recese – ODDÍL POUTNÍCI https://oddilpoutnici.cz Tue, 19 Jul 2022 20:09:05 +0000 cs hourly 1 https://wordpress.org/?v=7.0.2 https://oddilpoutnici.cz/wp-content/uploads/2022/04/cropped-favicon_bota-32x32.png recese – ODDÍL POUTNÍCI https://oddilpoutnici.cz 32 32 Jubilejní 10. ročník recesistického závodu Poutnický Top Gear byl extrémní https://oddilpoutnici.cz/blog/zavod-top-gear-byl-extremni/ https://oddilpoutnici.cz/blog/zavod-top-gear-byl-extremni/#respond Sun, 12 Jun 2022 10:59:40 +0000 https://oddilpoutnici.cz/?p=108473 Číst více]]>

Výroční již desátý ročník recesistického závodu Poutnický Top Gear se povedl. Závod je extrémní, o tom není pochyb. Letos byl však velice výživný. Nechyběla tradiční průtrž mračen, vedro k padnutí, ranní zima. Někteří závodníci připravili některé své stroje tak, že se rozpadly po pár kilometrech, přičemž se jednotlivci radovali z toho, že alespoň dokázali se svými vozítky oproti jiným ročníkům odstartovat. Jiní zvolili bytelnější stroje, na kterých však jeli poprvé, takže se neobešla jejich jízda od krvavých loktů či otlačených rozkroků. Jiní vsadili na náhodu a svezli si zadek Cadillacem ročníku výroby ’60 s klimatizací, na které však řidič šetřil a nezapnul ji.

Nebyl pokořen rekord v dosažení nejvzdálenějšího místa od Mekáče. Zatím drží rekord pokořený na minulém ročníku sestava Pěnkava, Fčela, Opičák s úctyhodnými 155 kilometry, které museli odsedět ve vlaku, aby se dostali do Ústí nad Orlicí. Naopak se však letos podařilo Bebině s Bláťou stanovit novou možnost překonávání se v počtu ujetých kilometrů. Jejich důmyslná trasa Praha – Benešov – Vlašim – Benešov – Veselí nad Lužnicí – Jindřichův Hradec – Jihlava – Havlíčkův Brod – Ledeč nad Sázavou – Zátoka pláňat zajistila celkově 356 kilometrů.

Dalším rekordem byl počet závodníků, který se letos vyšplhal na neuvěřitelných 16 závodníků. Z toho jeden závodil v dopravním prostředku zvaném mateřské lůno a další byl v podobě psa. Spestřením na oslavu jubilea bylo bouchnutí rychlých špuntů, kterými se dobře zapíjely oschlé a rozmačkané cheese burgery z Mekáče.

V neděli jsme pak natřeli lakem srub na tábořišti a obnovili nátěry podlah. Za to všem pracantům patří velké poděkování.

Co to je Poutnický Top Gear

Poutnický Top Gear je recesistický závod, který pořádáme již od roku 2013. Jedná se o tradiční předzahájení tábora v podobě závodu pro vedoucí a členy Kmene. K akci se mohou připojit i oddíláci z přátel oddílu Poutníci.

Jde o to co nejoriginálnějším dopravním prostředkem dorazit, nebo se alespoň o to pokusit, od obchoďku v Hostivaři do Zátoky pláňat, kde je náš tábor.

Závod byl inspirován americkým televizním seriálem Top Gear a vznikl jako spontánní nápad Opičáka a Bláti v podobě jízdy do Zátoky pláňat na dětských skládacích koloběžkách se svítícími kolečky.

Jednotliví závodníci

Bebina a Bláťa

Závodnice vyrazily veřejnou dopravou do Vlašimi pro selfie u kašny, ale cesta se nějak zvrtla, takže namísto přímé linie do Zátoky pláňat absolvovaly tyto statečné ženy okružní jízdu paní radové. Na poslední milník se přesouvaly z Ledče nad Sázavou automobilem pana Růžičky, neboť pěšky se s růžovým pasažérem v prenatálním období cestuje obtížněji.

Anička a Áďa

Slečny měly jet na zahradním traktůrku, ale záhy zjistily, že to nebude možné jinak, než ho tlačit před sebou. Traktůrek se nedostal ani na startovní čáru vlivem vybité baterie. Jako náhradní řešení zvolily dámy koloběžky a outfit jakožto i způsob chování na pipinky. Jízda v noční košili, natáčky do vlasů, pleťové masky po cestě. To vše a mnohem víc nemohlo na cestě chybět!

Fčela, Opičák, Anička, Matěj

Fčela na základě expertízy doporučila Opičákovi zanechat doma v ložnici trakař s polorozpadlým kolečkem a vidinou odpadlé obruče pár kilometrů za Prahou v nočních hodinách. Při průchodu lesoparkem v Hostivaři pokřikovali místní pijani, že se jen tak nevidí „cápek s touhle věcí na sídlišti v Praze“. Jako náhradní dopravu si dvojice zvolila koloběžku, na které v rámci možností jeli oba dva (rovinky a kopce dolů). Po utavení psiska běhajícího desítky kilometrů vedle nich vyhodnotili, že se koloběžka stane třímístnou a poveze se i čoklík.

Anička s Matějem s ohledem na původ v cykloturistickém oddíle zvolili tradiční dopravní prostředek bicykl. Netradičně však odmontovali šlapky a odráželi se. Značnou komplikací přesně sedící ke smyslu závodu Poutnický Top Gear byla skutečnost, že sedla nešla dát tak nízko, aby se nebyli schopni odrážet pouze špičkami nohou.

Okořeněním jejich cesty bylo přespání v turistickém přístřešku v čase 01:00 – 04:00, během kterého byla velká bouřka. Stromy se prohýbaly pod náporem větru, jenž hlasitě skučel do přívalů deště. Závodníci pospávali na styl „hospodský hodinář“ a průběžně se budili a zvedali, aby ulevili svým otlačeným hýždím z kulatin, na kterých seděli.

top_gear_22_026

Viky a Koza

Dvojice vyhodnotila, že zahájit stopování ve 21:30, tedy po setmění, není úplně dobrý nápad. Vyrazili tedy až ráno. O dobrodružství však i přes den bylo postaráno. Jízda luxusním terénním autem, doprava Cadillacem od pana bohatýra, podpora řidičů aut a jejich vyprávění, pozvání na pivo, to vše prožili. Oříšek byl přemluvit poslední řidičku, aby zajela po rozmlácené a kořeny prorostlé cestě až k závoře Zátoky pláňat ve chvíli, kdy neměla cestu ani do Keblova. Nakonec se však i to podařilo a dvojice úspěšně dorazila do cíle.

Brňák

Muž neobyčejných možností si vypůjčil terénní kolečkové brusle. Ačkoli několikrát spadnul a namlátil si, přestože byla jízda extrémně vyčerpávající, nevzdal se a s podporou Aničky a Ádi, které potkával pravidelně na cestě a užíral jim sladkosti, se úspěšně dostal až do cílové rovinky.

Filip a Kuba

Prvozávodníci se toho nelekli a hned na svůj první ročník nasadili těžký kalibr. Longboard, na kterém stál Filip poprvé jakožto Kubův pennyboard táhlo psí spřežení. Za odměnu si však dopřáli při noční bouři spaní v pohodlí peřin.

tg_22_pad

Blesk

Že je Blesk magor a borec v jedné osobě, se ví dlouho. Vzal do ruky jednokolku, kterou si pořídil týden před závodem, naučil se na ni nastupovat a s otlačenými kuličkami dojel úspěšně až do Zátoky pláňat.

top_gear_22_027

Setkání v Zátoce pláňat a brigáda

283793891_10224111788960547_1917278322807335855_n
top_gear_22_075
]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/zavod-top-gear-byl-extremni/feed/ 0 Poutnický Top Gear 2021 https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2021/ https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2021/#comments Fri, 11 Jun 2021 11:19:50 +0000 https://oddilpoutnici.cz/?p=17825 Číst více]]> Proběhl již devátý ročník Poutnického Top Gearu.

Letošní ročník přinesl opět nové stroje, ale k vidění byly i osvědčené klasiky. Jako velká věc se jevil nafukovací kajak, kde Blesk dokázal využít nového princpiu pohybu, a tak chybí už jen podzemní cesta a cesta vzdušným způsobem.

Dále pak k vidění byly skákací boty a tlačení kárky ve dvojici Pajdák + Eva, co existuje.

Opičákovi s Májou někdo rozmlátil v devět večer vozítko, a tak neurazilo ani metr na závodní trase. O to větší dobrodružství byl jeho transport vlakem a přes servisní lávku přes koleje. Náhradním řešením byla cesta vlakem spolu s Pěnkavou, kde náhodní kolemjdoucí a spolucestující tahali kartičky, které vybrali další směr. Šlo tedy zatím o nejdelší trasu do Zátoky pláňat čítající bezmála 330 km s průjezdem v Ústí nad Orlicí.

Bebina s Bláťou vsadily na bolavé hýždě, a tak jeli díky vynálezu pana Jedlíka na elektrokolech.

Myšák s Davím z oddílu UFO nenechali svou lásku k cyklistice vniveč. Svá sedla dali na nejnižší polohu a přehodili na celou cestu převod 1:1.

Pampeliška to vzal na dámičku v kostýmu a na dámském kole značky Favorit se pekl až do konce jako kuřátko v troubě.

Vojta překonal dosavadní nedokončenou Žwejkalovu cestu z roku 2013 na in-line bruslích a skutečně dojel až do cíle.

Nikdo nedorazil letos po půlnoci a tradičně jsme sežrali své cheeseburgery.

 

Jednotlivé starty

  • Středa 2. 6. 2021 – 16:00 – Blesk – nafukovací dvojkajak
  • Pátek, 18:00 Pajdák a Eva, co existuje – skákací boty + kárka Pátek, 21:00
  • Opičák, Mája – sněžnice + pojízdný jídelní a nápojový servis.
  • Sobota, 6:00 Daví a Myšák: cyklisté na kašpárka (sedlo na nejnižší poloze) a s převodem 1:
  • Sobota, časně z rána dle pohybu Opa a Máji (Potkali se u Kolína) Pěnkava: pěšky + veřejnou dopravou jako dáma z 19./20. století
  • Sobota, 9:00 Vojta: in-line brusle
  • Sobota v 9:00 BBBčka bez jednoho B – pohon vlastní na dvou kolech s pomocí vynálezu pana Štefana Aniána Jedlíka
  • Sobota, 9:47 Pampeliška: dámské kolo Favorit

 

Poutnický Top Gear je recesistický závod, který pořádáme již od roku 2013. Za svoji existenci se na něm vystřídalo neskutečně dementních 31 dopravních prostředků či stylů. Jedná se o tradiční předzahájení tábora v podobě závodu pro vedoucí a členy Kmene. K akci se mohou připojit i oddíláci z přátel oddílu Poutníci.
Jde o to co nejoriginálnějším dopravním prostředkem dorazit, nebo se alespoň o to pokusit, od obchoďku v Hostivaři do Zátoky pláňat, kde je náš tábor.
Závod byl inspirován americkým televizním seriálem Top Gear a vznikl jako spontánní nápad Opičáka a Bláti v podobě jízdy do Zátoky pláňat na dětských skládacích koloběžkách se svítícími kolečky. Tehdejším zbylým vedoucím, Hugovi, Žwejkalovi, Michalovi a Yellenovi, se myšlenka na poradě s bohatým občerstvením u Žwejkala ve Strašnicích tak zalíbila, že se k závodu připojili se svými dopravními prostředky. Poutnický Top Gear byl tedy založen.
Kompletní fotogalerii naleznete ZDE.
]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2021/feed/ 1 Propršený Top Gear VIII https://oddilpoutnici.cz/blog/proprseny-top-gear-viii/ https://oddilpoutnici.cz/blog/proprseny-top-gear-viii/#respond Tue, 09 Jun 2020 08:17:18 +0000 https://oddilpoutnici.cz/?p=13695 Číst více]]>

Osmý ročník Poutnického Top Gearu byl veleúspěšný jak v počtu účastníků oddílových, tak i mimo oddílových. Zároveň byl velmi pestrý z pohledu nově vyzkoušených dopravních prostředků. 

