Z nádraží Otrokovice jsme jeli trolejbusem asi 10 min a poté 15 min pěšky ke skautské základně. 

Tentokrát jsme spali na karimatkách, někteří na pódiu a někteří na zemi. Dali jsme si večeři a po nezájmu toho, že v kuchyni jsou po zdech útržky dopisu, jsme šli spát. Někteří z nás pochopili, že je to dopis určen nejspíše nám, a tak ho složily, ale to už většina spala.

Ráno nám k dopisu (kde bylo napsáno volání o pomoc) přibyla mapa, kde bylo zobrazené místo areálu a vyznačen křížek. Nasnídali jsme se a vydali se ven ke křížku. Tam jsme objevili postavu s kufrem.

Osoba se nám představila, byl to Lorcan Skamandr, který pečuje o neobyčejná zvířata ve svém kufru. Za to, že jsme mu našli roztrhané zvíře a společně díky oživovacímu kouzlu (Vulnera Sanetur) navrátili život, pozval nás, samozřejmě v pláštích s indexem a hůlkou, do svého kufru – nikdy nevíte, co nečekaného se může stát.

Po hodině cestování jsme se objevili ve fantastickém světě (ZOO Lešná). Nejprve jsme šli společně nakrmit nejzajímavější zvířata, a to rejnoky. Bylo to neuvěřitelné.

Poté jsme si s vedoucími řekli, za jak dlouho a kde si dáme sraz, a tak jsme prošli celou zoologickou zahradu. Po pěti hodinách jsme jeli zpět na ubytko.

Dali jsme si večeři a přišel opět Lorcan, tentokrát se svou asistentkou. Nejdříve nám popsal některá Fantastická zvířata a jejich zvláštní vlastnosti. To vše jsme si měli zapisovat, protože se nám to bude určitě někdy hodit. Pak nejmladšímu z nás věnoval zvíře z kufru, o které se máme starat.

Poté jsme dostali materiál na výrobu jednoho z představených zvířat a Lorcan nám do něho vloží kouzelnou sílu, ale až následující den.

Večer šli někteří z nás (jen čtyři děti) někam, ale nevíme kam, nesměli nám nic říct.

V neděli po snídani jsme se museli zabalit k odchodu a po skupinkách se vydat z kufru ven. Lorcan bohužel nemohl být přítomný, proto nám nechal vzkaz a v kufru pro každého malé zázračné zvíře s tajnou silou.

Po rychlém obědě a úklidu chaty jsme se vydali na autobus směr Otrokovické nádraží. Nastoupili jsme do rychlíku směr Praha a vyrazili domů.

V sobotu ráno nás na snídani vyhnala paní uklízečka, která byla docela drsná. Poté jsme si povídali o Londýně. Mnoho z Poutníků překvapilo, kolik toho o tomto městě ví a hodně z nich ve městě i bylo. Poté jsme si zahráli hru na motiv monopol. Zkupovali jsme jednotlivé nemovitosti v Londýně, platili pronájmy a získávali různé výhody. Po obědě jsme si pohovořili o spisovateli Williamu Shakespearovi. Následující úkol zněl jasně, a to zpracovat divadlo na téma Život na královském dvoře. Všichni se toho zhostili velmi kreativně a vražedně. Tolik vražd jsme ještě v divadlech neměli. Drama je prostě drama. Večer jsme se věnovali zkouškám a deskovým hrám.

Neděle celá propršela, a dokonce i sněžilo. Po společném ranním kruhu s tématem recyklace jsme šli na celodenní výlet. Navštívili jsme rozhledny Bramberk i Slovanku. Sportíci, což byla rychlejší skupina, co měla rychlé tempíčko, si dali po cestě i horkou čokoládu a ušli 10 km. Skupina druhá si vedla také dobře, zvládla obě rozhledny a nachodila jen o něco méně kilometrů. Zapomněla jsem také zmínit, že ráno za námi byl pan Skrk a chtěl, abychom zaplatili za ubytování. Jelikož jsme žádné peníze neměli, tak se obával, že jsme ti hledači pokladů a drahých kamenů. Poradil nám cestu a nám se opravdu podařilo najít několik překrásných kousků. Po večeři se objevil skřet s tím, že bude vykupovat drahé kamení a bude možné zmnohonásobit své obdržené peníze za výkup ve vědomostí soutěži konané přímo v Gringotově bance. Několika skupinkám se podařilo zhodnotit svůj počáteční stav, a tak jsme do spacáků odcházeli nadšení a unavení.

