Začali jsme už dopoledne, kdy se les rozezněl hlasy a smíchem. Každý přiložil ruku k dílu – někdo s láskou sázel malé stromky, jiní nosili vodu v konvích, další se pustili do čištění lesa od náletů a pichlavého ostružiní a také vznikl tým dřevorubců, kteří naplnili dřevník až po okraj. Bylo krásné vidět, jak společná snaha dokáže proměnit kus krajiny i náladu všech zúčastněných.

Odměnou nám byl zasloužený oběd v podobě opékání špekáčků na ohni. Vůně dřeva a jídla se mísila s jarním vzduchem a po dobrém jídle přišel krátký, ale o to příjemnější odpočinek na sluníčku. Někteří rodiče navíc přivezli i sladké dobroty, takže nechyběla ani milá tečka na závěr oběda.

Odpoledne jsme ještě pokračovali – dosazovaly se olše a břízky a pálil se nasbíraný „lesní nepořádek“. To se nám sice na chvíli trochu vymklo z rukou a akce se neplánovaně změnila v malé cvičení zvládání lesního požáru, ale díky rychlé reakci všech přítomných vše dobře dopadlo a oheň se podařilo bez újmy uhasit.

Celý den byl důkazem toho, že když se spojí dobrá vůle, chuť pomoci a radost ze společné práce, vznikne něco opravdu krásného. Akce se vydařila a v lese za srubem po nás zůstala nejen nová zeleň, ale i spousta hezkých vzpomínek. 🌱🔥

V sobotu ráno nás na snídani vyhnala paní uklízečka, která byla docela drsná. Poté jsme si povídali o Londýně. Mnoho z Poutníků překvapilo, kolik toho o tomto městě ví a hodně z nich ve městě i bylo. Poté jsme si zahráli hru na motiv monopol. Zkupovali jsme jednotlivé nemovitosti v Londýně, platili pronájmy a získávali různé výhody. Po obědě jsme si pohovořili o spisovateli Williamu Shakespearovi. Následující úkol zněl jasně, a to zpracovat divadlo na téma Život na královském dvoře. Všichni se toho zhostili velmi kreativně a vražedně. Tolik vražd jsme ještě v divadlech neměli. Drama je prostě drama. Večer jsme se věnovali zkouškám a deskovým hrám.

Neděle celá propršela, a dokonce i sněžilo. Po společném ranním kruhu s tématem recyklace jsme šli na celodenní výlet. Navštívili jsme rozhledny Bramberk i Slovanku. Sportíci, což byla rychlejší skupina, co měla rychlé tempíčko, si dali po cestě i horkou čokoládu a ušli 10 km. Skupina druhá si vedla také dobře, zvládla obě rozhledny a nachodila jen o něco méně kilometrů. Zapomněla jsem také zmínit, že ráno za námi byl pan Skrk a chtěl, abychom zaplatili za ubytování. Jelikož jsme žádné peníze neměli, tak se obával, že jsme ti hledači pokladů a drahých kamenů. Poradil nám cestu a nám se opravdu podařilo najít několik překrásných kousků. Po večeři se objevil skřet s tím, že bude vykupovat drahé kamení a bude možné zmnohonásobit své obdržené peníze za výkup ve vědomostí soutěži konané přímo v Gringotově bance. Několika skupinkám se podařilo zhodnotit svůj počáteční stav, a tak jsme do spacáků odcházeli nadšení a unavení.

V pondělí jsme začali den moc dobrou snídaní a pak jsme si připomněli, jaké máme oddílové desatero. Už jsme měli peníze na nákup věcí, ale ještě bylo potřeba se dostat do Příčné ulice. Ta však byla za kouzelnou zdí a na její otevření jsme museli sehnat potřebný materiál. Překvapivě bylo zase ošklivé počasí, takže se část orienťáku odehrávala uvnitř. Využily se znalosti šifer, azimutů, uzlů atd. Když se brány postavily a představily, vydali jsme se do Příčné ulice přiběhli dva zvláštně oblečení lidé, kouzelníci, co mluvili o výprodeji košťat, a to jsme si nemohli nechat ujít. Bohužel jsme dorazili pozdě a už jen zbyly násady, provázky a drátky. Museli jsme si košťata tedy dotvořit sami. Poté už na nás čekala bezvadná halloweenská party u Děravého kotle. Stoly se prohýbaly pod děsivým, ale chutným občerstvením a na tanečním parketu se to pořádně roztáčelo. Po party, která končila opravdu pozdě, jsme šli spinkat.

