání čepice či pozdravení. Bez rituálů bychom v jakémkoli společenství všední den a vůbec celý život překonávali velice komplikovaně. Vyskytují se přirozeně v jakémkoli společenství a je jen na nás, jakým způsobem s nimi během celoroční práce vědomě i nevědomě pracujeme (Kunz, Salamander 2011).
Odhlédneme-li od rituálů, které běžně probíhají a budují dlouhodobé návyky v jednání, je u soustavné dlouhodobé činnosti zásadní přidanou hodnotou možnost budovat vzájemnou důvěru, která se může být v době osobní krize nedocenitelná . Máme-li s určitým členem kolektivu (a zdaleka se nemusí jednat jen o děti!) hlubší vztah a jistotu, oporu, můžeme mu (a on nám) pomoci s překonáním obtíží. Ať už se jedná o „pouhé“ vyslechnutí, nebo podání pomocné ruky v zdánlivě bezvýchodné situaci. Nalezneme celou řadu případů, kdy vedoucí pomohl dítěti vyřešit problém ve škole, urovnal konflikt se spolužákem, nebo třeba pomohl rodičům v těžké finanční situaci zorientovat se v systému sociální politiky nebo přistoupil na odložení platby členských příspěvků. Též vedoucí sami sobě leckdy pomáhají s tíživými situacemi finančního, materiálního, poradenského nebo psychologického rázu.

U celoroční práce je pak také výhodou možnost vracet se k tématům, mít dostatek času na změnu činnosti v návaznosti na aktuální skupinové procesy (například vyjasňování rolí ve skupině, vliv skupiny na výkon jednotlivce, počátky šikany, rozpolcení skupiny, přílišná soudržnost, bublající nevyřčené konflikty, láska mezi účastníky aj.) a témata (například smrt v rodině účastníka, početí dítěte, vznikající „gang“, někdo je známým Youtuberem…). Též je v soustavné činnosti prostor pro reflexi toho, co se událo a co aktuálně ještě stále běží mezi instruktorským týmem i mezi účastníky programů. Zároveň je možné monitorovat zpětně účastníky v tom, co se v nich odehrává i po skončení jedné akce ať už v mezidobí nebo na dalším setkání.

Jednorázové akce mají ovšem také své kladné stránky. Zejména jde o možnost věnovat se programu a jeho plánování do nejmenších detailů, na což většinou u průběžných programů v rámci soustavné činnosti nezbývá tolik času. Kupříkladu u tvorby týdenního kurzu Prázdninové školy Lipnice je běžná praxe, že instruktoři věnují přípravám pět víkendů, včetně prohlídky samotných míst, kde kurz proběhne, a další hodiny příprav mimo společné „týmovky“, kdy se shání do detailu naplánované materiálně-technické zázemí. Nejlepší jednorázové kurzy jsou co do kvality propracovanější, mají zcela jasně definované cíle i příběhové linky, instruktorský tým je sjednocený a jsou vyjasněné kompetence. Mnohdy se tématům instruktoři v programech věnují do větší hloubky a energie je koncentrována na jeden jediný kurz, přičemž není rozmělněná do celého roku.

Mnohdy se setkáváme s tím, že má kurz větší „drive“ nejen vlivem zvýšené motivace, ale i tím, že je třeba zhustit mnoho skutečností do poměrně krátkého časového sledu. Účastníci zároveň bývají myšlenkami u jednoho kurzu, u jasných témat, která často znají dopředu a zkrátka si po velmi zralé úvaze „vybrali, do čeho jdou“. Chtějí z jednorázové akce získat maximum a lze u nich očekávat uvědomělou proaktivitu v oblasti práce na nich samotných. Jinými slovy: uvědomují si proč na danou akci jedou a přebírají odpovědnost za to, co si z ní vezmou do života.
Na jednorázových akcích si navíc můžeme často dovolit vyšší rozpočet, neboť účastníci na kurz jednorázově našetří a nemusí řešit průběžné „odvody z výplaty“ v průběhu dlouhého času, do kterého vstupují nečekané události. S vyšším rozpočtem lze pochopitelně realizovat pompéznější a megalomanské aktivity, které mohou vzbuzovat silnější emoce a prohlubovat jednorázové zážitky více, než na levnějším řešení aktivit.

Speciálním typem akcí na pomezí soustavné činnosti a jednorázových akcí, jsou případy, kdy existuje pravidelná celoroční činnost, ale na některé akce se přibírají lidé „zvenku“. Typicky jde o kolektivy, které mají po celý rok stálé členy, ale letní tábory otevírají široké veřejnosti skrze letáky, reklamní portály a jiné způsoby propagace. Též může jít o otevřené akce, kdy na víkendovou akci mohou přijet rodiče dětí, kamarádi, kamarádi kamarádů, či sympatizanti kolektivu.

Příklad celoroční činnosti

(převzato z kolektivu Mladí ochránci přírody, Tuláci, oddíl Poutníci)

Příklady jednorázových akcí

• Jednou do roka pořádá spolek 14denní tábor pro děti a o Vánocích večírek
• Kurz Život je Gotickej pes – zimní kurz, který se opakovaně pořádá již 20 let, ale účastnická skupina je vždy jiná
• Třikrát do roka se uskuteční atletické závody
• Skautská vodácká akce Přes tři jezy pro širokou veřejnost
• Vzdělávací Rádcovský kurz
• Kurz Zapalovač: vzdělávací kurz pro začínající a budoucí vedoucí

Příklady smíšených akcí

• Závod 24 hodin na koloběžce – štafetový závod, kde se členy stáje mohou stát i přátelé kolektivu
• Lyžařská víkendová akce, kam jsou pozváni kamarádi, rodiče, jiné kolektivy…
• Prezentace 20 let kolektivu

Zdroje

KUNZE, Petra a SALAMANDER, Catharina. Malé děti potřebují rituály. Brno: ComputerPress, 2011. ISBN 978-80-251-3405-4.

PIAGET, Jean a INHELDER, Bärbel. Psychologie dítěte. Vyd. 5. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-798-5.

TUCKMAN, Bruce a W., JENSEN, Marry. A. Stagesofsmall-group development revisited. Group &OrganizationStudies[online]. 1977. Roč. 4, čís. 2, s. 419-427.Copyright © 1977 by International Authors, B.V. Dostupné z: https://pdfs.semanticscholar.org/82ce/5d6862e726c9221104fe67b0e3c8fe890b9a.pdf