V pondělí jsme začali den moc dobrou snídaní a pak jsme si připomněli, jaké máme oddílové desatero. Už jsme měli peníze na nákup věcí, ale ještě bylo potřeba se dostat do Příčné ulice. Ta však byla za kouzelnou zdí a na její otevření jsme museli sehnat potřebný materiál. Překvapivě bylo zase ošklivé počasí, takže se část orienťáku odehrávala uvnitř. Využily se znalosti šifer, azimutů, uzlů atd. Když se brány postavily a představily, vydali jsme se do Příčné ulice přiběhli dva zvláštně oblečení lidé, kouzelníci, co mluvili o výprodeji košťat, a to jsme si nemohli nechat ujít. Bohužel jsme dorazili pozdě a už jen zbyly násady, provázky a drátky. Museli jsme si košťata tedy dotvořit sami. Poté už na nás čekala bezvadná halloweenská party u Děravého kotle. Stoly se prohýbaly pod děsivým, ale chutným občerstvením a na tanečním parketu se to pořádně roztáčelo. Po party, která končila opravdu pozdě, jsme šli spinkat.

V úterý ráno jsme po snídani na kruhu řešili historii chalupy, kde jsme trávili podzimky čili tomáckou chalupu Janov nad Nisou. Navštívil nás také pan Ollivander mladší a nabídnul nám jeho překrásné kouzelnické hůlky. Bohužel jsme neměli ani na tu nejlevnější, a proto nám nabídnul aspoň poradenství s tím, že si hůlku máme zkusit najít, zkrášlit a on je poté prohlédne a prozradí nám, zda nejsou prokleté nebo nemají zbytečné praskliny. Většina hůlek dopadla velice dobře, jen pár z nás měl hůlku protkanou černou magií nebo se při prvních pokusech o kouzla zlomila. Také se objevil pak Skrk junior junior a chtěl po nás uhradit ubytování a stravu, což znamenalo, že někteří členové týmů museli požádat o pomoc jiný tým. Odpoledne jsme trénovali let na košťatech na super dráze, která prověřila mrštnost, obratnost a hbitost. Později si pro nás připravily hry Tkanička a Mari, byla to velká zábava.

Ve středu jsme den odstartovali super hrou pod vedením Sojky a Divoženky. Poté se uklízelo a připravovalo na odjezd. Jako poslední překvapení bylo, že nám indexy přinesla sova. Cesta domů byla dlouhá, protože jsme měli kvůli dopravě a bouračce na trase velké zpoždění. Příští výpravu se můžeme těšit už do Školy čar a kouzel v Bradavicích.

Druhý den jsme vstali a konečně viděli, kde kempujeme – řeka, les, sluníčko, kakao na ohni a cestovní buchta. Nasnídali jsme se a vyrazili na celodenní výlet. Během cesty jsme si měli rozmyslet, co bychom si koupili následující dny k jídlu. Když jsme se vrátili, dali jsme si večeři a poté jsme měli volnou zábavu, takže jsme běhali po kempu.

V pátek ráno jsme se vydali do Volar na nákup dle svého jídelníčku. Na volarském náměstí byla přehlídka amerických tanků a vozů. Dali jsme si zmrzlinu a šli se podívat do volarského muzea. Když jsme přišli v výletu, uvařili jsme si sladké knedlíky. Večer jsme si pustili pohádku.

V sobotu jsme si dali k snídani krupicovou kaši a vyrazili za překvapením (loděnici). „Hurá, ve 13 hod. jdeme na lodě.“ Jeli jsme z Lenory do kempu, také nás natáčela ČT. Odpoledne jsme hráli míčové hry, koupali se v řece, a byla opalovačka. Kdo chtěl, tak si mohl udělat z paracordu kuličku. Večer jsme měli bramboráky a hady na ohni. Poté nás čekala pohádka a šlo se spát.