Přestože nám při závodu střídavě pršelo celou sobotu, všichni účastníci závod dokončili. Někteří si ovšem museli dopomoci jízdou vlakem. 

V pátek tři hodiny po plánovaném startu vyrazili z Hostivaře Opičák, Brňák a Pěnkava. V Horních Měcholupech opravili svoje vozy (či je celé vyměnili), počkali na Kubu a pokračovali v závodu dál bez Pěnkavy. Ta si pospala a na trasu vyrazila až další den.

V sobotu brzy ráno vyrazil Blesk, Pampeliška a Pajdák. Hodinu po nich Kara s Honzou a Zdenda. V devět pak na trať nastoupili poslední závodníci Bára s Kytaristou a Bláťa s Drakem a Bebinou. Po cestě se závodní týmy různě náhodně i cíleně setkávaly na obědech, svačinkách i jen tak v lese.

Kdo nakonec letos vyhrál? Jako vždy není vítěz jednoznačný. První byl na místě Zdenda a po něm Kara s Honzou. Přijeli ale dost brzy před 21 hodinou. Opět tedy jako vždy zvítězil ten, kdo se zúčastnil, překonal sebe a dostal se jakoukoliv možností do cíle.

FOTOGALERIE

Startovní listina 2020 (VIII. ročník)

Opičák, pátek v 17:00  – skákací tyč, přespání a v sobotu koloběžka bez řidítek s otáčivou osou  + Kuba, možná pátek, sobota určitě – koloběžka

Brňák, pátek v 17:00 – šlapací čtyřkolka

Pěnkava, pátek v 17:00 – vysavač, přespání a v sobotu bus + vysavač

Pajdák + Blesk + Pampeliška, sobota v 6:57 –  kolo s hudebním přívěsem

Kara + Honza (možná:)), sobota v 08:00 – dvojkolo

Zdenda od Pěnkavy, sobota v 08:00 – motorka bez navigace a mapy

Bára + Kytarista, sobota v 09:00 – kolo

Bláťa + Drak + Bebina, sobota cca 9:00 – na všem a zároveň na ničem, aneb co nejvíce prostředků a stylů

]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/proprseny-top-gear-viii/feed/ 0 Poutnický Top Gear 2019 https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2019/ https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2019/#respond Sun, 23 Jun 2019 09:16:21 +0000 http://oddilpoutnici.cz/?p=9456 Číst více]]> V tomto roce jsme opět tradičně absolvovali závod Poutnický Top Gear, jednalo se již o 7. ročník tohoto závodu. Počasí nám poměrně přálo, a proto nic nebránilo předvedení heroických výkonů na letošních závodních strojích. Celý Top Gear jsme zakončili vynikajícím cheeseburgerem z mekáče, který si podle pravidel všichni závodníci dovezli až z Prahy z Hostivaře.

Kdo a hlavně na čem tedy závodil:

  • Kara – bicykl
  • Opičák – berle vrchního žebráka Josefa Zilvara (otce Zilvara z chudobince) později přechod na koloběžku.
  • Andy (brusle) a Kuba (longboard)
  • Brňák, Bláťa – skůtr gang budoucích novomanželů.
https://www.youtube.com/watch?v=4Lat6D-a1gQ

Kara a zapůjčený bicykl

Kara nenechala nic náhodě a vyrazila již den předem v 19:03. Začala standardně zakoupením cheeseburgeru a ohlášením polohy. První den si užívala krásného počasí po cestě a hezky podle plánu to před desátou zakempila:

Po budíčku již vyrazila na druhou štaci, zdolala přesně dle plánu i další výzvy a vypadalo to, že ji již nikdo nedostihne. U kašny se poctivě vyfotila, a nakonec si to doštrádovala i na prvním místě až do cíle. Co, ale ostatní závodníci, jak moc jí byly v patách?

Opičák – berle vrchního žebráka Josefa Zilvara (otce Zilvara z chudobince)

I Opičák nic nepodcenil a naštěstí si na můj popud posunul také start závodu na poměrně brzo. Vyrazil na berlích, ale to by nebyl Op, aby si vzal jen berle a v případě prvního problému to mohl dojít. Pěkně poctivě si nechal zasádrovat nohu. Posuďte sami, jak fešák startoval:

No, bohužel jeho pouť trvala jen pár hodin. Po dvou hodinách Op hlásí svoji průměrnou rychlost, která činila neuvěřitelných 1,8Km/h. Po tomto zjištění to Op nevzdal, pouze se přesunul na lůžko domů a slíbil ohlášení restartu po ránu. Okolo 7 ráno Op oznamuje start na koloběžce (no, na první pohled dost nuda), ale on si tu sádru nesundal. Takže jede se zasádrovanou nohou směrem Keblov. Cestou zažívá spoustu dobrodružství, jako třeba ledouvou tříšť, zatarasenou cestu… Nakonec minul druhý checkpoint, fotku u kašny ve Vlašimi, ale i tak dorazil na krásném třetím místě jen deset minut po druhých závodnících (brusle a longboard). Kdo na nich jel, to se dozvíte v další sekci.

Kuba a Andy – longboard a kolečkové brusle

Dalším neohroženým tentokrát závodním párem byl Kuba s Andy. Jako svoje dopravní prostředky si zvolili longboard a kolečkáče. I oni zahájili dle pravidel v mekáči a celou cestu si hodlali pořádné užít. Díky zvoleným prostředkům celou dobu testovali kvalitu asfaltu. Kde je nejlepší? Prej v Dobřejovicích. Nakonec dorazili do Říčan, kde se rozhodli si pomoct Vlakem, který je hodil až do Vlašimi. Odtud pak zabojovali už opět na svých strojí. Celkově to bylo letos krásné druhé místo a jen velmi těšně před třetím Opičákem.

Brňák, Bláťa – skůtr gang budoucích novomanželů

Posledním párem na trati byla Bláťa s Brňákem. Ti to vzali nerychlejšími dopravními prostředky (skútry), na druhou stranu měli největší handicap. Vyráželi až 8.6 po šesté hodině. Aby i jejich cesta byla něčím zajímavá, tak si jako budoucí novomanželé svoje stroje vyzdobili. Posuďte sami, jak jim to slušelo:

Na cestě je taky čekalo pár dobrodržních chvil a nástrah. Viděli start balónu, museli opravit jeden ze svých skůtrů asi největším překvápkem byla zima, kdy byly oba při dojezdu do cíle zmrzlí na kost. Nakonec přijeli na posledním čtvrtém místě, ale i oni si to náramě užili. Příjezd se snažili ozvláštnit přivázanými plechovkami, ty se bohužel utrhly.

 

Společně jsme pak snedli svoje cheese burgery. A uzavřeli tak i 7. velmi povedený ročník top gearu. Ráno jsme se pokochali pohledm z mola a přivítal tak léto v keblově.

Kompletní galerii z akce naleznete zde.

]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2019/feed/ 0 Poutnický Top Gear 2018 https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2018/ https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2018/#respond Mon, 18 Jun 2018 21:51:00 +0000 http://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2018/ Již 6. ročník Poutnického Top Gearu se konal jak jinak, než za největšího vedra na světě – v červnu. Klasika. Symbolicky jsme touto akcí otevřeli Zátoku pláňat pro konání letních táborů o prázdninách.

img-20180609-124145-nahled

]]> Již 6. ročník Poutnického Top Gearu se konal jak jinak, než za největšího vedra na světě – v červnu. Klasika. Symbolicky jsme touto akcí otevřeli Zátoku pláňat pro konání letních táborů o prázdninách.

img-20180609-124145-nahled

Opičák – dětská koloběžka s pěnovými koly + Brňák – šlapací vozítko

Opičák si vyráběl vozítko z kočárku, ale zjistil, že se v momentu otáčení ohýbá hliníková konstrukce u koleček a byl nahraný. Stoj vyměnil za koloběžku, o které ani nevěděl, že doma má. Byla malá a měla pěnová kola, co se hezky bořila do asfaltu. Brňák na něj mezitím čekal v Mekáči v Hostivaři, kde si později zajel na McDrive na svém šlapadle bez šlapadel a koupil Poutnický Top Gear starter pack (cheeseburgery).

Cesta ubíhala krásně, ale až poté, co si oba zvykli na své stroje. Po cestě pojídali zmrzliny a popíjeli ledovou tříšť. První část byla přesnoční, kde je těsně minula bouřka. Šli spát až v 5 ráno. Brňák na frajera neměl ani spacák. Tak mu Op půjčil deku a mrznul v hamace.

Další den Brňák několikrát opravoval vadné kolečko, až přední na benzínce vyměnil a od té doby Opičákovi ujížděl. Na závěr si to střihli nedobrým terénem a vyčerpaní dorazili do tábora až kolem 23. hodiny v noci.

Bebina – vlak / bus / dětské odrážedlo + Vačice – vlak / bus / chůze

Vyráželi jsme v 10:20 z Hostivař. Cestou do Benešova si Bebina vylepšovala svůj stroj, a to tak, že přilepila lepenkou polštář na plastovou odstrkovací motorku. V Benešově jsme měli spoustu času, protože autobus do Vlašimi měl zpoždění. Michal to pak v autobuse hrotil. Ve Vlašimi Bebina zkusila poprvé svůj stroj směrem ke kašně. Tam jsme se vyfotili a vyrazili zpátky na nádraží. A jako bychom to v ten den už jednou zažili, autobus nám nejel, měl zpoždění 45 minut. Už jsme vymýšleli náhradní plán, ale Nakonec autobus přijel a posunul nás do Ledče. Došli jsme po silnici na kopeček a tam Bebina opět nasedla na motorku.

Nastaly problémy. Během tříseti metrů jsme motorku předělávali pomocí lepenky a uzlovaček, čímž vznikl nový upgrade, který Michal nazval tryskomyš. A protože motorka do kopce moc ne jezdila, musela ji Bebina tlačit. Zkoušela to různými způsoby: ležet na ni a odstrkovat se rukama, tlačit ji rukama, jet na ní, táhnout ji za sebou, tlačit ji hlavou nebo ji nést v ruce.

Po dlouhém kopci jsme si dali pauzu,po které jsme pokračovali dál vstříc dobrodružství. A najednou nám začalo pršet. Michal se schoval do své pláštěnky, Bebina si dala pytlík do koše na sádru. Protože pršelo už hodně, stopovali jsme a zastavila nám jedna slečna a popovezla nás do Lokte.

Šli jsme se najíst, ohřát a převléknout do Mekáče, odkud jsme pak pokračovali přímo do Keblova. Trvalo to cca hodinu cesty a Bebina se snažila ještě jet co nejvíce na motorce. Michal už byl poměrně unavený, ale to i Bebina. Do Zátoky jsme přišli/přijeli cca v půl jedenácté. Je to bezva závod, tak příští rok znovu

Bláťa – skůtr / autobus / automobil

Od pátku večer jsem čekala na svůj letošní start do závodu. Cestu jsem si složitě poplánovala tak, aby nebyla stejná, ale neobyčejná a čekala na 18 hodinu. Z facebooku se valili informace kdo, co jak a já znuděná čekala doma a požírala zmrzlinu. Když už bylo okolo půl 6 a já chtěla pomalu vyrazit na start, takt se ozval hrom a začalo opravdu hodně pršet. Vyčkala jsem a start si posunula cca na půl 7. Koupila si cheeseburger, udělala fotku, video a vyrazila vstříc suchým gatím. Bohužel již v prvních pár kilometrech mi Bóža, můj dopravní prostředek (skútr), několikrát chcípl. Dojela jsem do Průhonic a Bóža, jako každá žena občas, zatrucovala a nenaskočila. V tu chvíli jsem už volala Opovi a Brňákovi, že asi nedorazím na skútru, že se pokusím ji ještě nakopnout, dojet zpět domů a vzít auto.