V úterý ráno jsme po snídani na kruhu řešili historii chalupy, kde jsme trávili podzimky čili tomáckou chalupu Janov nad Nisou. Navštívil nás také pan Ollivander mladší a nabídnul nám jeho překrásné kouzelnické hůlky. Bohužel jsme neměli ani na tu nejlevnější, a proto nám nabídnul aspoň poradenství s tím, že si hůlku máme zkusit najít, zkrášlit a on je poté prohlédne a prozradí nám, zda nejsou prokleté nebo nemají zbytečné praskliny. Většina hůlek dopadla velice dobře, jen pár z nás měl hůlku protkanou černou magií nebo se při prvních pokusech o kouzla zlomila. Také se objevil pak Skrk junior junior a chtěl po nás uhradit ubytování a stravu, což znamenalo, že někteří členové týmů museli požádat o pomoc jiný tým. Odpoledne jsme trénovali let na košťatech na super dráze, která prověřila mrštnost, obratnost a hbitost. Později si pro nás připravily hry Tkanička a Mari, byla to velká zábava.

Ve středu jsme den odstartovali super hrou pod vedením Sojky a Divoženky. Poté se uklízelo a připravovalo na odjezd. Jako poslední překvapení bylo, že nám indexy přinesla sova. Cesta domů byla dlouhá, protože jsme měli kvůli dopravě a bouračce na trase velké zpoždění. Příští výpravu se můžeme těšit už do Školy čar a kouzel v Bradavicích.

V pátek jsme se sešli v sestavě Poutníků, Tuláků, Koníků, Ginkga, Sportíků a Krhútů. Ubytovali jsme se a v deset večer proběhla info schůzka na následující den, rozhození, kdo bude na stanovištích, kdo bude připravovat oheň a kdo bude k ruce kdykoliv bude potřeba. Noc byla velmi chladná, a tak se dlouho neponocovalo.

V sobotu ráno v 9 hodin byl slavností nástup, všichni jsme řekli své pozdravy a pokřiky. Proběhli nějaké organizační informace a pak už přišel Ceremoniář, který zahájil letošní sraz oddílů v duchu Olympijských her. Pak už jsme plní očekávání viděli olympijského běžce, který nesl pochodeň a pod kruhy zažehl olympijská oheň. Nechť hry započnou!

Po rozdělení do hracích týmů jsme se vydali na jednotlivá olympijská stanoviště. Celé dopoledne jsme bojovali v různých disciplínách jako byl hod koulí, sprint, maratonský běh, lukostřelba a mnoho dalšího. Po dopoledním bloku her následoval výborný gulášek z naší kuchyně, který Připravil Pytlák s Fíkem pro všechny účastníky, celkem tedy cca 160 porcí. Jen pro zajímavost padlo na tento guláš 8 kg cibule, 12 kg masa a bylo ho cca 60 litrů. Po obědě byl poledňák a odpoledne následoval další herní blok, tentokrát šlo o týmové klání v basebice, ringu, tukruhu, fotbalu a přehazované.

Po večeři, kterou si každý oddíl zajišťoval sám následoval slavností oheň, který se v průběhu dne připravoval i v součinnosti s palivci, kteří byli vybráni z oddílů pořádajících sraz někdy v minulých letech. Všichni jsme se sešli u ohniště, palivci slavnostně zapálili oheň, a to včetně paliveckých slov, zazpívali jsme červená se line záře, poslali si signál a pak začalo to pravé veselý. Čerpali jsme písničky ze srazového zpěvníku, proběhly super scénky oddílů a do noci se hrálo.

V neděli následoval nástup, vyhodnocení a omedajlování týmů na stupních vítězů, předání pořádání dalšího srazu oddílů pomocí pochodně, která byla zapálena od olympijského ohně, rozloučení se a pak už jen balení a úklid. Náš oddíl si ještě užil Zátoku až do odpoledních hodin a pak pádil domů za rodinou. Od pátku do neděle se o děti staraly Mája, Somyčka a Kopřiva jako vedoucí oddílu. A jak si vedly? Až na pár zádrhelů dobře, ale na dojmy se zeptejte určitě holek 🙂 Tak v září s Koníky.

