Na táboře vyvrcholila celoroční hra Indiáni. Hledali jsme ztracený tomahawk. Během celého tábora jsme různými způsoby dostávali informace o tom, jak vypadá a kdo mu vládne.

Nakonec se nám podařilo zjistit, že tomahawk, dar náčelníkům kmenů od samotného indiánského boha Manitoua, ukradl mocný Karos a vládne jím tuze zle. Poštvává proti sobě bojovné kmeny, vládne počasím, ovládá pohyb hvězd. Karose se nám ke konci tábora podařilo přemoci a navrátit tomahawk původním majitelům, kteří slíbili, že budou vládnout moudře a spravedlivě.

Fotogalerie: http://poutnicipraha.rajce.idnes.cz/…atoce_planat

Video: 

Manitou s Vámi, Poutníci.

Sraz byl tentokrát v pátek v 16.00 na Černém Mostě, odkud jsme necelé dvě hodiny jeli autobusem do Českého Dubu. O záživnost jinak nudné cesty se postaral Opičák, který jako autor trasy doběhl do autobusu doslova na poslední chvíli. Nenechali jsme se tím však jako ostřílení Poutníci zaskočit a po příjezdu se vydali směrem k Čertově zdi. Po jejím navštívení a vytvoření několika originálních skupinových fotek jsme šli hledat místo na spaní.

Druhý den ráno nám všem bylo jasné, že nás dnes čeká největší podíl z celkové (přibližně 21 km dlouhé) trasy. Hodili jsme tedy batohy na ramena a s přestávkou na odpočinek a zmrzku v Osečné jsme se vydali směr vrchol Ralsko (necelých 700 m nad mořem). Cesta s „plnou polní“ nebyla jednoduchá ale Poutník se nedá, a tak jsme po rozebrání nejtěžších věcí těch nejmenších pokračovali dále. Odměnou nám bylo Hamerské jezero, které po náročném dni jistě každý uvítal a některým osvěžení dodalo takových sil, že proběhly ještě kohoutí zápasy ve vodě. Avšak protože jsme byli někde v polovině trasy a ručičky hodinek se nebezpečnou rychlostí přibližovaly k páte odpolední, museli jsme opět hodit batohy na záda a vydat se směr Ralsko. Při pohledu na nedávno vybudované cyklostezky pokryté novým asfaltem, nejeden z nás začal přemýšlet, co všechno by byl ochoten obětovat za kolo či koloběžku. I tuto část jsme ale zvládli a nacházeli se těsně pod Ralskem. Čekala nás ta nejtěžší část celé výpravy a to konkrétně závod na vrchol – Poutníci proti tmě, která se šiřila neúprosnou rychlostí. Výsledek by se dal nazvat remízou a my si našli místo na spaní těsně pod vrcholem. Únava některých z nás po náročném výstupu způsobila mimo jiné to, že pár jedinců chtělo dát přednost spánku, před jídlem. Nejíst ale není řešení a tak jsme se po pozdní večeři všichni s plnými žaludky vydali směr spacák a doufali, že se pořádně vyspíme…

O to větším překvapením bylo probuzení okolo 4 hodiny ranní s tím, že se (tentokrát bez baťohů) vydáme na samotný vrchol, což znamenalo asi kilometrový výšlap. Důvody byly dva – jednak tam na nás čekal Manitou, který si nás pozval a také se rýsovala ideální možnost spatřit východ slunce, které mělo vyjít (a také vyšlo) v 4:51. Chvíli na to se ve zřícenině objevil Manitou a předal nám poslední část kipu. To, které jsme právě dostali a všechna ostatní máme přinést na nejbližší setkání, tedy středeční schůzku. Poté následovalo dospávání avšak některým jedincům přišlo vhodnější tento čas strávit dobrovolným sbíráním dřeva na oheň, čímž pozdravujeme Mikyho. Po snídani a brzkém obědě jsme se vydali na posledních cca 6 km směr vlakové nádraží v Mimoni. Cestou se začaly projevovat různé puchýře ale kvůli tomu vlak nečeká, takže zalepit a šlapat dál.

V průběhu celovíkendové chůze jsme hráli menší nedobrovolnou soutěž s názvem „Kdo nasbírá nejvíce klíšťat“, protože se nám jich podařilo najít a vyndat rovnou 19. Celá akce byla jednoznačně vydařená a i když většina z nás si ve vlaku po právu schrupla (včetně Michala, což jsme viděl nejspíše poprvé), tak odšlapané kilometry rozhodně stály za to a těšíme se na závěrečnou Velkou cestu – tábor.