Podařilo se mi to, ale po pouhých 2 km mi opět chcípla a tak jsem jí zanechala na pozemku jedné firmy a odjela busem zpět do Prahy. Mezi tím jsem obdržela dvě prosby o suché oblečení, vše naložila a vyrazila opět na cestu, to už bylo asi půl 8. Cesta autem byla… nudná. Ale aspoň jsem to nevzdala a pokračovala. Vyfotila jsem se u první i druhé kašny a dorazila do Zátoky kolem čtvrt na 10. Nikdo zde ještě nebyl. Cca 20 minut po mém příjezdu dorazil Vačičák a Bebina a o trochu později ještě Op s Brňákem. Všichni jsme si sdělovali zážitky a šli spát.

Fotogalerie

Fotoalbum ZDE

]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2018/feed/ 0 Poutnický Top Gear: pátý ročník https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-paty-rocnik/ https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-paty-rocnik/#respond Wed, 28 Jun 2017 10:33:00 +0000 http://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-paty-rocnik/ Číst více]]> Recesistický závod Poutnický Top Gear slaví již pět let. A čím jsme oslavili tyto půlkulatiny? Opět podivuhodnými stroji, se kterými jsme se chtěli dostat do Zátoky pláňat. Nejzajímavější bylo letos dvojkolo.

Účastníci

Opičák: úchylácká koloběžka + freestyle koloběžka + vlak +  stopování + vlastní nohy – sobota 05:00
Bláťa + Brňák: dvojkolo – sobota 12:00
Bebina + Mates: létající koloběžky – sobota 10:00
Bára: kolo – sobota 10:59
Michal + Lentilka:  pěškobus – sobota 14:46

VIDEO

ZÁŽITKY

Lentilka + Michal:

Můj první Top Gear byl super. Jela jsem z Michalem pro první kontrolu která je koupit si cheeseburger v McDonaldu na Hostivaři. Ve 14:46 jsme si ho koupili a vyrazili na autobusové nádraží Roztyly. V autobusu jsme jeli asi 1 hodinu, než jsme dorazili do Vlašimi abychom vyfotili selfie u kašny, a tím splnili další kontrolu. Kousek od kašny byly lavičky, a tam jsme posvačili.
Poté jsme šli na vlakové nádraží, abychom jeli do Trhového Štěpánova. Po cestě jsme se stavili v Albertu pro pití a vyrazily jsme dále. Do Trháče to bylo asi půl hodiny. Z Trháče je to do tábora 8 km. Asi po 500 metrech jsem našla housenku, chlupatou, divnou, ale přesto jsem si ji vzala do ruky a hned jsem začala řvát a vzniklo „nádherné“ video.
Poté jsme ve šli do vesnice Javorník a kousek nad ní byly krávy, ale v oboře byla většina býků. V ten moment nám volala Bebina, jak jsme na tom, a že Blát’a a Brňák nás už hodně dohánějí. A když jsme byli už přes poloviny cesty, tak jsme se potkali Blát’ou a s Brnem, takže v tábořišti byli už za chvilku.
My jsme tam byli asi za tři čtvrtě hodiny. Poté, když jsme přišli, viděla jsem, jak Bebina má zavázanou nohu a když jsem se jí zeptala, řekla, že přepadla přes řídítka. A tak jsme si dali věci na marodku a šli jsme k ohni. Když jsem byla unavená, tak jsem šla spát, ale Michal čekal ještě na Báru, protože zabloudila a přijela v jednu ráno.

Mates a Bebina:

Když jsme se s Bebinou rozhodli jet Top Gear den po její rozlučce se základkou, nevěštilo to nic dobrého. Netušil jsem ale, že důsledky budou až tak fatální.

Máme vyrážet v deset hodin. Je to docela pozdě na to, že máme jet 90 km na koloběžkách s koštětem mezi nohama. Stejně by se ale dřív Bebina nedostala do Prahy, tak to nějak zvládneme a dorazíme do Zátoky v noci. Nakonec se na start dopravíme v 11:30. Kupování cheese, dofukování pneumatik a pár minut čekání na Báru nám zabere půl hodiny, a proto vyrážíme až ve dvanáct.

Trasu máme naplánovanou přes rybník v Mirošovicích, kde se hodláme vykoupat. To je náš první cíl cesty po třiceti kilometrech. Nakonec je to i cíl poslední, což ale zatím netušíme. Je to stále do kopce. Je horko, ale první koupání v Hostivařské přehradě odmítáme. Chceme alespoň něco ujet.

První zastávka je v Křeslicích na lavičce. Bebinu začíná bolet noha a Bára si kupuje zmrzlinu. Nasazujeme na nohu stahovák a jede se dál. Cesta příjemně ubíhá – Čestlice, vesnice Nupaky (Bára ji přejmenovala na Šňupáky) a Kuří. V kopci dáváme selfie s krávou pro Čelemdžem a stavíme ve stínu třešně na jídlo. Jsou dvě hodiny odpoledne a obědváme Bebininy párky z letáku Lidlu. Holky se snaží dostat na stromy, aby natrhaly třešně – neúspěšně. Nakonec tam vlezu já a vysadím i Báru. Třešně jsou moc dobré.

Pokračujeme do vesnice Kunice, kde stavíme ve stínu a Bára jde poprosit o vodu. Podaří se jí to a všichni plnými doušky hltáme kyslík s vodíkem. Teď už to bude jen z kopce k rybníku a k Sázavě, hlásím a rozjíždím se plnou rychlostí. Bára podotkne, že je to hezký výhled a jede také. Jako poslední vyrazí Bebina.

Docela se mi to rozjelo, a tak po sto metrech stavím a otáčím se. V tom vidím Bebinu letící přes řidítka. To není dobré, vyrážím na koloběžce do kopce za ní. Bebina se rychle zvedá a krůpěje potu se mísí se slzami. Adrenalin a překvapení je mocnější než bolest. Sedne si a my vymýváme rány vodou. „O desinfekci poprosíme v nejbližší vesnici“, prohlásím.

Bebinu bolí pravá noha a tvrdí, že na koloběžce už nemůže dál. Do Mirošovic k vlaku se ale musíme dostat. Pomáháme ji se zvednutím a levou nohou si těžce stoupá na stroj. Jedeme velmi pomalu a při každé rovince Bebina sesedá a radši jde vedle koloběžky pěšky. Posíláme tedy Báru napřed s tím, že jí poradím cestu do Čerčan.

Na rybník koukáme jen s touhou po koupání, ale je jasné, že teď musíme do nemocnice. Vlak v Mirošovicích nám jede hned a přesouváme se do Benešova. Tam na nás čeká Honza (táta Bebiny), který vezme Bebinu do auta. V nemocnici čekáme pár desítek minut. Jediná výhoda toho je, že je tu příjemně. Venku je totiž strašné vedro.

Rentgen je negativní, takže je to dobré. Odřeniny vydesinfikujeme a rodiče Bebiny prohlásí, že závod ještě není u konce. Honza vezme obě koloběžky do auta a sveze nás do Vlašimi ke kašně. Tam nás vyfotí a taxík pokračuje až k Lochovu posedu. Bebina si chce sjet alespoň loukou na koloběžce. Nasedáme na ně a projíždíme cílem.

Bára:

Letošní Top Gear jsem se rozhodla jet poprvé úplně sama. Jelikož má orientace v mapách i širokých prostorech není příliš vytrénovaná, brala jsem závod jako malou výzvu, což nakonec opravdu byla.

Hned na začátku jsem zjistila, že jsem si předešlý den zapomněla mobil u Radara (bývalý člen oddílu Tuláci), který bydlí na Želivského – kousek od startovního místa. Nicméně Radar se uráčil věnovat mi pozornost asi po hodině a půl mého čekání před jejich barákem (prý mě neslyšel, ha). Nicméně to posunulo můj výjezd z 10.00 na 11.45. Vyrážela jsem tedy s Matějíčkem a Bebinou, kteří jeli na koloběžkách. Cesta byla velmi poklidná, místy až vleklá, ale těžko jsme se bránili třešním, které rostly podél cest a zmrzlinám, které rostly uvnitř restauračních zařízení. V jednu chvíli jsem se dokonce chtěla od Matěje s Bebinou odpojit, ale ačkoliv i „kámen, nůžky, papír“ rozhodl pro můj odchod, já jsem stejně pokračovala v ceste s nimi. Neposlechnutí osudu se mi však nevyplatilo, a tak jsem se kolem páté hodiny odpolední před Mirošovicemi odpojila a Bebina se starostlivým doprovodem pokračovali směr nemocnice. Já pokračovala směr Sázava, Čtyřkoly, Čerčany.

Musím říct, že jsem se od jejich odpojení nezastavila a snažila jsem se dojet aspoň Bláťu, s tím, že jsem počítala, že max. do jedenácti v noci bych mohla dojet. Nebýt mých malých výletů opačným směrem, možná by se mi to povedlo. Nicméně pro příště si musím zapamatovat, že opravdu nemám jít do toho obřího kilometrového kopce a uvědomit si, že to je on, až když jsem nahoře. Nesmím se řídit pochybnými radami, kdy mě posílá kolébající se pán s přízvukem hodně divnou polní cestou, kterou pak budu muset vycházet další hodinu.

Od této polní příhody jsem však nasadila vysoké tempo a do deseti v noci jsem dojela k Postupicím, poklábosila s panem dopravčím a totálně mrtvá se dovezla přes Vlašim až do Trhového Štěpánova.

Bylo před dvanáctou, kdy jsem se rozhodla, že bych se v lese s mojí bludičkou na čele určitě ztratila, a tak jsem vyrazila po asfaltové cestě. Tu jsem ale vůbec neznala, navíc jsem si myslela, že jedu cestou úplně jinou. Až po nočním rozhovoru s Bláťou jsem zjistila, že ty světýlka vlevo nejsou (díky Bohu, v tu chvíli jsme málem dostala infarkt) Vlašimská, ale Sedmpánská! To mě už čekal jen malý výšlap a rychlý sešup do Keblova. Nikdy v životě jsem raději (a to jsem ráda úplně, úplně vždycky) neviděla vítací ceduli „Keblov“. Do Zátoky jsem plna zážitků dorazila po jedné hodině ranní.

  

Opičák:

Letošní rok závodu Poutnický Top Gear byl plný dobrodružství a zázraků. Vyjel jsem nejprve na nalomené vietnamské koloběžce. Na zádech jsem měl batoh s náhradní plastovou růžovou dětskou úchyláckou koloběžkou s košíkem na kapesníčky. Kovová koloběžka se rozpadla zhruba po 9 kilometrech v Průhonicích. Hned vedle kontejneru. To znamenalo skóre Opičák versus problém 1:0.

Druhá koloběžka, plastová, na které se jelo kupodivu dobře, se rozpadla za průhonickým parkem po zhruba dvou až třech kilometrech. Příčinou byl buď výmol, nebo má váha. Asi i kombinace. Plastová kolobka měla tři kolečka. Chvíli jsem jen po dvou, ale ani pak koloběžka nevydržela.

Rozhodoval jsem se, co dál. Upřímně – vyřešil jsem to tak, že jsem prostě šel. Zamířil jsem do Velkých Popovic, kde jsem si koupil vodu. Když už se mi tak dobře šlapalo, byl jsem rozhodnutý dojít do cíle pěšky.

Jednu zastávku jsem se svezl vlakem a na rozpálené rovné silnici jsem si krátil cestu stopem. Zastavil mi se skřípěním kol a kořem za autem pankáč. Brzdnou dráhu jsme s Brňákem cestou ze Zátoky pláňat odhadli na nějakých 20 metrů. Tedy alespoň tak dlouhé byly otisky gumy.