V neděli ráno jsme usušili stany a zabalili si. Poté přišel Smutek, kterému vypal dopis z kapsy, kde bylo psáno, že Riley se omlouvá rodičům, že utekla a už nikdy je neopustí. Na druhé straně zprávy byla mapa, po které jsme se vydali – (soumarské rašeliniště). Na konci cesty jsme nalezli krabičku ve které bylo červené tlačítko. Někdo z nás tušil k čemu tlačítko je a někdo hádal.

Po obědě jsme se vydali na cestu směr autobusové nádraží do Volar. S rodiči jsme se setkali v 19 hod. na Knížecí.

I když nebyl sníh, tak jsme si užili spoustu zábavy.

V pátek jsme se vydali na dlouhou cestu vlakem z Prahy až do Bratřic. Poté nas čekal kratší pochod do chalupy. Cesta byla nebezpečná plná útrap, ale zvládli jsme to! Hned po příchodu do chalupy jsme se ubytovali a navečeřeli. V době kdy si děti šly čistit zuby, k nám přiběhla Radost a Smutek. Smutek smutnil, takže se válel po zemi, choulil v rohu a bědoval, zatímco Radost nám vyprávěla, co se stalo, a proč nejsou na hlavním velitelství. V průběhu vyprávění přišli dva podivní chlapíci, Bob a Bobi. Měli vysavač a vysávali zašedlé vzpomínky. Hrozně při tom rušili, takže jsme jim moc nerozuměli. 

V sobotu ráno k nám přišel Smutek a řekl nám, že je moc smutný a bojí se o Riley. Také si s námi povídal o tom, co děláme když se cítíme smutně. Poté nás navštívil Bing Bong. Rileyin nejlepší kamarád z dětství, který žije v její dlouhodobé paměti. Proto když Bing Bonga viděla Radost okamžitě ho obejmula a byla radostí bez sebe. Bing Bong se ale divil, že Radost a Smutek neví kudy kam, a tak nám sdělil kudy na hlavní velitelství. Musíme na vlak myšlenek, k němuž se dostaneme, jen když projdeme přes fantazii. Ve fantazii jsme si mohli vymyslet úplně cokoliv. Zahrát si hry co jsme hráli v dětství, jelikož už jsme ve věku kdy už nás tyto věci moc nebaví, stavět bunkry či prostě blbnout. Než jsme došli k vlaku, tak protože si Bing Bong rád hraje, zahráli jsme si s ním z vody do vody! Moc nás to pobavilo. Pak jsme nasedli na vlak myšlenek a jeli….! Ups.! Bing Bong usnul. Riley usnula! Co teď? 

Oběěěd! Po obědě následovaly vánoční workshopy, kde jsme vyráběli: ozdoby z přírodnin, lodičky, zdobili perníčky a lily vosk (vosk byl místo olova). A aby byla dobrá atmosféra tak nám u toho hráli vánoční písničky. Ajaj! Někdo klepe na dveře! Kdo to je? Byl to Smutek! Ten  nás po dlouhém přemýšlení přišel požádat, abychom o Vánocích nebyli smutní a připomněli si své nejšťastnější vzpomínky z oddílu. Každý je pak sdílel v kruhu s ostatními, mohla to být kresba, scénka nebo jenom příběh. Vzpomínek bylo mnoho a všechny byly jedinečné. Po sdílení vzpomínek jsme dostali sklenice se svíčkou jako symbol světla v těžkých chvílích, s ním jsme se přesunuli ke stolu a hodovali, jedli bramborový salát se sekanou, prostě obvyklé poutnické vánoce jak se patří. Potom jsme si ještě rozbalili dárky a šlo se spinkat…

Jejda! Nestíháme! Haló, děti, zaspali jsme! Honeeeem! Sbalte si všechny věci! Věci jsou sbaleny co teď? Najednou se vzbudil Bing Bong, tím pádem i Riley, a tak jsme zjistili, že to byla jen noční můra. Nasedli jsme na vlak a jeli jsme na snídani. Pak jen následoval úklid a cesta na vlak zpátky domů.