Den před první adventní nedělí čili 30.11.2024 si borci přišli vyrobit adventní věnec. Na Borcovce byly k dispozici větve z různých jehličnanů, spousta ozdob a drobných dekorací, různobarevné svíčky a pro zpestření se podával vánoční ovocný punč. Borcovka i před počáteční peripetie naplnila svou kapacitu a tak nejen Poutníci si vyrobili překrásné věnce v různých barvách. Vánoční atmosféra byla podpořena vánočními písněmi a pro ty, kteří již měli hotovo nebo zvládají více aktivit najednou se pouštěl film Vánoční kronika. Odpoledne jsme si všichni moc užili a nasáli vánočního ducha.

A zase tu máme podzim. Nejeden Poutník si s tímto období jistě spojí podzimní výpravu. Tentokrát jsme zavítali do vysočinských Naloučan poblíž Třebíče. Cesta na východ byla docela dobrodružná. Od vlaku jsme šli sice jen cirka 4 km, za to hustou tmou. Jedna část cesty se nečekaně zúžila a pokračovala pěšinkou plnou nástrah jako například spadlé větve, kaluže, nebo potůček. Ale protože jsme Poutníci, hrdě a s „noblesou“ jsme došli k našemu cíli, naloučanské chatě.

V sobotu jsme se probudili a po snídani začala projekce. Po chvilce nám bylo jasné, že je to první scéna filmu V hlavě, kdy Raily přichází na svět. Pří závěru projekce k nám přišly jednotlivé emoce. Radost, Strach,
Smutek, Nechuť a Vztek. Po jejich představení nám byla ještě představena kronika. Na starost si ji vzala Somyčka. Následovala chvilka klidu, kterou narušuje Raily přibíhající s rodiči hrající hokej. Následně se
putovalo do lesa, kde jsme si brali potřebné suroviny na výrobu hokejky. V době kdy jsme sbírali materiál, na zahradě vznikal kriketový areál. Děti byly rozděleny do čtyř týmů, ve kterých zůstaly po celou výpravu. Cíl hry spočíval v propálení všech branek na co nejmenší počet odpalů. Byla postavena jedna trať, která ale měla dva směry. Dva týmy se vydaly proti sobě, ale každý jiným směrem a cirka v polovině se potkaly. Byl to krvežíznivý boj s dobrým koncem, poněvadž všechny týmy celou trasu úspěšně došly. Následoval oběd a polední klid. A přišla k nám Raily. Očividně ji ovládala emoce Radost, poněvadž poskakovala po gaučích celá radostná s kalhotkami na hlavě. Zkrátka tropila hlouposti. I odpolední hra byla ve směs radostná. Kdo pamatuje LT Holubinky, jistě si vzpomíná na hru Holube nezlob se. Na stanovištích probíhalo např. snímání karet, losování papírků, kolo štěstí a jiné. Po hře kdo chtěl, mohl
se s Pytlákem vydat na úklid tamního hřbitova. O akci byl nečekaný zájem. Večerní hodiny naplnila bláznivá párty, čištění zubů a pohádka na dobrou noc.

Nastala nám neděle. Říká se, že v neděli se nedělá. My ale na toto přísloví nedali a vzdělávali se v oblasti biologické, konkr. o kosatkách se Somyčkou. Následovala přestávka a skvělá nová hra Fortnite. Nebyla to
ale světoznámá počítačová hra, nýbrž poutnická adaptace. Cílem hry bylo posbírat stádia vývoje člověka. Děti mezi sebou hrají babu. Chytí-li se, hrají mezi sebou kámen nůžky, pistolky, čing čong a podobně. Hra
mezi dětmi záležela na tom, jaké má kdo stádium života. Kdo má vyšší, určuje hru. Mezi stádia patřilo miminko, předškolák, dospělák nebo senior. Jako vždy byl po hře oběd, polední klid ale. Mělo to jedno ale.