Pankáč mi cestou vyprávěl, jak se na té silnici už málem zabil, zatáčky jel smykem a před železničním přejezdem přidal plyn, aby auto hezky poskočilo. Ještě si otevřel pivo a vychutnával ho. K tomu nám hrála písnička ♪♫…je tam brána zdobená…♫♪. Už stačilo jen dodat, že za chvíli tu zdobenou nebeskou bránu spatříme. Řeknu vám, nebyla to zrovna příjemná cesta a byl jsem rád, že jsem po nějakých 15 kilometrech vystoupil.

Sotva jsem opustil auto ve Vlašimi, zjistil jsem, že mi u něj vypadl z kapsy mobil. Číšník místní restaurace mi sice mobil půjčil, ale nedovolal jsem se. Ani jsem nemohl dát informace o tom, kde se nacházím a co se děje.

Do Zátoky pláňat jsem dorazil se zpožděním zhruba 1 hodinu. Tam už čekali Hudopáci, kteří měli tradičně ten víkend jako přípravný před svým táborem, i Poutníci. Kromě Báry, která dorazila později.

Nazítří jsme sekali dříví a koupali se. Zpět jsme jeli s Brňákem na dvojkole do Benešova a ostud vlakem domů. Směrovka Postupice za Vlašimí mi připomněla, že jsem se pankáče, se kterým jsem jel, ptal, odkud je. Zkusili jsme s Brňákem zajet do nedalekých Postupic s tím, že třeba bude někde na zahradě ono auto.

Na hlavní cestě přímo proti nám jel pankáč, který zastavil a mával s mým mobilem. Že prý s ním „něco dělal“ a není v něm má SIM karta. Svezl mne asi 100 metrů k jeho domu, kde hledal simku, pak baterii a nakonec vše našel. Se skřípěním kol odjel. Měl stejný typ mobilu a evidentně si ho chtěl nechat, protože v tom mém mám nyní vyměněnou poškrábanou čočku foťáku za zcela novou a budu opět fotit krásné fotky. Jeho mobil má nyní nejen rozbitý display, ale navíc ještě vadnou optiku. Oceňuji však jeho slušnost s tím, že mi mobil vrátil.

Během cesty jsme to vše oslavili ledovou tříští a dvěma zmrzlinami. Ve vlaku na mne padlo mnoho kilometrů chůze i cesta na kole, takže jsem vyl v polospánku. Brňák mne ale nestihl vyfotit, jelikož ho přepadla jistá záležitost, díky které málem nevystoupil na kýžené zastávce v Hostivaři, kde již čekala mírně rozčepýřená Bláťa bez klíčů od domu, které pak Brňák při řízení auta sdělil, že jsme se shodli, že by neměla být naštvaná.

Byl to náročný závod, plný nečekaného. Plný ztrát a nálezů, plný pohody.

Brňák a Bláťa:

OHLASY

Bláťa: Jsem unavena, boli me zadek, ALE byl to supr rocnik Poutnickeho Top Gearu, zmakli jsme udelat hromadu dreva a uzit si srandu. Diky

Bebina: Tak je za mnou 2. ročník závodu Top Gear. Bylo to dobrodružství a opět se mi nepovedlo dojet bez zranění. Bylo to skvělé. Díky moc všem.

Mates: Hlavně velké díky patří @Honza Růžička, díky kterému jsme závod vyhráli!

]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-paty-rocnik/feed/ 0 Poutnický Top Gear: čtvrtý ročník https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-ctvrty-rocnik/ https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-ctvrty-rocnik/#respond Thu, 09 Jun 2016 17:11:00 +0000 http://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-ctvrty-rocnik/ Číst více]]> topgear-16-hlasovani-nahled

Již počtvrté jsme organizovali potrhlý recesistický závod Poutnický Top Gear. Více se o něm dočtete zde.

Účastníci

Bebina a Opičák: dětský kočárek ve zbídačeném stavu (foto)

Miky a Bláťa: skládačky (dětské koloběžky) (foto)

Mates: botky do robotky (chůze)

Michal: dopravní prostředek pod krycí přesmyčkou „kalbyš pěvkus“

____

Výsledné pořadí těžko určit, jelikož např. Bláťa s Mikym volili jiné dopravní prostředky kvůli poruše, ale vyhrál Mates, který do cíle dorazil první!

topgear-16-trasy-nahled

SELFÍČKA U KAŠNY VE VLAŠIMI

obrazek obrazek obrazek
obrazek

VIDEO

ZPRÁVY Z CESTY

Bláťa před závodem: Lidi, držte nám od zítřejší sedmé hodiny ranní palce, protože s Mikym v oddílovém závodě Poutnický Top Gear 2016, 80 km dlouhém, jedeme pro zlato! Naším pekelným strojem, který nás doveze zdárně až do cíle není nic jiného než supermegaukulele skládací koloběžka! 😀 Co víc si přát.

topgear-28-nahled

Opičák před závodem: Neasi! Tímhle tahle akce málem začala, ale pak jsme se s Bláťou podělali.

topgear-1-nahled

Opičák před závodem: „Hm, se zlepší.“

topgear-2-nahled

PÁTEK

Bebina a Opičák: Tak my s Bebčou vyrážíme v cca 14:30. Včera toužila po ochutnávce nemocniční stravy.

Bebina a Opičák: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak praví staré přísloví. Štěstí přeje připraveným.“

topgear-3-nahled

Bebina a Opičák, 14:50: Vyrážíme.

Bebina a Opičák, 16:37: Opouštíme Prahu a jedeme dál!

topgear-4-nahled

  • Mates: Kde přesně jste? Můj tip je Milíčov/Újezd či kraj Průhonic.
  • Bláťa: No ale vy se mate vozit 😀 Tak co to je? A hlaste polohu.
  • Bebina: Vždyť my se na tom vozíme :D
  • Bláťa: Fotku!
  • Opičák: Bebino, co to je za pravopis?!
  • Bebina: Jinak jsme v Újezdě.
  • Mates: Tak to máte hezkých 7km za sebou. Ještě dvanáctkrát tolik a jste v Zátoce. 
Mates, 17:58: Za tři hodiny vyrážím. Tady je moje trasa https://mapy.cz/s/JTeZ. Vystoupám 1 238 m, což je jako cesta od hladiny moře na krkonošský vrchol Kamenec. A tam je krásně viz foto.
topgear-5-nahled
Bebina a Opičák, 18:15: Když na Top Gear, tak s parádou!

topgear-6-nahled topgear-7-nahled

Bebina a Opičák, 19:53: Odpadlo nám kolečko.

  • Mates: Použij svoje náhradní!

topgear-8-nahled

Bebina a Opičák, 20:22: Bez kolečka, bez domečku.

topgear-9-nahled

  • Bláťa: :D
  • Radka: Ubytovna pro bezdomovce je v Benešově tento víkend obsazena.

Mates, 21:02: A jdu na to!

topgear-10-nahled

  • Radka: Hodně štěstí!
  • Bláťa: Úsměv. :D

Mates: 21:42: První 4 km za mnou. Za chvíli bude tma. Jsem na konci Hostivařské přehrady.

topgear-11-nahled

Bebina a Opičák, 22:08: Dobrou noc z místa, kde nás minule chytil déšť. Blíže nemůžeme určit, anžto nemáme mapu. Usínat budeme za kašlání jelenů.

  • Mates: V Průhonicích mi přeběhla srnka přes cestu a taky pěkně chrčela.

Mates, 23:04: Čumim do mobilu a už jsem pětkrát sešel z cesty do škarpy. Botky do robotky dobře slouží a já jdu kolem Průhonického parku.

topgear-12-nahled

SOBOTA

Mates, 2:52: Pyšelský kostel odbíjí každou čtvrt hodinu. A ja tu pojídám cheeseburger. Za chvíli k němu sejdu a budu stoupat po žluté. Už aby svítalo, začíná být zima.

topgear-13-nahled

Bebina a Opičák, 5:34: Opouštíme Pyšely a přes dlažky do kopce nejede vlak. Tedy spíš kočár. :D A na snímku je postavaaaaaaaáááá! Dobré ránko všem.

topgear-14-nahled

Bebina a Opičák, 7:19: Ach synku, synku… Kolečko se polámalo. Ale teď pro změnu guma. Naštěstí máme fixátor.

topgear-15-nahled

Miky a Bláťa, 7:22: Naše crew vyráží za dobrodružstvím!

kolobky-topgear-nahled

  • Lucka: Supeeer!

Mates, 7:36: Rozhledna Špulka. Výhled na bílé mléko všude pod ní. Jdu si zdřímnout. Mám moc velký náskok oproti plánu.

topgear-16-nahled

  • Radka: Klidně spinkej do zítra, nikomu to vadit nebude :-) Op a Bebina projdou velmi tiše, aby tě nevzbudili.
  • Mates: To by ani nešli, oni trasu neměli přes Špulku.
  • Lucka: Jsi dobrej.

Bebina a Opičák, 7:52:

Miky a Bláťa, 8:42: Dáváme si snídani na náměstí v Průhonicích.

topgear-17-nahled

  • Lucka: Dobrou chuť a držte se,jste jedničky.

Mates, 9:10: Koukám, že jedete jak o závod. Moje poloha se změnila za poslední dvě hodiny z levého boku na pravý

topgear-18-nahled

  • Radka: Děláš dobře, jen tak dál! :D

Bebina a Opičák, 9:13: Jsme se zajížďkou u Bedrče. Mates, zajdem ve Vlašimi na Smažák?

  • Lucka: Mňam!
  • Radka: Vůbec ho nebuďte, posilní se, předběhne vás a máte po zlatu.

Miky a Bláťa, 10:03: Tesáku, nechal jsi tu kartáček.

topgear-29-nahled

  • Jarča: :) :) :)
  • Jarča: A kde to je?
  • Lucka: A kde nechal pastu?
  • Opičák: Ten jsme minuli a říkali si to stejné. 😀 Je to před Modleticema.
  • Tesák: Ha ha ha

Bebina a Opičák, 10:42: Tak jsme to vylepšili.

Bebina a Opičák, 11:34: Jsme u polí blízko Vlašimi.

Miky a Bláťa, 11:39: První zádrhel u hvězdného týmu, jedna z koloběžek to má za sebou. Zahájili jsme náhradní plán! Výměna stroje v Benešově. Snad to klapne a my budeme pokračovat v závodu. Budeme Vás informovat…

topgear-19-nahled

  • Lucka: Určitě to zdárně vyřešíte a pak to všem nandáte.
  • Opičák: Než dojdou do Bene, už budeme v Zátoce. :D
  • Bláťa: Haha, fakt sranda
  • Kejka: 🙁

Mates, 11:42: Do hodiny budu ve Vlašimi u fontány. Smažák bych dal.

topgear-20-nahled

Bebina a Opičák, 12:29: Nám zbývá cca 11 km. Smažák asi každý zvlášť.

  • Bláťa: Takže, jak jsem předpokládala, časový odhad úplně špatně, vůbec s Váma nejde závodit a to není fér…
  • MIMO FB: Bebina a Opičák se potutelně smějí, protože Mates je dávno před nimi, koupe se pomalu v Zátoce, nikdo neví, jak to odhadovat časově, Bláťa by chtěla závodit a odhadovat čas i když pak nečekaně přesedlává na vlak a bůhvíco. Ani tento příspěvek jim však nezvedá náladu, protože jdou jak ti blbcí dalších cca 10 km rovně za sebou (takže pokec nula) do Vlašimi po silnici v největším vedru. Až se Opičákovi opálila gumička z kravatky na krk a Bebina má vypálený rolák :D Bláťa si navíc tou dobou myslí, že Opovi a Bebině zbývá 11 km do Zátoky a ne do Vlašimi.
  • Opičák: To je nám líto, když budete příště chtít, pomůžeme Vám to naplánovat lépe.
  • Jasně, teď jsi pán, co. My to máme naplánované dokonale, ale váš dojezd bude do 15 v Zátoce a to není fér… Pak nemají ti nejlepší vůbec šanci.
  • Opičák: Myslíš Matěje? My budeme v 15:00 ve Vlašimi.
  • A my taky! 😀 Jedeme tam vlakem ke kašně a pak stopem.