A zase tu máme podzim. Nejeden Poutník si s tímto období jistě spojí podzimní výpravu. Tentokrát jsme zavítali do vysočinských Naloučan poblíž Třebíče. Cesta na východ byla docela dobrodružná. Od vlaku jsme šli sice jen cirka 4 km, za to hustou tmou. Jedna část cesty se nečekaně zúžila a pokračovala pěšinkou plnou nástrah jako například spadlé větve, kaluže, nebo potůček. Ale protože jsme Poutníci, hrdě a s „noblesou“ jsme došli k našemu cíli, naloučanské chatě.

V sobotu jsme se probudili a po snídani začala projekce. Po chvilce nám bylo jasné, že je to první scéna filmu V hlavě, kdy Raily přichází na svět. Pří závěru projekce k nám přišly jednotlivé emoce. Radost, Strach,
Smutek, Nechuť a Vztek. Po jejich představení nám byla ještě představena kronika. Na starost si ji vzala Somyčka. Následovala chvilka klidu, kterou narušuje Raily přibíhající s rodiči hrající hokej. Následně se
putovalo do lesa, kde jsme si brali potřebné suroviny na výrobu hokejky. V době kdy jsme sbírali materiál, na zahradě vznikal kriketový areál. Děti byly rozděleny do čtyř týmů, ve kterých zůstaly po celou výpravu. Cíl hry spočíval v propálení všech branek na co nejmenší počet odpalů. Byla postavena jedna trať, která ale měla dva směry. Dva týmy se vydaly proti sobě, ale každý jiným směrem a cirka v polovině se potkaly. Byl to krvežíznivý boj s dobrým koncem, poněvadž všechny týmy celou trasu úspěšně došly. Následoval oběd a polední klid. A přišla k nám Raily. Očividně ji ovládala emoce Radost, poněvadž poskakovala po gaučích celá radostná s kalhotkami na hlavě. Zkrátka tropila hlouposti. I odpolední hra byla ve směs radostná. Kdo pamatuje LT Holubinky, jistě si vzpomíná na hru Holube nezlob se. Na stanovištích probíhalo např. snímání karet, losování papírků, kolo štěstí a jiné. Po hře kdo chtěl, mohl
se s Pytlákem vydat na úklid tamního hřbitova. O akci byl nečekaný zájem. Večerní hodiny naplnila bláznivá párty, čištění zubů a pohádka na dobrou noc.

Nastala nám neděle. Říká se, že v neděli se nedělá. My ale na toto přísloví nedali a vzdělávali se v oblasti biologické, konkr. o kosatkách se Somyčkou. Následovala přestávka a skvělá nová hra Fortnite. Nebyla to
ale světoznámá počítačová hra, nýbrž poutnická adaptace. Cílem hry bylo posbírat stádia vývoje člověka. Děti mezi sebou hrají babu. Chytí-li se, hrají mezi sebou kámen nůžky, pistolky, čing čong a podobně. Hra
mezi dětmi záležela na tom, jaké má kdo stádium života. Kdo má vyšší, určuje hru. Mezi stádia patřilo miminko, předškolák, dospělák nebo senior. Jako vždy byl po hře oběd, polední klid ale. Mělo to jedno ale.

Nastal čas loučení, kdy nás opustila Pytlák, Bláťa a Bebina. Než jsme zastrčili kapesníčky, nastala odpolední hra. V lese byli rozmístěni senioři. Každý z nich měl kartičku, kde bylo zapsáno ANO či NE. Každý předstoupil a tipnul si co má na kartičce. Tipnul-li si správně připsal si bod, netrefil-li se bod nedostal. Po projití všech stanovišť se počet bodů nahlásil vedoucímu. Večer byl klidný. Přeci jen byl už třetí den a zítřek bude náročný. Vyráběli jsme si proto náramky přátelství, jež jsme po vyrobení odevzdali do kufříku. Po večeři se promítal film Zachraňte Willyho, kde účinkovaly kosatky z rána. Následovala hygiena a druhý film, Ať žijí duchové. Během něj byly děti postupně odebírány na noční bojovku. Šlo se ve skoro úplné tmě, za doprovodu hřbitovních svíček, pro náramek přátelství na půdu domu.