Fotogalerie: Tadyhlenc

V pátek jsme se opět vydali na indiánské pláně a prérie plné bizonů. Po setkání s Hakadahem, který nás odvedl za Tiravou – Velkým duchem (byl opravdu obrovský), jsme zjistili, že musíme pomoci bezejmennému chlapci, který byl velice slabý a osiřelý. Vyrobili jsme mu zvířátka z jílu, kterým Velký duch vdechl život. Za odměnu jsme dostali další část Kipu a mohli chlapci dát jméno. Vymysleli jsme Hapačuka – Veselý chlapec.

Fotogalerie zde

Náš dočasný wigwam byl tentokrát v hlubokém údolí. Zatímco na kopcích se příroda alespoň chystala k probuzení, v okolí našeho příbytku nás v lesích čekal sníh. Ale nedali jsme se bez boje. Již za prvního večera nás navštívila Čeptaweh, aby nás seznámila se kmenem Irokézů a s tím, co nás druhý den čeká. Dopoledne jsme vyráběli různé věci, které se hodí na indiánský trh – od luků a šípů až po ozdoby z peří a dalších materiálů. Samotný trh po té byl ve znamení získat od trhovců výměnou hlavně jídlo, ze kterého bychom si uvařili chutný oběd. Nebylo to s nimi vždycky jednoduché. Ba i někteří indiáni raději volili zbraně před jídlem. Ale postupně pochopili, že pokud si ponechají své nejedlé předměty, budou mít nejspíš hlad. Na konci trhu se trhovci začali hádat, že vyměnili špatně, že ten druhý má zboží víc a za míň a podobně. Ale malí indiáni měli, to co potřebovali a s vyměněnými potravinami připravili chutný pokrm.

Moudrý Hiawata, se kterým jsme se setkali, si nechal vše vyprávět a pravil, že Irokézové jsou velký kmen, ale že potřebují být ve skupinách, které jsou si blízké, aby se tolik nehádali. Navíc, aby byli schopní lépe rozeznávat hodnotu věcí, pokusíme se pro ně získat materiál, který by mohli používat jako platidlo. Ten jsme v podobě stříbrných valounů skutečně získali a nakonec během druhé noci přeměnili ve zvláštní „indiánské“ mince. Hiawata nás pochválil a slíbil, že každý z nás se dostane do takového kmene, do kterého patří. Jednak podle toho, jak odpověděl na jeho otázku, ale hlavně podle svých schopností. A jak to rozdělení  nakonec dopadlo? Irokézové od Hiawatových dob měli celkem pět kmenů, které byly i sami o sobě silné a ve chvílích jakéhokoliv nebezpečí se semkli a nikdo, ani bledé tváře, je nepřemohl.

Takto rozdělil Hiawata nás:
Mohavkové (bojovníci) – Ronja.
Onejdové (znamení moudrosti) – Miky
Onondagové (z vysokých hor) – Tesák
Senekové (nezůstávají stranou) – Denča
Kajůgové (blízcí přírodě) – Dan a Fífa

Fotogalerie z akce: http://poutnicipraha.rajce.idnes.cz/…Dolni_Vidim/

Stavba návrhu nového tee-pee

Výprava začala, jakoby se nic nedělo. Někteří zpívali u kytárky, někteří hráli ve druhém patře fotbal s kapesníčky. Večer se šlo spát. „Proč se nic neděje?“ říkal si v duchu každý z nás. Když jsme usnuli, probudilo nás bušení na dveře a když jsme se rozkoukali, stála u našich spacáků indiánská babička, co žádala o nocleh. Prý ji shořelo tee-pee. V průběhu výpravy jsme sbírali věci, ze kterých jsme poté postavili nové tee-pee. Za odměnu nám babička dala hadry, ze kterých jsme vyrobili míč a hráli indiánskou plácanou.

Fotogalerie zde: http://poutnicipraha.rajce.idnes.cz/…ele_tee-pee/

Na únorové výpravě jsme museli pomoci zářícím hvězdám. Jedna hvězda byla však velice zvědavá a spadla na zem. Zachránil jí chlapec z kmene Odžibvejů, který jí ukryl před slunečními paprsky a z hvězdičky se poté stala zajímavá květina. Kytce se však nelíbilo na místě kde rostla a chtěla na jezero. Zkusili jsme si rozdělávat oheň na sněhu a nechat roztát led v kotlíku. Nakonec jsme vše zvládli a květinka se dostala na vodní hladinu… Co nás asi čeká přístě?