Bebina a Opičák, 12:50: Kočárek má porouchané už třetí kolečko.

  • Radka: Už jsem objednala dostatek sádry na chirurgii . Ještě,že máme Míšu pojištěnou,aspoň budou prachy,hurá.Ale netruchlete,kolize jsou i v jiných týmech.
  • Bebina: Moc jsme se nerozbili.

Mates, 12:56: Popíjím odpolední kávičku u kašny ve Vlašimi. Zmrzlina už zmizela do bříška a ještě donuty čekají na konzumaci.

topgear-21-nahled

  • Opičák: Tak na nás počkej, už jsme v Lísku.
  • Radka: Mazej spát, jsi celý unavený,ospalý!!!!

Miky a Bláťa, 13:40: Nevzdáváme to! Jedeme vlakem do Benešova, přesedneme na jiný vlak směr Vlašim, dáme selfíčko u kašny a budeme pokračovat stopem! Jedeme za dobrodružstvím!

  • Lucka: Vy jste zlatí, že to nevzdáváte. Moc Vám s Lentilkou držíme palečky. Opatrujte se, pa.
  • Lucka: Hurá an stop!
  • Pytlák: To bude Dobrodružství!

Bebina a Opičák, 14:26: Menší pauzička

topgear-22-nahled

  • Lenka Pečená: Koukej nastavit pořádně obličej, ať víme, že jsi to Ty.

Miky a Bláťa, 16:03: Miky s Bláťou prošli posledním záchytným bodem a jdou za dobrodružstvím stopovat. :D Miky je dost nevrlý, je unavený a vadí mu horko.

Bebina a Opičák, 17:22: Nečekané setkání s Michalem.

obrazek obrazek obrazek

Bláťa a Miky, 17:29: Kdo pozná? Hádačka od Mikyho a Bláti!

topgear-26-nahled

  • Tesák: Keblov!
  • Pytlák: Cesta ze Zátoky do Keblova…

Mates, 16:58: Kde to jsem?

topgear-27-nahled

  • Lucka: Velká gratulace. To je přeci Keblov. :)

Miky a Bláťa, 17:52: Jsme tu! Ale zase nás čekala druhá příčka! Pytláku, to si zaplatím.

  •  Lucka: GRATULUJEME :)
  • Jarča: Ahaaaaa :)
  • Kejka: Super (smajlíkově)

Bebina a Opičák, 20:39: Za 3 km Javorník.

  • Lucka: Vydržte!
  • Radka: Jste NEJLEPŠÍ!!!!!

Michal, 20:50: Je tři čtvrtě na devět. Vyšel jsem z lesa nad Keblovem, za čtvrt hodiny k bráně to nedám :))

  • Lucka: ;-D

Všichni závodníci ze Zátoky u teplého čaje, 22:11: Michal dorazil do cíle ve 21:48 :) Už čekáme jen na kočárkáře!

  • Lucka: Zdravíme Michala,ty jsi teda TURISTA :)

Bebina a Opičák, 23:36: Jsme v cíli.

„Přepis pro neslyšící: Co bys řekl k dokončení závodu?“
„Dojeli jsme.“

ZÁŽITKY

Bebina a Opičák:

Před samotnou cestou jsme měli tři kočárky, co se daly použít. Jeden mezitím ukradli z kočárkárny, druhý jsme zavrhli pro tendenci stáčet se na jednu stranu. Vzali jsme tedy ten, ve kterém jezdil Opičák a později Mates jako miminko. Pak v něm tahali stovky kil sběru, když si chtěli vydělat na nějaké ty radovánky. Tedy pod tou tíhou věku spadlo držadlo tak, že jsme se oba museli dosti prohýbat, abychom druhého odtlačili. Čekalo nás úctyhodných 89 kilometrů, ale to jsme ještě netušili.

Měli jsme vyrazit v pátek ráno, ale Bebinu odvezli na jednotku intenzivní péče s rozjetou alergií. Nikdo netušil, zda odjede. Nakonec se Bebina nenechala v klidu. V pátek ve 14:45 jsme stáli před Mekáčem v Hostivaři a kupovali si chickenburgery. Pak jsme vyrazili a za pár metrů, když už byla Radka, máme Bebiny, v klidu v tramvaji, zastavili jsme a šli opravovat náš vůz. Stáhli jsme ho lepenkou, dotáhli popruhy, použili stříbrnou lepenku. Pomohlo to na pár metrů…

Mapu jsme neměli. Bebina sice poslala návrh trasy, ale dál už to neřešila a Opičák už vůbec ne. Schválně, jak jinak. Jeli jsme tedy po paměti Opičáka a až když už fakt nevěděl a byla to několikátá zajížďka, svolil k tomu, že se koukne na mapu na mobilu. Během jízdy jsme se vzájemně tlačili, cesta ubíhala a záda i hýžďové svaly se ozývaly. No, projeli jsme do Středočeského kraje a bylo nám krásně a my se už skoro viděli v Zátoce pláňat. Cestou se nám kočárek dost porouchal. Začalo pravidelně upadávat zadní kolečko, ale naštěstí šlo jen o uvolněnou pružinku v zamykání, takže šlo nasazovat. Dalším defektem na jiném kolečku byla stržená guma, na což pomohl fixátor v podobě stříbrné pásky, ale pak si to nějak sedlo a ani nebyla potřeba.

Přesně tam, kde jsme minulý ročník skončili v dešti, postavili jsme stan a šli spát. Nevzali jsme si spacáky ani karimatky, protože kdo by se s tím tahal, že?! Bebina celou noc klepala zimu a funěla Opovi do ucha. Ten zase nemohl usnout, protože přesně ve 12 hodin v noci se spouštěl předzápis rozvrhů na jeho vysoké škole a hledal mobilní internet, což se úspěšně podařilo. Naklikal rozvrhy a… od té doby moc nemohl spát.

Dohoda zněla, že tedy vyrazíme. Někdy před pátou ranní jsme vyrazili směr Pyšely. Mates nás tou dobou už předešel. Navíc v sobotu už jsme měli o zábavu postaráno, jelikož jsme přišli na způsob, jak jezdit z kopečků ve dvou. A taky někdy po já nevím kolika kilometrech (prostě za den a půl) jsme přišli na geniální věc. A to, že lze kočár tlačit palubkou, která zde byla přidělaná, když Mates jezdil v kočárku na ležáka a starší Ondrášek seděl na prkýnku. Záda od té doby nebolela.

Po cestě jsme si rozbili další kolečko, které má dodnes osmičku a to tak, že jsme jeli ve dvou poměrně rychle a tadá, zadní kolečko se vysadilo. My se stáčeli doprava a již nešlo zabrzdit. Narvali jsme to do valu u silnice a naštěstí se nám nic nestalo. Paní z farmy vedle se přišla optat, zda jsme v pořádku, když se nezvedáme. A my se záchvatem smíchu kvitovali, že jsme v pohodě.

Peklo nastalo u Střuhařova, kde jsme minuli cyklostezku a čekalo nás asi 13 kilometrů na přímém slunci (Bebina má spálený výstřih a Opičák opálenou kravatu, kterou na sobě měl) a stále rovně po silnici. Ani povídat jsme si nemohli, což bylo značně demotivující. Opičák dokonce přestal hrát na foukací harmoniku!

Po cestě byla točená zmrlina, což jsme vážně ocenili. Ta nás čekala i ve Vlašimi spolu s ledovou tříští. Právě ve Vlašimi jsme se potkali s Vačicí a Bebina měla na kahánku. Vypadala jako leklá, ale pak se vzchopila a řekla hrdě, že to tedy dojde a neodjede s vačicí vlakem. Cesta byla úmorná a začalo se stmívat. Našli jsme zkratku, taže jsme nemuseli do Trhového Štěpánova a pár kilometrů si ušetřili, když jsme se vynořili v Javorníku.

Dorazili jsme za hluboké noci jako poslední, ale jak jsme celou cestu říkali „nehrotíme to tolik“. U závory jsme si pogratulovali a do jídelny v Keblově přijeli nečekaně a stylově přímo na kočáru a ve dvou! Popovídali jsme si s ostatními a šli spát. Dovezli jsme chickenburger, který Opičák s radostí další den sežral, i když to vypadalo spíš jako palačinka a vypadalo to značně nevábně.

Miky a Bláťa

Je sobota 4. 6. 2016, 6:51 a já vystupuji z autobusu číslo 177 na stanici OC Hostivař. Na zádech batoh v ruce skládací koloběžku s úsměvem na tváři. Už z dálky vidím, ale hlavně slyším Lucku Čapkovic, jak volá AHOOOOOOOOJ. Přicházím před nákupko, zdravím se s Lůcou a Mikym. Prohodíme pár vtipných narážek, že jsme šílení ujet na těhlech strojích 80 km a už už si to šineme ke dveřím MC. Bohužel otevírají až v 7:00, takže stojíme za dveřma, sledujeme čas a vybíráme, co z těch snídaňových hnusů dáme místo cheeseburgeru. Lucka nám zatím zahřívá kola svým osobitým stylem, jedna noha, jedna koloběžka a řehtá se u toho na celé sídliště. Konečně se otevřely dveře u MC. Kupujeme něco jako fresh cheeseburgera, bereme účtenku, vkládáme dobroty do batohu, uděláme fotku, pošleme info na FCB a vyrážíme. Prvních pár metrů se seznamujeme se svými stroji. Miky je zasloužilý kolobežkář, takže vše v cajku, ale já se psychicky hroutím po pár metrech. V duchu si říkám, ježíš a jsi ty holko vůbec normální? Příští rok ti bude 30 a ty jedeš na tomhle, ještě je to úchylně růžové a fialové… No to nevymyslíš… Cíl byl ale více než jasný, letos vyhraješ! Vsadila jsi se s Pytlákem a když se ti to nepovede, budeš mít modrou půlku tvé blonďaté kštice. Těsně před Hostivařskou přehradou nás čekal první kopeček. Ne, nejde to jezdit do kopce, hezky do ruky a jdeme. No to bude pěkné, říkám si. Miky mi však svým nadšením opravdu vháněl pozitivní přístup do žil. Bylo na něm vidět, že ho to baví. Na Hájích jsme se trochu zamotali v ulicích, naštěstí máme orientační smysl a zvládli jsme se vymotat.

Ujížděli jsme jako o závod, průměrná rychlost bylo cca 6 – 6,5 km za hodinu, což je hodně slušné. Asi nejhorší částí naší cesty byl cca 3kilometrový táhlý kopec po silnici. Nic moc s tou kolobkou v ruce, na rozpálené silnici bez stromů. Ale dali jsme to. Nejvtipnější byl barevný rozdíl mezi obličejem Mikouše a tím mojím. Cesta utíkala až do doby, kdy jsme sjížděli jeden super kopec před Pyšelama a mně najednou začala koloběžka strašně rachtat. Po zastavení jsme zjistili, že se mi kolečko vysvléklo z gumy až na plast. No, zahájili jsme plán B. Dodrncali jsme to na vlak směr Benešov. Přece to nebudeme vzdávat, sakra! Po cestě na vlak jsme se domluvili s mamčou, že si vezme naše kolobky v Bene, my přesedneme na vlak do Vlašimi a tam vystoupíme. Vše klaplo a už už jsme si to ve Vlašimi štrádovali ke kašně. Jelikož nám ujel jeden spoj a další jel až za hodinu, byla naše časová ztráta asi 3 hodiny nad plánem.

