Klasická oblíbená vyprávěcí hra v oddílech. Tomes ji pro Hranostaj popisuje pravidla následovně:

Jeden z hráčů se stává vypravěčem a ostatní jsou různé rasy, tak, jak si kdo vybere. Vypravěč vypráví příběh a ostatní ho prožívají. Je to spíše ze středověku, takže by měl vypravěč ale i měli říkat a chodit jen tam, co bylo i ve středověku. Například les, hospoda, město, vesnice, zámek, tržiště, stánky s ovocem apod.

Když se hráč vyhýbá střelám nebo naopak když útočí nebo střílí, tak vypravěč řekne nahlas „Jedna“ a pak počítá v duchu až do deseti a kdyžtak pak začne zase od jedničky. Hráč ho někdy stopne a vypravěč mu řekne číslo, u kterého zrovna byl. Bodové hodnocení u čísel: 1 až 4 = vedle, 5 = zranění, 6 až 10 = zásah.

Pokud se hráč poprvé a ani podruhé nestrefí, má pak ještě jeden pokus. Takže celkem má 3 pokusy. Pokud se hráč nestrefí ani na potřetí, střílí protivník/ci a pak vypravěč počítá na uhnutí a platí to stejně jako když střílí.

Systém hry v online provedení

Radovan Mlejnek zveřejnil v inspirativní facebookové skupině pro vedoucí následující tip: Jeden člověk je vypravěč (v našem případě vedoucí) a děti představují nějaké postavy (často v RPG mající nějaká čísla jako třeba sílu 7 a obratnost 12 a podobně). Vypravěč vede děti příběhem, popisuje jim co se děje kolem nich, jak prostředí vypadá a případně jim předkládá mapy okolí a jedná za nehráčské postavy. Hráči jednají za své postavy, říkají co dělají a říkají, co říkají.

Tohle jsem se pokusil scvrknout do hodinové schůzky a zachovat co nejvíce. Takže žádné síly, obratnosti a jiná čísla (běžná sezení RPG trvají v řádu hodin a někdy i dní). Jako základní prostředí jsem si vybral pohádky. Vytvořil jsem Pohádkový les (a jeho mapu), který musí děti v roli běžných čeledínů nebo děveček vyrazivších do světa projít.

Prakticky jsem vždy dětem ukazoval jen ten kousek mapy kde stály. Máme totiž online schůzky přes videokonferenci.

Zkušenost mám dobrou, bavilo je to. Spolupracovaly, měly zapnuté mikrofony, samy si hlasovaly o tom, co budou dělat dál. Vymýšlely i vlastní nápady. Pokusily se třeba uspat trolla ukolébavkou a díky pravděpodobnosti – hod kostkou – jim to i vyšlo. Celé to za hodinku prošly.

Děti byly ve věku zhruba 2. až 4. třídy a aktivně se jich účastnilo celkem 5.

Mapa (celá i rozdělena na dílky), soubor s popisem dílků a chováním pohádkových bytostí na nich

Nápad jsme uveřejnili se souhlasem Radovana Mlejnka z 68. pionýrské skupiny Lvíčata

Srádelníček byl zápisníček, co putoval po místní táborové latríně v roce 2017.

Byla jednou jedna princezna a ta ráda jedla. Jedla nám polévku, dokud nebyla tak plná, že praskla. To je konec pohádky.

Byla jednou jedna královna a ta neměla ráda jídlo. Tak královna umřela. Konec!

Milý čtenáři,
rád bych ti předal svůj příběh. Vše začalo léta páně 3500. V bradavické kuchyni se začaly dít podivné věci (vjěcyýí). Nejdříve začala rajčata páchat hromadné sebevraždy, všude byla jadérka,celer moc dlouho nečekal, začal svlíkat sám sebe z kůže. Je to tady, začala vzpoura zeleniny proti kuchyňským nožům.

Kuchyňské nože totiž byly pány přípravny jídel. Jelikož byly ostré, mohly si na každého dovolit. Všechno nádobí i všechny potraviny se jich bály. Vzpoura probíhala následovně…

Po hromadných sebevraždách si zelenina uvědomila, že takto ničeho nedosáhne. Po válečné poradě v kumbálu se dohodli vyslat průzkumnickou hrušku s cuketou pro pomoc. Hruška s panem cuketou započali dobrodružství, samozřejmě tam bylo i trochu lásky jako v každém správném příběhu <3

To znamená, že se zrodila malá hruškocukeťátka a armáda ovocozelenininy se rozrostla o 3500 %. Velitel nožů značke Henkelbach, Horst Fuchs, přešel do ofenzívy. Nasadil prsteny a zlatý řetěz. Zapnul kameru a rozprostřel mixéry Mach3Turbo na rovných 15 předváděcích stolů.

Ale bohužel to byl jen pouhý sen nejmenované osoby a tím pádem si tato osoba připadala velmi hloupě že se tolik strachovala ale měla další příběh který mohla vyprávět svým přátelům. 