V pondělní ráno jako satisfakci ke včerejšímu smutku, přijela Vlčice. Krátce po příjezdu přišla Raily s rodinou. Otec pravil: „Dostal jsem novou práci, v novém městě! Je to skvělá příležitost. Budeme se
stěhovat!“ Sbalili jsme si batohy na celodenní výlet, a za záminkou stěhování vyrazili. Šli jsme nádhernou krajinou moravské Vysočiny asi 16 km. V době oběda jsme si rozdělali oheň a opekly buřtíky, nebo kdo chtěl marshmallowny. Před Naloučany u obce Ocmanice se tyčila malá rozhledna. I když byla malá, návštěva stála za to! Doma Raily ovládl smutek a chtěla se vrátit do starého domova. A máme tu úterý, Raily první školní den. Dopoledne naplnila vědomostní hra Riskuj. Následoval tvorba videí od jednotlivých týmů, na téma „blbý kecy žáků“, atd. Odpoledne jsme hráli zajímavou hru. Na zahradě byly vysypány tři kruhy. První z papírků, druhé se špejliček a třetí z víček. Děti za chytání vedoucích museli postupně vysbírat všechny věci. Věci patřily smutku a čím víc jich bylo posbíráno, tím byl smutek slabší a neměl takovou touhu vrátit se domů. Nakonec byl smutek překonán a my zůstali. Večerní náplň byla ukázka jednotlivých videí týmů. Po mytí zubů následovalo vyprávění pohádky na dobrou noc.

Nastal poslední den, středa. Jako vždy se balilo, uklízelo, a připravovalo k odjezdu. Poněvadž nejelo auto, věci se rozmístily mezi nás. Chata byla úspěšně předána správci a my pokračovali na vlak. Měli
jsme hodně času a tak jsme si ho krátili na poli, hraním fotbalu. Po přestávce jsme došli na nádraží, odkud probíhala opět náročná cesta do Prahy. Zvládli jsme ji ale výborně a tak jsme se 30.10. sice unaveni, ale
naplněni zážitky rozloučili.

Takové dotazy jsme si pokládali ve zmatku, co se to s námi děje, když jsme zmizeli z reality. Naštěstí nám Nigel (NPCčko) prozradil, že jsme ve hře Jumanji a uvedl nás do ní. Po jeho přivítání jsme zjistili, za jaký charakter hrajeme a jaké má silné stránky a slabiny.

Věděli jsme, že abychom se dostali ven, že budeme muset projít všemi levely, najít klenot, získat jej, vrátit ho na své místo a zvolat JUMANJI.

Prvním levelem byla poušť, přes kterou jsme se dostali pouštními auty. Nebylo to vůbec jednoduché, jelikož jsme čelili pštrosům. Auta nám ale dlouho neposloužili, jelikož skrze džungli bychom se s nimi dostávali složitě. Bravestone v tomto levelu ztratil svůj život, když si s Moosem poměřovali síly. Moose ho shodil k zuřivým hrochům a ti ho sežrali. My jsme se museli vypořádat s komáry. Naštěstí došlo jen k pár píchnutím, ale nikoho jed nesrazil na kolena a nikdo neztratil naštěstí život. Další ráno jsme se vzbudili na tržišti, v němž jsme potkali chlapce, který nám předal znak se slovy „Když mě uvidíš kupuj“. Také jsme se v tomto levelu poprvé setkali tváří v tvář s Jürgenem. Dostali jsme se na trh, stali se trhovci. Za vydělané peníze jsme si pak koupili právě věci označené zmíněným znakem. Ani ve městě jsme dlouho nepobyli.

V následujícím levelu nám hra vyřkla, že se máme vydat pro plod Jumanjiovníku. Nebyla to krátká cesta, přesto jsme ji zdolali a díky věcem nakoupeným na tržišti získali plod Jumanjiovníku, který má údajně oslabit Jürgena. V tomto levelu jsme se ještě zdrželi. Naučili jsme se v něm hrát na bubny k zastrašování divoké zvěře a našli v něm Alexe, který nám ukázal, jak si vyrobit plašičku komárům, abychom jim znovu nemuseli čelit. A protože jsme chtěli už do dalšího levelu, vnikli jsme do depa, ukradli jsme letadlo, přivolali Alexe a vyletěli vstříc dalšímu levelu. Bohužel bylo asi příliš brzy. Naše letadlo ztroskotalo. Ošetřili jsme zraněné a vydali se po svých směrem k pevnosti Jürgena.