Fotogalerie z výpravy

Mimo zimních hrátek jsme se snažili najít zbloudilého cestovatele s pokladem, což se nám povedlo. Byl celý zasypaný sněhem, tak jsme ho nerušili z posledního odpočinku. Jen jsme si vzali poklad, kterého by byla škoda. 

Biograf:

Fotografie:

Fotogalerie je jako obvykle na Rajčeti.

Copak to tu ještě máme? Krásnou básničku od Rajči!!!

Zajímavou informací je, že Hajnej se stal rádcem, což je další krůček pro to, aby časem stanul v řadách vedoucích.

Budu Vám vyprávět příběh o bledých a rudých tvářích. Příběh o Wayan-tankovi, jeho družce indiánského původu Inan a jejich dceři Samantě Manipi..

Inan se po čase vrátila ke svým předkům a Charlie – Wayan-tanka, se musel o svou dceru a ranč starat sám. Čas plynul a Charlie se jen s obtížemi dostával do sedla. Jednoho dne se v ohradě po koni, na kterém Charlie seděl, ohnal býk a Wayan- tanka odešel na věčnost..

Nastaly těžké časy.. přišla krutá zima a část lidí z ranče odešla jinam za prací a ti, co zůstali vzpomínali na časy, kdy se měli dobře. Bledé tváře ani indiáni nepamatovali takto krutou zimu a protože Manipi byla z části indiánka darovala část svého dobytka rudým tvářim.

Jaro bylo vysvobozením po tuhé zimě, ale Manipi věděla, že pokud neobnoví stádo, nebude možné ranč udržet.

Jednoho dne na ranč zavítal starý indián z jejího kmene a přinesl dary od náčelníka za pomoc v zimě a nabídku, aby odešla žít s nimi. Kdyby byla Manipi sama, neváhala by ani minutu, ale na ranči s ní žili lidé, kteří jí neopustili ani v tak těžkých časech a tak musela odmítnout. Starý indián se usmál, srozuměn pokýval hlavou a ukázal na balíček bizoní kůže. V něm Manipi nalezla odkaz, který svěřil Wayan-tanka indiánům..

Setkáváme se s Hakadahem, který nám dovypráví příběh o Wayan-tankovi…

Jednoho večera byl Charlie svědkem umrtí kovboje. Než zemřel, vyprávěl mu, že našli na indiánském území váček s diamanty a odnesli ho, protože indiání neznají jejich hodnotu. Nebyla to však pravda. Pro indiány měli obrovský význam, protože dle jejich legendy se jednalo o slzy samotného Manitoua, které ronil nad jejich osudem. Legenda také pravila, že kdo tyto slzy odnese, tak nepřežije. Charlie slíbil, že diamanti vrátí těm, kterým patří.

Charlí se vydal do indiánského kmene a vrátil váček náčelníkovi. Náčelník byl ohromen jeho odvahou a řekl, že bude rád, když se Chrlie stane jejich blízkým sousedem. Zadíval se na něj a podal mu váček s diamanty zpět se slovy, že pro bílého muže mají také tyto slzy cenu a ať si jich vezme tolik, kolik bude potřebovat a zbytek vrátí.

Po krátké době se Charlie vrátil zpět k náčelníkovi a vrátil mu diamanty. Náčelník potěžkal sáček a podivil se, že jich mnoho nechybí. Charlie mu sdělil, že se stal majitelem zašlého ranče, několika krav a dvou koní. Náčelník mu dal indiánské jméno Wayan-tanka – ten co vrátil slzy a řekl, že pokud on a nebo jeho rodina bodou potřebovat někdy pomoct, ať příjdou, ale, že slzy zřejmě nenajdou u jeho kmene. Bílí lidé teď tuší, kde se nacházejí a tak je musí před nimi chránit.

To je konec příběhu, ale začátek naší cesty..

Mnoho času neuplynulo a my jsme získali všechny Mnitouovy slzy, poznali nové kmeny jako Hurony a jejich šamanku Ša-Žlutý vlas a náčelníka Červené Péro, kmen Odžibvejů a Kvakiutlů, kteří se prokázali velkou odvahou a bojovností. Cesta byla náročná a plná nástrah, ale i Ti nejméně odvážní a silní z nás jí zvládli.

Poslední den byly slzy předány před zrkaky zástupců všech kmenů Hakadahovi, který je dal Manipi a ta zachránila svůj ranč.

Fotogalerii si prohlédněte zde.