Po vyfocení u kašny, jsme si zašli doplnit zásoby do Billy a rozhodli se, že nebudeme srágory a pojedeme stopem. Miky měl premiéru a i přes mé naléhání, ať si sundá tričko a vyhrne kraťasy, to zvládl oblečený. :-D Stopovali jsme skoro hodinu, už jsme se na to chtěli vyprdnout a pokorně jít na vlak, když zastavil jeden pán. Byl to velice milý člověk, očividně vesničan, ve staré Felině. Povídali jsme si, proč stopujeme, on nám vyprávěl kam jede. Měl nás vyhodit v Kuňovicích, což je asi 8 km od Keblova, ale když projížděl, nezastavoval. Na chvíli jsem opravdu znejistěla, přeci jen mám sebou Mikouše, i když seděl vzadu…… Optala jsem se pána, proč nezastavuje. Podíval se a řekl, já Vás vezmu až do Keblova, to už je fuk kudy to do Křivsoudova vezmu. V tu chvíli mé nohy zajásaly, protože přiznejme si to otevřeně, bolely mě jako prase.

Pán zastavil na křižovatce u krámku, poděkovali jsme, vystoupili a začali si to s úsměvem na tváři štrádovat směr Zátoka. Po cestě jsme stačili udělat report z našeho dobrodružství, vyfotit Keblov a zjistit, kde se kdo nachází. Bebina s Opem byli někde kolem Vlašimi, Michal taky tam, ale starosti mi dělal Matěj. To snad ne, zase budu druhá! Psali jsme si s Bebinou, ta tvrdila, že neví a pak… Zvoní telefon, zvednu ho. Matěj mi s klidným hlasem řekl, že už je asi půl hodiny v Zátoce! Jakože cože??!!!??? Zase jsem byla poražena! Proběhlo poslední video těsně před pomyslnou bránou do tábora, celkové shrnutí této akce a dojmy.

Čtvrtý ročník Top Gearu byl jedinečný hned v několika ohledech. Zaprvé se ho účastlili už dva Kmeňáci mladší generace. Zhostili se této role velice dobře a opravdu klobouk dolů před Bebinou i Mikym! Jejich nadšení dokončit závod byl inspirující pro nás všechny. Zadruhé byl to asi nejpropagovanější závod u Poutníků, co jsme mohli zažít. Tolik fotek, videí, heců a komentů ještě nebylo. Zatřetí jsme se dopravovali velice originálně a i přes karamboli jsme všichni závod dokončili. Děkuji všem účastníkům, hlavně Mikymu, který to prožil celé se mnou! Jste užasní a báječní! A co jsem si odnesla? Příští, pátý, ročník VYHRAJU! :-D

Mates:

„Mám většinu zkoušek za sebou. Pojedu tedy na Top Gear.“, prohlásil jsem pár dní před startem. Trasu jsem už měl naplánovanou několik měsíců, ale osud mého startu visel na úspěchu ve škole. Jak? Samozřejmě pěšky a za jeden den. Zkusím překonat Huga z prvního ročníku, který skončil ve Vlašimi. S čím? Jen s malým batůžkem, hromadou sladkostí a baterkou. Jak dlouho? Přesně 24 hodin. To bych měl zvládnout s přehledem.

Je pátek 20:00. Máma vaří večeři. Musím vyrážet v půl deváté. „V pohodě“, odpovídá máma. Ve 20:50 ještě řeším výměnu simek, protože tak budu mít internet v mobilu a budu se muset po cestě hlásit. Zato máma dostala několik esemesek od Opičáka a Bláti. Na start to stíhám jen během. Účtenku v Mekáči skoro zapomínám, ale vzpomenu si a pokladní mi ho tiskne ve 20:59:58. Skoro, o dvě sekundy startuji dřív.

Zpočátku to jde hladce. Kolem Hostivařské přehrady o znám. Do Průhonic také, ale v lese bez baterky (kde už je tma jak v pytli) na chvíli znejistím. Nakonec se dostanu do Radějovic, kde pomalu opadává světelný smog Prahy a objevují se na nebi první hvězdy. Pár kilometrů jsem nucen jít po silnici (ano, porušuji pravidla), protože tu prostě jiná cesta nevede. Ale jsem dobře osvětlen blikačkou a auta mě slušně objíždějí.

Začíná první vysoká tráva, která mě během cesty potká ještě několikrát. Večerní rosa ji krásně pokropila, takže mám všechno od kolen dolu mokré. Při každém šlápnutí se z boty řinou bublinky. Ach, to bude puchýřů. A také bylo.

V Pyšelech jsem v půl druhé a dávám si první velkou půlhodinovou pauzu u lorety. Kolem pochodují divočáci a já si vychutnávám cheeseburger (druhé porušení pravidel). Kostel ve městě odbíjí každou čtvrthodinu, to by se jeden zbláznil. Místním to ale asi nevadí a klidně spí, když procházím dolů do Čerčan a pak strmým stoupáním do Vlašimské pahorkatiny. Zapadlá vesnička Mezihoří mě uchvátí inverzí a mlhou v údolíčku. Začíná se rozednívat, východ slunce vidím až za půl hodiny mezi kmeny stromů.

Místo, abych v novém dnu pocítil novou dávku energie, začínám mít krizi. Jde se mi špatně a pomalu. Teda, alespoň mám takový pocit.Můj cíl je rozhledna Špulka, kterou občas vidím mezi mlhou, která to tu celé obklopuje. Po silnici klesám stále níž a níž abych to mohl pak zase vyšlapat nahoru. Rozhledna mě přivítá třemi keškami a lavičkami na posezení. Nejdřív chci jít nahoru, ale už z prvního mezipatra vidím jen mlhu. To nemá cenu.

Lehnu si na jednu lavičku a po chvilce zjistím, že se celý třesu. Radši tedy vstávám a posunuji se na posezení, kam sítí sluníčko. Po chvilce přiběhne nějaký pán a začne se se mnou vykecávat. Odkud a kam prý jdu, co on tady dělá a tak podobně. Je to moje první promluvení za celou cestu. Poradí mi rychlejší cestu do Vlašimi, než mám naplánovanou a opět odběhne. Já si lehám na lavičku a asi dvě hodinky si zdřímnu.

Kratší cestu nakonec nevyužívám, protože by to byl nepovolený doping a já mám stejně na ostatní náskok. Když to vezmu tou delší cestou, budu v Zátoce podobně jako Bláťa a Miky. To jsem ještě netušil, že se jim polámalo kolečko. Posledních deset kilometrů do Vlašimi se mi jde dobře, protože to tu znám a špatně, protože mě začíná bolet klenba levé nohy (ostatně ta mě bolí ještě pět dní po závodě).

V obchodě potkávám Zdeňka Svěráka, který něco kupuje. Mám nutkání udělat si s ním selfíčko, ale nakonec odolám. Nebudu přece jako ti selfíčkáři z Facebooku. U kašny si vypiji odpolední ledovou kávičku, slízám zmrzlinu a sním dva donuty. Tady mám poslední půlhodinovou přestávku před cílovou rovinkou dlouhou dlouhou 18 km. nějak jsem si zafixoval, že je to deset, a proto jsem se divil, že to jdu čtyři hodiny. Před Trháčem jsem to zkusil krosnout po cestičkách, které jsou na mapě čárkované. No, žádné cesty tam nejsou, a tak jsem lezl lesním srázem nahoru. 

Cesta z Javorníka už mi byla důvěrně známá, takže jsem odkrajoval kousek po kousku. Stejně mi to ale přišlo jako nejdelších šest kilometrů v životě. Po úmorné silnici do Keblova a k prsu jsem se už mohl těšit z dokončení závodu. Občas jsem se ohlédl, jestli mě někdo nedobíhá či nedojíždí a už jsem byl u brány. Je 16:58. Oslava ani fanfáry neproběhly. Místo toho jsem si šel naložit zapuchýřované nohy do vody.   

Michal:

Když jsem stál s povinným cheeseburgrem u OC Hostivař, pomyslel jsem si, že ten rok od posledního Poutnického Top Gearu utekl pěkně rychle. Někteří od loňska „přezbrojili“ na jiná bláznivá vozidla, zatímco jiní (tedy vlastně jen já) zůstali u osvědčené „klasiky“ – kombinace bus, vlak, pěšky. Ale ani to mi nezabránilo letos se zúčastnit a dosáhnout mety – tedy Zátoky pláňat 🙂

BUS
Vyrážel jsem poměrně pozdě, až v sobotu odpoledne. Cesta prvotním dopravním prostředkem proběhla celkem poklidně, na Roztylech stálo docela dost lidí, ale všichni jsme se vešli. Cestou jsem i podřimoval (ovšem bez své klasické zalomené ruky přes hlavu) a než jsem se nadál, byli jsme ve Vlašimi na společném nádraží pro vlak i bus. Teď to chtělo dostat se až na staré náměstí ke kašně a tam se stylově zvěčnit :)

VLAŠIM
Cesta od nádraží na náměstí je z kopečka. Záchytných bodů je cestou několik. Míjím jeden nejmenovaný peněžní ústav (této firmě opravdu nechci dělat ani bezvýznamnou reklamu…). Po pravé straně je později nákupní centrum a po té po levé ruce jakási moderní kašna – to není ten dílčí cíl. Opět na druhé, tedy pravé straně, je mramorová koule na podstavci, která „plave“ na vodě a zvolna se neustále otáčí. Dá se i zastavit, nebo změnit její směr otáčení. Prostě jsem se zase bavil jako malej harant :)

Další částí cesty k té historické kašně na náměstí je prudší dlážděný kopeček, kde před lety po levé straně bývalo řeznictví a uzenářství. Dnes je na tom místě obchůdek se zdravou výživou. Vzpomínám na jeden z prvních táborů v Zátoce pláňat, kdy ta naše generace „sotvadospěláků“ začínala. Vařilo se na táboře, co jsme uměli, a maso bylo jen občas. Při jednom výjezdu, snad po nákupech, jsme už já s Berunou neodolali a místo těch povětšinou sladkých jídel jsme se v tom voňavém masitém obchodě prostě nadlábli… :)

Konec nostalgického vzpomínání. Vcházím na náměstí a před sebou mám kašnu. A tu se náhle ozve hlas: „To je Michal! Machaleee…!“ Zaostřím zrak a dole na náměstíčku na jedné lavičce sedí Bebina s Opem! Vzájemné, kde se tu bereme, vystřídalo, co dál. Moje cesta byla jasná – přesedlat na další dopravní prostředek, tedy vlak, a popojet zase o kus blíže k Zátoce. Opův plán byl pokračovat s kočárkem, byť mu už kolečka odpadaly. Bebina váhala a nakonec se rozhodla pokračovat dál a to bylo jedině dobře, trhla svůj osobní rekord a dokázala, že je BOREC – dojít za dva dny z Prahy až do Keblova, nějakých cca 80 km (pozn. Opa: Nakonec dokonce 89 km).

VLAK
S Opem a Bebinou jsme se vyfotili u kašny a pak jsem pokračoval cestou zpět na nádraží a nastoupil do lokálky – „autobusu na kolejích“ jak ji už mnoho let říkám. Zavezla mne až na konec tratě, do Trhového Štěpanova a dál jsem se vydal po vlastní ose. Ve vlaku cestovalo ještě pár lidí a nejhlučnější byla parta čundráků již ojíněná alkoholem. Jen jeden z nich byl zcela střízlivý, ale upovídaný. Potkali se již ve Vlašimi a pokračovali vlakem společně. Ten upovídaný vystupoval dřív, než v Trháči a také se mnou prohodil pár slov, byl zvědavý, kam jedu, stačil říct, že veze něco dětem, jak pracuje a má se dobře a s úsměvem vystoupil.