Nastal čas loučení, kdy nás opustila Pytlák, Bláťa a Bebina. Než jsme zastrčili kapesníčky, nastala odpolední hra. V lese byli rozmístěni senioři. Každý z nich měl kartičku, kde bylo zapsáno ANO či NE. Každý předstoupil a tipnul si co má na kartičce. Tipnul-li si správně připsal si bod, netrefil-li se bod nedostal. Po projití všech stanovišť se počet bodů nahlásil vedoucímu. Večer byl klidný. Přeci jen byl už třetí den a zítřek bude náročný. Vyráběli jsme si proto náramky přátelství, jež jsme po vyrobení odevzdali do kufříku. Po večeři se promítal film Zachraňte Willyho, kde účinkovaly kosatky z rána. Následovala hygiena a druhý film, Ať žijí duchové. Během něj byly děti postupně odebírány na noční bojovku. Šlo se ve skoro úplné tmě, za doprovodu hřbitovních svíček, pro náramek přátelství na půdu domu.

V pondělní ráno jako satisfakci ke včerejšímu smutku, přijela Vlčice. Krátce po příjezdu přišla Raily s rodinou. Otec pravil: „Dostal jsem novou práci, v novém městě! Je to skvělá příležitost. Budeme se
stěhovat!“ Sbalili jsme si batohy na celodenní výlet, a za záminkou stěhování vyrazili. Šli jsme nádhernou krajinou moravské Vysočiny asi 16 km. V době oběda jsme si rozdělali oheň a opekly buřtíky, nebo kdo chtěl marshmallowny. Před Naloučany u obce Ocmanice se tyčila malá rozhledna. I když byla malá, návštěva stála za to! Doma Raily ovládl smutek a chtěla se vrátit do starého domova. A máme tu úterý, Raily první školní den. Dopoledne naplnila vědomostní hra Riskuj. Následoval tvorba videí od jednotlivých týmů, na téma „blbý kecy žáků“, atd. Odpoledne jsme hráli zajímavou hru. Na zahradě byly vysypány tři kruhy. První z papírků, druhé se špejliček a třetí z víček. Děti za chytání vedoucích museli postupně vysbírat všechny věci. Věci patřily smutku a čím víc jich bylo posbíráno, tím byl smutek slabší a neměl takovou touhu vrátit se domů. Nakonec byl smutek překonán a my zůstali. Večerní náplň byla ukázka jednotlivých videí týmů. Po mytí zubů následovalo vyprávění pohádky na dobrou noc.

Nastal poslední den, středa. Jako vždy se balilo, uklízelo, a připravovalo k odjezdu. Poněvadž nejelo auto, věci se rozmístily mezi nás. Chata byla úspěšně předána správci a my pokračovali na vlak. Měli
jsme hodně času a tak jsme si ho krátili na poli, hraním fotbalu. Po přestávce jsme došli na nádraží, odkud probíhala opět náročná cesta do Prahy. Zvládli jsme ji ale výborně a tak jsme se 30.10. sice unaveni, ale
naplněni zážitky rozloučili.

Kochat jsme se mohli hned u vstupu v ohradě s ovcemi a kozami. Hned vedle byla ve výběhu vietnamská prasata a moc si pochutnávala na paprice, bramborách, mrkvi a jiných dobrotách, co jim jejich ošetřovatelé připravili k papání. Lev a lvice si spolu velmi hlasitě povídali. Po dalších krocích jsme viděli medvědy Baribaly a hned přes cestu měly výběh surikaty. Na to jak je to malá zoologická zahrada, mají dva druhy vlků, arktického a vlka obecného a nějaká zvířátka které nikde jinde v ČR nenajdeme.

Po návštěvě Zoo jsme se prošli krásnou cestou do města Tábor, kde jsme navštívili strašidelné podzemí. Myslím, že z toho má každý svůj zážitek. Pak jsme si prošli i náměstí Tábora, kde byly stánky s různými výrobky z vlastních farem či dílen – například kozí a jiné sýry, výrobky z kůže, vykrajovátka na vánoční cukroví .

Poté jsme se pomalu a jistě odebírali k vlakovému nádraží.

Takové dotazy jsme si pokládali ve zmatku, co se to s námi děje, když jsme zmizeli z reality. Naštěstí nám Nigel (NPCčko) prozradil, že jsme ve hře Jumanji a uvedl nás do ní. Po jeho přivítání jsme zjistili, za jaký charakter hrajeme a jaké má silné stránky a slabiny.

Věděli jsme, že abychom se dostali ven, že budeme muset projít všemi levely, najít klenot, získat jej, vrátit ho na své místo a zvolat JUMANJI.