Hurá, konečně jsme se po tak dlouhé době dostali do dalšího levelu. Vyskytli jsme se v horách. Podstoupili jsme výcvik pro přežití v horách. Po něm už nastal ten správný čas vyrazit vzhůru do hor k Jürgenově pevnosti. A povedlo se. Dostali jsme se k branám Jürgenovy pevnosti. Bohužel ne dovnitř, protože pevnost bedlivě bránili nochsledi Jürgena. Přespali jsme v horách a jak se říká, ráno moudřejší večera. Přišli jsme na to, že Jürgena budeme moc omámit lektvarem. Získali jsme na něj ingredience a od babka lektvartářka nám pak lektvar umíchala.

Dostali jsme se dovnitř a nyní bylo třeba dostat se přes všechny hradby. Museli jsme si k tomu vyrobit příslušné zbraně. Byl to boj za velmi nepříznivého počasí v horách, ale podařilo se. Získali jsme klenot. Počkat. Cože? Jürgen nás převezl. Žádný klenot jsme nezískali. Pouhou truhlici, v níž bylo prázdno. Rozhodli jsme se, že se nevzdáme a zkusíme klenot získat znovu.

U večeře se začala dít podivná věc – nochsledi Jürgena ukradli jídlo a odběhli pryč. Vyslali jsme z našich řad zvědy, kteří zjistlili, že nochsledi nesli jídlo Jürgenovy. Bezva, víme kde je. Přišla i naše čtyřka – Bravestone, Ruby, Shelly a Moose odhodlaní získat klenot. Dali jsme Bravestonovi plod Jumanjiovníku, aby mohl Jürgena oslabit. Společně jsme se rozhodli, že právě on jako nejsilnější a nejodvážnější chlap z nás klenot získá. Bravestone se mu tedy opravdu tváří v tvář postavil, omámil ho a klenot získal. Ruby a Shelly věděli, kde je to ono místo, kam klenot patří. Vzali jsme si své talismany a vydali se tam. A víte co? Přišel i Alex, u něhož jsme se obávali, že nedorazí.

Bravestone vložil klenot do totemu, všichni jsme se spojili a zvolali: „JUMANJIIIIIII“! Přišel Nigel, podal nám všem ruce a rozloučil se. A jsme zpátky v realitě. Wow, to byla jízda. Tak schválně, co nás čeká zase příště…

Byl prvním člověkem, kterého jsme na planetě potkali. Dozvěděli jsme se, že je členem posádky lodi Enterprise a díky rušení, které na planetě je ho nemůže jeho tým teleportovat zpět. Také nám řekl o nebezpečných tvorech, kteří na planetě žijí a pohybují se hlavně v noci. Měl zlomenou nohu, tak jsme se mu rozhodli pomoci zranění zafixovat on nám na oplátku poradil kam se vydat za vhodným místem pro přespání. Nakonec jsme se museli rozdělit požádal nás však abychom následující den našli dalšího člena jeho posádky Čechova, který jako export na teleportaci, by měl pomoci s možností je všechny zaměřit a přenést je zpět na jeho loď Enterprise. Před oddělením nám dal svůj navigační přístroj s vyznačenou trasou, kde bychom se měli s Čehovem setkat a kde se také utábořit.