PĚŠKY
V Trhovém Štěpánově se dají přejít koleje na silničku, vedoucí k lestu, buď zdlouhavým obcházením, nebo rovnou přes koleje a pokračovat dál. Hádejte, kudy jsem se vydal. 😉 Minul jsem zvláštní velkou lavičku, která je na docela nečekaném místě a od poslední návštěvy k ní přibyla i dlouhá cedule, která znázorňuje místa v okolí. Opravdu zvláštní na opuštěném místě mezi poli…

Čas se trochu nachýlil, takže jsem se tentokrát nezdržoval a přešel přes první lesík a stoupal do kopce k nejbližší vesnici – do Javorníka. Tady jsem seznal, že nemám problém s vydejcháním toho kopce, ale s nohou, co už dostala několik „zásahů“… Javorník byl za mnou a ještě jsem míjel stádo býků (žádných kraviček). Jeden si mne nevšiml, vzal od ohrady do zaječích, ale místo něj přiběhlo několik jiných statných jedinců a vyprovázeli mě, dokud šla cesta podél ohrady.

Les nahoře nad Keblovem je dlouhý a cesta poměrně rovná, jednotvárná. Už se stmívalo, když jsem dorazil na známé odpočinkové místo u silnice s Keblovem na dohled. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že bych to vzal kousek směrem k Mnichovicím a napojil se na pověstnou železnou-zelenou cestu a přišel do Zátoky lesem. Ale bylo už třičtvrtě na devět a bylo jasné, že ani vzdušnou čarou se do devíti k bráně nedostanu. Šel jsem tedy kratší cestou po silnici do Keblova a dál až na odbočku k PRSu. Parkoviště Rybářského Svazu – myslíte snad někdo něco jiného? :)

Přes les k bráně už to bylo jen kousek, později v noci dorazili i Bebina s Opem. Každý byl „po zásluze“ z téhle naší blázniviny různě zmožen, ale to k tomuto „závodu“ patří :) Další den jsme se pustili do uklízení starých podsad a dalšího nepořádku za srubem a nakonec jsme dvěma vedoucím z prvního turnusu, co k nám dorazili, pomohli s přípravou tyčí na tee-pee.

UŽ JEN PÁR SLOV I
Všimli jste si na stránce Top Gearu, že je tam u mého dopravního prostředku taková podivná přesmyčka? Někteří ano a zeptali se a někteří na to přišli, není to složité :)

UŽ JEN PÁR SLOV II
Náš oddíl se mi stále jeví jako malý zázrak. Založit jej v dnešní době, kdy je tolik jiných lákadel, od úplné nuly ho dovést k pravidelné a bohaté činnosti je opravdu úspěch. Tak putujte, Poutníci, ještě mnoho let, sbírejte zkušenosti, hrajte bláznivé hry, i tenhle Poutnický Top Gear ať vzkvétá, protože to všechno stojí za to :) Světlo vašim krokům!

 

OHLASY

Bebina: Závod Poutnický Top Gear je za námi. Skončili jsme na krásném 4. místě. Mám obrovskou radost, že jsme to dojeli. Děkuju moc za super závod Blátě, Mikymu, Vačici a Matějovi. Velké díky patří také Opičákovi, který se mnou závod jel.

Lucka: Bebino, fakt jsi BOREC!

Kejka: Jste úžasňáci!

Bláťa: Poutnický Top Gear 2016 se opravdu vydařil! Můj supermegaukulele parťák Miky byl nejlepši technik, co jsem mohla mít a náš tým měl na výhru! Tak zase za rok, těsim se!

Michal (Vačice): Hele, jste všichni fakt borci. Fakt dobrý.

 

Opičák: Poutnický Top Gear je o překonání, o tom udlat něco jinak. Ušli/ujeli jsem 89 kilometrů na dětském kočárku ve zuboženém stavu. Vyslechli jsme si napůl lítostivé „no, to já s kočárkem dělat nemohu“ od pána s dětmi, vyslechli jsme si potlesk a dětský smích s údivem jejich maminky a popřání štěstím nad naší další cestou, ale viděli jsme i kroucení hlavou s komentářem: „Rovnou do Bohnic!“

Zvládli jsme to i přes nešťastné události jako neustále upadávající zadní kolečko, zimu ve stanu v noci, půlnoční modlitba, aby šel signál, když je zápis předmětů na VŠ rozvrh, přes karambol, kdy jsme se vysekali tak, že máme z jednoho kolečka osmičku, přes strženou gumu na kolečku jiném.

Bylo to dobrodružství, na které se dá vzpomínat dlouho a které poskytlo intenzivnější prožitek, než v lepším případě půlkilometrová procházka po Ladronce zakončená v hospodě, v horším případě sezení u tabletu. 🙂

Velký obdiv pro druhou polovinu našeho závodního týmu (i když ten závod jsme nehrotili), Bebinu. Ve 13 letech ujít takovou dálku a přemoct se ve Vlašimi, kde vypadala na umření? Neuhasínající energie, kterou vložila do něčeho, za co fakt respekt! Snad jen příště dojít ten chickenburger, když už jsme ho s sebou vezli. :D

 

Opičák: Hele jako!!!! Budu příští rok vyžadovat splnění pravidla č. 1: Před startem si musím koupit cheeseburgra či jiný humáč v Mekáči v OC Hostivař a dovést/donést ho i s účtenkou do Zátoky. Páč jako ta chuť na ten kus žvance a zároveň jezení toho hnusu zmačkanýho je jedna z podstaty závodu, která nás již v prvním ročníku bavila pod altánkem u Zelený budky.

]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-ctvrty-rocnik/feed/ 0 Poutnický Top Gear 2015 https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2015/ https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2015/#respond Mon, 15 Jun 2015 09:20:00 +0000 http://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2015/ Číst více]]> Na letošní Poutnický Top Gear jsme vyrazili ve složení Chumba (longboard), Bára (dětské odrážedlo, ze kterého později přesedlala na městskou koloběžku), Miky (dospělácká koloběžka), Bláťa (elektrokolo) a Opičák (nákupní vozík). Měle se přidat ještě Jarča (autobus – skútr), ale bohužel onemocněla.

Cesta byla v duchu děsného vedra a celý závod přerušil ohromný déšť. Závod byl po dohodě u Pyšel přerušen a nakonec předčasně zrušen.

Opičák:

Nejprve se mne každý ptal, jak na vozíku ze supermarketu chci jet. Samozřejmě jsem neseděl v něm, ale odrážel se zezadu a naskakoval na zadní tyč (tak, jak jezdíte v krámu, když vás máma nutí, ať jdete nakupovat s ní). Zjistil jsem, že nákupní vozík je v lecčem obdobný jako ten invalidní. Když je silnice klopená, je to peklo. Vozík se stáčí a urvat to prakticky nejde. Snad jen když se jede v úhlu 45°, je to lepší.

Prve jsem měl vyrážet v pátek, dojet k večeru Báru, která nechtěla spát sama v lese a pak ji v sobotu opustit a jet dál. Ta ale skončila po chvíli v Hostivaři, a tak jsem vyrážel až v sobotu v 6 ráno. Vstával jsem v 5 ráno a tedy měl jsem sto miliónů chutí lehnout zase do postele, když jsem viděl, jak Bára vychrupkává. Přemohl jsem se však a jel na místo startu. Tam jsem se potkal s Chumbou, který shodou okolností vyrážel také v 6. Cheeseburgera jsme si nekoupili, protože měli zavřeno. Koupili jsme ho až u dálnice, kterou jsme později křižovali.

Chumba by byl o něco rychlejší, ale zase ne o tolik, takže jsme se domluvili na společné jízdě. Byl jsem za společníka rád, protože mi pomohl v takových situacích jako přenášení svodidel nebo brodění řeky, když se po opravovaném mostě nemohlo jet, což bych sám zvládal dost blbě. Ještě jednou Chumbovi tímto textem děkuji.

V polích bylo děsné horko. A to už hned z rána. S radostí jsme dojeli do Velkých Popovic, kde jsme se potkali s Bárou. Ta nás pak předjela. Blízko Pyšel nás stihl deštík, který přerost ve větší déšť až v bouřku a chlíšťák (staročesky vydatný déšť, slejvák). Po hodině neustálého pršení jsme se domluvili, že závod scratchujeme. Naštěstí jsme tou dobou byli všichni do 10 km od Pyšel, takže jsme se sešli na vlakovém nádraží a jeli domů. I tak to byl parádní zážitek a další zkušenost s extrémním vozítkem. Celkově jsem na něm odjel 29 kilometrů!

PS: Vozík v Pyšelích z čista-jasna zmizel. Fakt to nechápu.

Bára:

Minulý rok hned po mých prvních koloběžkách jsem začala přemýšlet, na jakém vozítku pojedu letos. Už ani nevím kdo nadhodil, ať jedu na dětském odrážedle, tak jsem se toho chytla, z části ze srandy a zčásti jsem o tom opravdu uvažovala. Osudný bod nastal tehdy, kdy mi Bláťa opravdu odrážedlo přivezla na výpravu, ať si ho vyzkouším. Pěkně z toho bolela prdka, teda a moc nadějí jsem tomu nedávala. Potom přišla další vlna nadšení, že si to vycpu molitanem a bude to super, no a druhý den jsem vyrazila od Hostivaře s kečupem v kapse a vidinou bolestných kilometrů přede mnou.

Pravda, asi po prvních 100 metrech jsem se ztratila, ale nakonec jsme se z toho bludiště dostala a přejela jsem přes mostek vedoucí k Hostivaři, tam jsem si znavena cestou samozřejmě musela dát sváču, no! A ona nikde! To byla první věc, která podkopla moji odhodlanost. Pominu to, že se za mnou lidé otáčeli, ukazovali si, šeptali, co mě překvapilo, tak se na mě většinou dívali dost nevraživě, což nechápu. Když jsem však dojela K přehradě, došlo mi, že tohle prostě nedám, nejenže mě bolely nohy jako čert, musela jsem každých 20 metrů zastavovat (nohy prostě na tenhle pohyb nejsou zvyklý), tak mě to už ani nebavilo. Jako sranda super, ale byl to fakt vopruz.

Druhý den ráno jsem teda vyrazila na koloběžce, ale na té malinké, abych to neměla tak snadné. Cesta utíkala příjemně až do chvíle, kdy kolem poledne začalo nesnesitelné vedro, opravdu hrozné, navíc jsem pořád jela po silnici a myslela jsem, že to se mnou brzo šlehne. Po několika hodně chvílích jsem dojela Opa s Chumbou ve Velkých Popovických, kde směle ochutnávali tamější chutný mok.

Přibližně někde před Vlašimí (cca 37 km, pozn. Opičáka) se z nádherného počasí stávalo zatažené, až začalo lejt, jak kdyby někdo kýbl votočil. Pohoda řikám si, celý den tak pěkně, chvilku tu počkám a pojedu. A ono ne a ne přestat, tak jsem vyrazila vstříc poryvům větru a bujarému dešti. Za několik kilometrů jsem toho měla plný kecky, ale drželo mě vepředu to, že jsou všichni za mnou a že přijedu do Keblova, skočím do vody. Před  Soběhrdama mi však v nejhorším slejváku zazvonil telefon, kde mi Opičák po příšerném několikakilometrovém kopci v dešti a hnusu sdělil, že jsou ve Vlašimi a, že to ASI vzdáváme a počkají tam na Bláťu se kterou se poradí. Je možný, že jsem byla trochu nepříjemná, protože se mi opravdu nechtělo na kopci v dešti čekat na verdikt a nemoct se pohnout ani jedním směrem. Vykašlala jsem se na to, protože bych stejně nikam s promočeným mobilem (ten už toho přežil) nedojela. Teda, jak bych popsala cestu 5km z kopce v takovém dešti? Představte si, že projíždíte vodopádem směrem nahoru, jen byl teď kolmo, takže docela sranda, ne vážně mě to bavilo. Vlastně celá cesta byla fakt super. Tak co příště?