Ta osoba se jmenovala Kamélie Vzdělaná – odvolaná ředitelka ze Školy umění a magie v Bradavicích. „Ach,“ povzdychla si a vstala z postele. Učesala si vlasy, nalíčila se, vzala klobouk a přes ramena přehodila plášť. Nebyl to ale ledajaký plášť, byl totiž kouzelný. Kdo si ho oblékl, tomu se stal sen skutečností.

Což se stalo jisté paní bramborové. Rázem stála tváří v tvář Horstovi, který jí nabídl – protože je slušný člověk -, že když zavolá do 5 minut, dostane navíc zdarma 80 skvělých značkových holících strojků, kterými si může oholit pleš.

„Super donážky srádelníčku! Fakt super, jo!“ řekla paní Brambora a upustila Bramboru na zem.

Hleď, noc přichází, temné chvíle k vyprávění, vzdálené ohně hoří, svět je ztišen.
Kde družina naše? Kde štít Tvůj leží, kde sekera a meč?
Kdo ještě nespí, kdo čeká na příběh?
A kdo již odevzdal se do říše snů?
Tak slyš mé vyprávění, ty, kdo bdíš…

Té noci se snad sám Odin rozhodl, že zničí náš svět. Hostina byla dávno na námi – těch číší, co jsme vypili a třískali s nimi o zem! Krásné vzpomínat! Jaká to sláva, avšak byla pryč – vydali jsme se dál.

Bouře je jen slabé přirovnání k tomu, co se dělo. Blesky létaly a osvětlovaly les. Hromobití bylo silné a znělo ze všech stran. Naše horda putovala do místa, které bylo plné bohatství, drahých kovů, látek, kůží i nástrojů k různému použití. A dalších pokladů, které nás čekaly – jen si je vzít!

Blížili jsme se. Už z dáli bylo vidět pár světel a zdálo se, že nic nám nezabrání vzít si cokoliv, nač si vzpomeneme. Je to dar bohů – mít možnost získat vše. Přikrčeni jsme běželi podél lesa, slunce dávno zapadlo a měsíc se skrýval za tmavými mraky. Nebylo nás vidět. Věděli jsme, že se dokážeme nepozorovaně přiblížit a zaútočit. Před námi na dohled bylo několik dřevěných stavení. Stačilo jen pustit se lesa, přeběhnout zarostlou louku a budeme tam. Louka byla dost nasáklá vodou, zpomalila nás. Nohy se bořily mnohdy až po kolena. Jsme těžcí se svými štíty, sekerami i meči. Ale potřebujeme je!

Výhodu překvapení jsme ztratili. Přes hustou temnou oblohu a hrom, který nás provázel, jsme byli spatřeni. Žádný ústup! Alespoň to bude rovný boj, na žádné ze stran žádná výhoda. Víme o sobě navzájem a blížíme se s jistotou, že ne všichni se vrátíme z této bitvy. Ale kdo by se obával zemřít, když jej čeká Valhalla? Kdo by se neradoval z té možnosti stanout tváří v tvář Odinovi a pít medovinu v samotném Asgardu?

Vyrážíme! Křičíme z plných plic, až se někteří protivníci třesou. Ještě pár kroků a změříme své síly…!

Bitva to byla z těch, které stojí za zapamatování. Mezi námi nebyli jen prostí muži, ale i ti, kteří již za svého života byli oslavováni pro poklady, které přiváželi z jiných krajin i pro své umění boje, které předčilo mnoho jiných. Ale i takoví bojovníci i bojovnice mohou padnout. Oslavme jejich cestu do Valhally, neboť ten, kdo se zbraní v ruce opustí tento lidský svět, spatří svět bohů.

Daleko, daleko na obzoru pomalu svítá. Vracíme se a víme, že nás žádný protivník nebude pronásledovat. Vracíme se domů – my, co jsme nezemřeli v bitvě. My, co budeme pít medovinu na počest našich padlých i našeho padlého krále, my, co přinášíme poklady z jiných zemí, my, co se odvážně vydáváme do míst čím dál vzdálenějších, my, co objevujeme svět, my, Vikingové…

Když nepřítel začal útočit, Odin nechal prolomit štíty mužů. Edzard byl zasažen palcátem. Poté mu byla uťata paže. Nyní tam přišel muž jménem Yahweh. To znamená ten, kdo je milostivý. Yahweh Edzardovi ukončil utrpení. Edzard zamířil do Valhally. Tam má mnoho dobrého jídla, pití i žen. Boj mužové nakonec vyhráli.

Stian byl silný muž. Jeho matka byla Sigrid a manželka Oglavee. Otec Marten mu zemřel v boji. Muž jménem Stian odvedl živé muže na loď. Pak se dopravili do krčmy. Nyní oslavili dobrou výpravu. Také děkovali Odinovi za osud, který jim dal.

Další den svolal Stian všechny muže a ženy. Pak pravil: „Budete zde, abyste na slyšeli všechno, co se stane. Potom se nebudete musit nikoho ptát, ale sami budete vyprávět a zpívat o těchto událostech.“ Pověděl všem o tom, co se stalo tak jak zde bylo později zapsáno.