Prvním levelem byla poušť, přes kterou jsme se dostali pouštními auty. Nebylo to vůbec jednoduché, jelikož jsme čelili pštrosům. Auta nám ale dlouho neposloužili, jelikož skrze džungli bychom se s nimi dostávali složitě. Bravestone v tomto levelu ztratil svůj život, když si s Moosem poměřovali síly. Moose ho shodil k zuřivým hrochům a ti ho sežrali. My jsme se museli vypořádat s komáry. Naštěstí došlo jen k pár píchnutím, ale nikoho jed nesrazil na kolena a nikdo neztratil naštěstí život. Další ráno jsme se vzbudili na tržišti, v němž jsme potkali chlapce, který nám předal znak se slovy „Když mě uvidíš kupuj“. Také jsme se v tomto levelu poprvé setkali tváří v tvář s Jürgenem. Dostali jsme se na trh, stali se trhovci. Za vydělané peníze jsme si pak koupili právě věci označené zmíněným znakem. Ani ve městě jsme dlouho nepobyli.

V následujícím levelu nám hra vyřkla, že se máme vydat pro plod Jumanjiovníku. Nebyla to krátká cesta, přesto jsme ji zdolali a díky věcem nakoupeným na tržišti získali plod Jumanjiovníku, který má údajně oslabit Jürgena. V tomto levelu jsme se ještě zdrželi. Naučili jsme se v něm hrát na bubny k zastrašování divoké zvěře a našli v něm Alexe, který nám ukázal, jak si vyrobit plašičku komárům, abychom jim znovu nemuseli čelit. A protože jsme chtěli už do dalšího levelu, vnikli jsme do depa, ukradli jsme letadlo, přivolali Alexe a vyletěli vstříc dalšímu levelu. Bohužel bylo asi příliš brzy. Naše letadlo ztroskotalo. Ošetřili jsme zraněné a vydali se po svých směrem k pevnosti Jürgena.

Hurá, konečně jsme se po tak dlouhé době dostali do dalšího levelu. Vyskytli jsme se v horách. Podstoupili jsme výcvik pro přežití v horách. Po něm už nastal ten správný čas vyrazit vzhůru do hor k Jürgenově pevnosti. A povedlo se. Dostali jsme se k branám Jürgenovy pevnosti. Bohužel ne dovnitř, protože pevnost bedlivě bránili nochsledi Jürgena. Přespali jsme v horách a jak se říká, ráno moudřejší večera. Přišli jsme na to, že Jürgena budeme moc omámit lektvarem. Získali jsme na něj ingredience a od babka lektvartářka nám pak lektvar umíchala.

Dostali jsme se dovnitř a nyní bylo třeba dostat se přes všechny hradby. Museli jsme si k tomu vyrobit příslušné zbraně. Byl to boj za velmi nepříznivého počasí v horách, ale podařilo se. Získali jsme klenot. Počkat. Cože? Jürgen nás převezl. Žádný klenot jsme nezískali. Pouhou truhlici, v níž bylo prázdno. Rozhodli jsme se, že se nevzdáme a zkusíme klenot získat znovu.

U večeře se začala dít podivná věc – nochsledi Jürgena ukradli jídlo a odběhli pryč. Vyslali jsme z našich řad zvědy, kteří zjistlili, že nochsledi nesli jídlo Jürgenovy. Bezva, víme kde je. Přišla i naše čtyřka – Bravestone, Ruby, Shelly a Moose odhodlaní získat klenot. Dali jsme Bravestonovi plod Jumanjiovníku, aby mohl Jürgena oslabit. Společně jsme se rozhodli, že právě on jako nejsilnější a nejodvážnější chlap z nás klenot získá. Bravestone se mu tedy opravdu tváří v tvář postavil, omámil ho a klenot získal. Ruby a Shelly věděli, kde je to ono místo, kam klenot patří. Vzali jsme si své talismany a vydali se tam. A víte co? Přišel i Alex, u něhož jsme se obávali, že nedorazí.

Bravestone vložil klenot do totemu, všichni jsme se spojili a zvolali: „JUMANJIIIIIII“! Přišel Nigel, podal nám všem ruce a rozloučil se. A jsme zpátky v realitě. Wow, to byla jízda. Tak schválně, co nás čeká zase příště…