Bláťa:

Je sobota 13.6.2015,10:45 a já s Mikym vyjíždím na 3. ročník Top Gearu. Cheeseburger v batohu, účtenka v peněžence a zvědavost jak to letos dopadne. Pro mě je vždy asi nejhorší částí tohoto závodu ten začátek, kdy se proplejtám Prahou a je to nekonečné.  Nejen, že je tu větší horko, než kde jinde, protože kolem mě je samý beton a asfalt, ale také ta cesta vůbec neubíhá a já mám pocit, že jsem stále někde na startu.

Konečně jsme s Mikym, já na elektrokole a Miky na koloběžce, vyjeli z ulic plných domů a aut a stala se mi nehoda. Miky neslyšel, co na něj volám a přibrzdil. Blbá náhoda tomu chtěla, že jsem zrovna točila cestu a měla v pravé ruce foťak.  Nechtěla jsem do Mikyho narazit a tak jsem zmáčkla levou rukou brzdu. To jsem neměla dělat. Přepadla jsem dopředu, odřela si koleno, narazila si prsty na levé noze a zarazila si řidítka do žeber. Chvíli jsem tam kvílela, protože jsem nemohla moc popadnout dech. Následovala kontrola foťáku, který je odřený a jen štěstí, že jsem neodřela čočku. Elektrokolu se skoro nic nestalo.

V Průhonicích na náměstí, kde jsme si dali moc dobrou točenou zmrzlinu z Opočna, jsem si kontrolovala prsty, které byly lehce profialovělé, ale při jízdě mi to moc nevadilo. Po překonání šílené křižovatky u Modletic jsme se ještě zastavili na krátkou třešňovou pauzu. Následovala poklidná jízda v šíleném vedru až do doby, kdy jsme za Popovicema narazili na slejvák.

S Mikym jsme usoudili, že trochu deště neuškodí a osvěží nás to. Byli jsme schovaní pod stromy u ohradníku s kravičkami. Tam se mi moc líbilo do doby, než jsme byli totálně promočení. Sledovali jsme, jak se i při této průtrži mračen odpařuje voda z rozpálené silnice a čekali. Po asi 10 minutách přestalo pršet. Miky a já jsme nastoupili na své stroje a vyrazili dále po cyklistické trase 0028. Bohužel se průtrž mračen opakovala ještě dvakrát asi za 4 km a my už neměli ani kousek suchého oblečení.

Těsně před Pyšelami jsme potkali na kost promoknutého Opičáka a Chumbu. Chtěli si najít úkryt. Rozhodli jsme se tento rok soutěž ukončit a po čekání na všechny jsme se hromadně vydali vlakem z Pyšel zpět do Prahy. Tak snad příští rok bude lepší.

Chumba:

Letošní Top Gear začal krásným počasím. Chvilkama až moc krásným, že z nás lil pot. V 6 hodin jsme já a Opičák dodělali poslední úpravu na našich závodních strojích a vyrazili jsme na cestu. Jelo se nám celkem hezky, přes kořeny hůře, ale celkově dost pomalu. Myslím si, že kdyby nezačalo pršet a závod neskončil, do tábora dorazíme. Ale až tak okolo 23. hodiny. To už bohužel nezjistíme. Zatím nevím na čem pojedu příští závod, ale určitě si vyberu stroj, který potřebuje pumpičku na nafouknutí kol.

Miky:

Ráno když jsme jeli k Hostivaři tak nás vyhodili z 2 autobusů,ale nakonec jsme se tam dostali. Cesta z Prahy byla dobrá ale u Hostivařský přehrady byl velkej kopec a ten nám s Bláťou dal zabrat, když jsme ho vyjeli tak to byla už pohoda. Cestou jsme se zastavili u stromu s třešněmi. Nejhorší byl ten slejvák. Blízko Pyšel jsme potkali Chumbu a Opa, oba byli naštvaní a asi unavení. S Bláťou jsme jeli do Pyšel tam jsme se trochu usušily a jeli jsme všichni do Prahy.

Fotogalerie

]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2015/feed/ 0 Koblížek na vandru https://oddilpoutnici.cz/blog/koblizek-na-vandru/ https://oddilpoutnici.cz/blog/koblizek-na-vandru/#respond Thu, 02 Apr 2015 20:51:00 +0000 http://oddilpoutnici.cz/blog/koblizek-na-vandru/ Toto video se na apríla zobrazovalo po vstupu na oddílové stránky.

]]> Toto video se na apríla zobrazovalo po vstupu na oddílové stránky.

]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/koblizek-na-vandru/feed/ 0 Poutnický Top Gear 2014 https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2014/ https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2014/#respond Fri, 03 Oct 2014 10:14:00 +0000 http://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2014/ Letošní v pořadí již druhý ročník závodu Poutnický top Gear proběhl ve zdraví a v pohodě. Závodu se zúčastnili Opičák (+Bára jako doprovod od soboty), Chumba, Bára, Bláťa a Michal. Do cíle dorazili všichni, sic někteří namísto v 9 večer až kolem půlnoci.

 

Jednotliví jezdci a dopravní prostředky

  • Opičák: pátek 9:00, invalidní vozík
  • Bára: napojila se na Opičáka v pátek večer, koloběžka
  • Chumba : sobota 10:00, koloběžka
  • Michal: sobota 16:40, vlak
  • Bláťa: sobota 18:30, auto/skútr
]]> Letošní v pořadí již druhý ročník závodu Poutnický top Gear proběhl ve zdraví a v pohodě. Závodu se zúčastnili Opičák (+Bára jako doprovod od soboty), Chumba, Bára, Bláťa a Michal. Do cíle dorazili všichni, sic někteří namísto v 9 večer až kolem půlnoci.

Jednotliví jezdci a dopravní prostředky

  • Opičák: pátek 9:00, invalidní vozík
  • Bára: napojila se na Opičáka v pátek večer, koloběžka
  • Chumba : sobota 10:00, koloběžka
  • Michal: sobota 16:40, vlak
  • Bláťa: sobota 18:30, auto/skútr

Postřehy z cesty

Opičák: Bylo velice zajímavé si vyzkoušet, jak vlastně taková věc může omezit život. Věděl jsem, že mě budou bolet cure. Bolely, ale ne zas až tam příšerně. Mnohem víc bolely kupodivu nohy z toho, jak člověk při roztáčení kol zapíná svaly, které normálně tak často nepoužívá. Tušil jsem, že kopce budou náročné, ale kopec znamená jen trochu nakloněná rovinka. Štěrk je taky dost na nic. Ale co je ze všeho nejobtížnější je, že vozovky jsou dost často klopené či je uprostřed více násypu, aby voda odtékala do stran. Pak se vozík stáčí na jednu či druhou stranu a to prakticky nejde jednou rukou urvat. V pátek večer přijela Bára se stanem a velmi jsem ocenil společnost a dobrou večeři. Sem tam jsem ji do kopce vzal batoh, protože ono nic moc jet na koloběžce se závažím na zádech. Na své cestě jsem potkal mnoho zajímavých věcí jako lány polí s modrými květinami, zarostlé turistické cesty, mohutný déšť, omezovač rychlosti pro vozík na 17 km/h, ovečky, vesničany, kteří neznají cestu do vedlejší vsi i opuštěnou kočku s ošklivým zraněním na obličeji.  Každopádně to byla jedna z mých nejzajímavějších zkušeností jak fyzických, tak mentálních. Ale už bych do toho podruhé nešel.

Bára: Letos to bylo poprvé, co jsem se zúčastnila poutnického Top Gearu. Nemůžu říct, že jsem ho ujela, jelikož jsem nastoupila na trasu až v Čerčanech – byla jsem spíš než účastník, Opičákova tahačka jídla, protože by to na vozíčku neuvezl. To mi ale vůbec nevadilo, protože jsem byla aspoň jednou rychlejší, než on. Jediná děsivá věc nastala první noc, kdy jsme si vyhlídli místo pro stan, kde v noci pravděpodobně pořádají zvířata nějakou seanci. V noci jsme totiž slyšeli zvířecí protesty a nejspíš i pytláckou vábničku. Druhý den pokračoval poklidně, některé trasy byly sice trošku obtížnější (hlavně pro vozíček), ale jinak jsme šťastní dojeli pro fotku do Vlašimi, kde jsem potkali Chumbu a nasedli na vlak do Trháče. Z toho nás ještě čekalo pár kilometrů za tmy do tábora, kam jsme dorazili poslední.

Chumba: Cesta byla celkem dlouhá a nebylo těžké se na ní ztratit, ale i s blouděním okolo Popovic jsem dojel včas. Na koloběžce mi cesta prišla náročnější, než minulý rok na kole. Doufám že se tato akce bude opakovat. Zatím je i pro mě záhadou, jaký dopravní prostředek zvolím příště. Pac a pusu Chumba.

Michal: Už je to tak – nechal jsem se zlákat na Poutnický TopGear a vyrazil dle dohodnutých pravidel nejprve na start, který měl každý v jinou hodinu podle svého dopravního prostředku. Místo bylo pro všechny stejné: Obchodní centrum Hostivař. Každý z nás si měl v Mc Donaldu koupit Cheese Burger. Můj čas byl v 16:40 a účtenka s tímto časem jako důkaz. A cesta začala.

První etapa byla ta klidnější – vlakem do Trhového Štěpánova. Z Hostivaře bylo nejjednodušší nasednout na autobus a tím se přiblížit na nádraží Praha-Vršovice a vlakem s přestupem v Benešově dojet do známého „Trháče“.

Následující pěškobus do cíle jsem strávil kocháním nad malebnými místy, ať už to byly stromy zbarvené zapadajícím sluncem do ruda, nebo klasy obilí, evokující tahy malířského štětce. Vše je zdokumentováno, tentokrát více na videích, než na fotografiích, a tak doufám, že se aspoň ty nejlepší záběry dostanou do povědomí poutnické veřejnosti.

Na cestě nad Keblovem jsem potkal Bláťu na skútru a vytvořil s ní krátkou reportáž z cesty. Pak už bylo mé potuvání plynulejší – vzhledem k pokročilému času a ubývajícího světla jsem více šel, než se kochal.

Poslední metry do cíle (k závoře nad táborem) jsem docházel v čase 21:45, což bylo o tři čtvrtě hodiny později, než čas stanovený. Přesto jsem byl z pěti účastníků třetí, ale mé dopravní prostředky byly standardní, na rozdíl od jiných:) Nešlo tu však o zdolání ostatních, ale o překonání sebe sama, zvládnutí překážek a výzev, které k Poutnickému TopGearu patří.

Bláťa: V Top Gearu 2014 jsem hrála důležitou roli. Byla jsem totiž jediný motorizovaný účastník (Praha-Benešov auto, Benešov -Zátoka pláňát skútr) a v případě potřeby mých služeb jsem mohla lehce využít svých vynikajících vyjednávacích schopností a zlepšit si například stav bankovního konta (hahaha). Co bych to byla ale za poutnického závodníka, kdybych nepomohla i v případě, že se jednalo o soupeře a nevyzvedla krosnu Báře chvilku předtím, než z Vlašimi odjela směr Trháč vlakem. Mou největší hrozbou byl v tomto roce opět Chumba a popravdě, ráda bych mu konečně natrhla zadek. Má cesta probíhala přesně podle očekávání, až na drobné detaily, jako omrzliny 3. stupně na rukou (neměla jsem rukavice – kdo by to čekal, že skútr bude takovej drak) a zaseknutý plovák u benzínové nádrže (buď byl na 100%, nebo na 0). Když jsem po cestě těsně před Keblovem potkala Michala a ten tvrdil, že Chumbu nepotkal, tak jsem již jásala, že snad bych i mohla vyhrát. Napjatě jsem vjížděla po lesní cestě k táboru a…TO SNAD NE! ZASE TAM BYL CHUMBA! No co, příští rok mu už jistě dám co proto!

Fotogalerie

Na Rajčeti

Video

]]> https://oddilpoutnici.cz/blog/poutnicky-top-gear-2014/feed/ 0