Druhý den jsme se vydali po stopách Čechova. Počasí nám přiliž nepřálo naštěstí jsme byli dobře připraveni. Po cestě jsme viděli několik zajímavých skalních útvarů v jedné z vesnic jsme od místních obyvatel načerpali vodu a nakonec jsme došli i ke krásnému skalnímu útvaru, který se stal naším novým přístřeškem na sobotní noc. Nedaleko našeho nového domova jsme také potkali i velmi očekávaného Čechova, ten nám však dal úkol, abychom do dalšího dne nasbírali co nejvíce přírodnin, které skýtala tato planeta avšak jen těch co se dají na zemi posbírat nikoliv utrhnout. Tak jsme se pustili do zběsilé sbírání, abychom měli dostatek energie pro jeho přístroj. Během sběru jsme se také naučili vytvářet marmeládu, díky přebytku cukru a spoustě borůvek to bylo velmi snadné. Zároveň jsme si také zahráli asi nejoblíbenější hru celé výpravy trojnožku. Někteří ji vydrželi hrát více jak 2 hodiny :).

Poslední den, když náš Čechov opět navštívil jsme měli již dost přírodnin, aby mohl pokořit rušení planety a přenést kostru. Předali jsme mu Kostrův navigační přístroj. Čechov však chtěl naši pomoc oplatit a když zjistil jaké náš stroj času používá palivo obětoval svoji zbraň phaser, ze kterého nám potřebné palivo do stroje věnoval. A co bylo dál. Jako vždy už nás čekal jenom přesun strojem zpět, tentokrát se však stroj podivně zasekl sice nás přenesl, ale místo doby naší ukázal nedokončené úryvky text. Ti nejstarší nakonec dokázali text rozpoznat a viděli v něm hymnu Rytířů kulatého stolu. Že by táborovka roku 2023, kdo ví?

Lid se sešel a chtěl za vládce Lecha. Ten ale nechtěl, a tak doporučil Kroka, že právě on by mohl být dobrým vladařem. Jím se také stal, my jsme se s ním potkali následující den. Přišel se nám představit on sám a také jeho tři dcery – Kazi, Tetu a Libuši. Rozhodl se nechat vystavět Vyšehrad a nás poprosil o pomoc. Společnými silami jsme postavili Vyšehrad. Bohužel Krok náhle zemřel a bylo třeba zvolit někoho nového, kdo povede lid, kdo povede nás. Mohl se do voleb zapojit úplně každý. I my z řad prostého lidu jsme si vytvořili své kampaně, plakáty a večer své kampaně představili. Kampaň Libuše byla lidem zvolena jako nejlepší, a tak se stala novou vladařkou.

To se ale ne všem líbilo, že by u vlády byla pouze žena. Někteří se začali vzpouzet a chtěli u vlády i muže. Vydali jsme se tedy do krajin hledat Libuši muže. Nebyla to jednoduchá cesta, volba však byla jasná. Neduhy a vlastnosti většiny nápadníků nebyly pro vladaře a může Libuše vhodné. Jeden nápadník nám byl však velice sympatický. Jmenoval se Přemysl Oráč. S Libuší si padli do noty a krátce po jejich seznámení se vzali.

Bohužel nastala nečekaná situace. Libuše zemřela. Muži byli spokojeni, že vládne opět pouze jen muž. Rozhodli se ženám vyhlásit válku. Naše děvčata a chlapci si mezi sebou zaválčili. A pozor, změnili jsme dějiny. Naši dívčí válku vyhráli ženy. Nakonec se ženy a muži usmířili a společně oslavovali na hostině. 

Nyní v krajině vládne klid a my můžeme být zvědaví, co nás čeká dál…

V neděli 24. 9. 2023 jsme se vydali na jednodenní výlet do Zoo Ústí nad Labem. Sešli jsme se na Hlavním nádraží a vyrazili mašinkou směr Ústí. V mašince jsme dostali časopisy a bonbóny. Do zoo nás zavedla Vlčice, která v Ústí nad Labem chvíli bydlela. V zoo jsme měli překvapení, přijel pro nás vláček, kterým jsme vyjeli až nahoru. Viděli jsme spoustu zvířátek a měli krásné počasí . Prošli jsme celou zoo, stihli komentované krmení surikat, zahrát si pexeso, vyblbli jsme se na hřištích, koupili si něco k na zahnání hladu a v neposlední řadě jsme se pokusili podívat i více do centra. Ve vlaku směr domů jsme hráli prší a dělali blbiny. Po celodenním výletu jsme všichni spokojení i unavený dorazili domů a do svých postýlek.