1) Je důležité mít možnost své myšlenky vyjadřovat a vzájemně si vyjasňovat co kdo by rád. A pak docházet ideálně ke společné dohodě. Pokud toto nefunguje, stáváme se roztříštěnou bandou ignorantů, kteří se nedomluví a netáhnou za jeden provaz. Kvůli tomu se nám nebude dařit.

To vidíme nejen ve velké společnosti jako je stát, ale i v našem oddíle. Jak by to vypadalo, kdybychom se nedomluvili mezi rodiči, dětmi a vedoucími.
Vždyť i děti ví, že pokud si nedomluví taktiku, tak v kdejaké hře jejich tým prohraje. Učíme se to neustále.

Cenzura tomuto jen škodí.

2) Násilí, vynucování, utlačování a zastrašování jednak potírají první bod a za druhé jsou nelidské. Jako oddíl odmítáme jakékoli násilí a považujeme ho za nežádoucí. Uhodit někoho, či slovně urazit je odsuzováno a když se to stane, všichni ví, že to tak být nemá a velice rychle dotyčného uklidníme. A to nejen z pozice vedoucího, ale i děti mezi sebou.

V době sametové revoluce přišli lidé vyjádřit svůj nesouhlas s tehdejším režimem, který toto porušoval (byl schopen popravy, byl schopen mučení, umlácení při výslechu, kradl lidem majetek apod.). Policistům nabízeli květiny, měli svíčky a nikdo nestál o násilí. Bohužel agresivní režim to tehdy neustál a policisté brutálním způsobem zmlátili nespokojené občany (surově do nich bili obuškama).

Třebaže byli účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv. „uličky“, kde byli demonstranti brutálně biti. Jednalo se o studenty, nezletilé, ženy, matky, otce, zkrátka o kohokoli z řad obyčejných lidí, jako jsme kdokoli z nás.

Někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů. I po rozehnání demonstrace docházelo ze strany pořádkových jednotek k napadání jednotlivců či skupinek přihlížejících.

Proti tomuto se vymezujeme a odsuzujeme to jako hanebný čin. Jakýkoli konflikt by se nikdy neměl řešit násilnou cestou.

Vzpomínáme na sametovou revoluci, připomínáme si ji a vyjadřujeme lítost nad obětmi brutalit.