Máme sport i krásnou barvu,

rodinnou i prima švandu,

mám vás vážně všecky rád

to Korbič vám říká zas.

V oddíle jsem protože mě tam přihlásila mamka.Co mu dávám to nevím,přináší mi spoustu věcí jako třeba: kamarády, zábavu, ponaučení. Jediné co mi oddíl bere je můj osobní čas, ale to nevadí protože ho trávím se super lidma.

 

Křeček

Do oddílu jsem přišla, když jsem za sebou měla docela dost špatných věci… Nikomu z oddílu (dětem ) jsem to nikdy kromě mé nejlepší kamarádce bebine neřekla. Oddíl mi otevřel oči a z tech nejhorších chvil jeho života me vytahmul. Z ni to asi divné, ale v té me situaci mi oddíl dal novém důvod něco děl a věnovat se něčemu zase na plno i když někdy to není 2× lehký. Otevřel mi nové dveře k bez vládním lidim , přátelům a nalezeni nejlepší kamarádky a kamaráda . oddíl mi otevřel dveře i do budoucna protože stejně tak jako vim ze chci být zpěvačka ted už i vim, ze jednou budu vedoucím tohoto oddílu . neverite ze mi to vydrzi? Neverte, čas to ukáže sam… Tímto chci jen říct , že i když se někdy tvarům jakkoliv tak za to co jste pro mne udělali vám budu nadosmrti věčná . stejně tak jako za zážitky , ukázání super místa (keblov) a spoustu dalších. Díky Všem…

 

VEDOUCÍ

Opičák

V tábornickém prostředí se pohybuji od 4 let, vedoucím jsem zhruba 7 let. Tedy poměrně dlouhá doba na to, abych mohl zhodnotit, co mi oddíl přinesl a co vzal. Celý tento Poutníkův škrpál bych byl schopen popsat a stejně by to nestačilo, pokusím se však vypíchnout jehličky z kupky sena.

 

Jako dítě mi oddíl přinesl mnoho. Kamarády, se kterými jsem měl společné a naplňující dětství. Oproti spolužákům jsme byli v lese, učili se dovednostem, které dnes jinde moc dobře nezískáte (dnes se směji, když vidím, jak 15letí nejsou schopni rozdělat na chalupě oheň k opečení vuřtů). Též myslím, že mne oddílové prostředí hodně posunulo v jemných dovednostech. Myslím vystupování před kolektivem, prosazení svého názoru, komunikace celkově aj. No a samozřejmě mi to přineslo mnoho z oblasti postojů, znalostí a jiných věcí, které mi logicky předávali starší. A hrát hry, kde se běhá po lese je přeci jen lepší, než kouřit, chlastat a hulit za křovím u základky…

 

Přerostl jsem z dítěte na vedoucího, poměrně brzy. Zjistil jsem, že oddíl je místo, kde z větší části mohu realizovat své plány. Mohu zde vyzkoušet prakticky cokoli a to je na tom skvělé. Každý vedoucí má možnost vytvořit jakýkoli program dle toho, co ho baví. A v čem je dobrý. Nejsme svazování školními osnovami, nemáme od nadřízených přesně dané aktivity, nemusíme naplnit nic. Nemusíme, ale chceme. Vnitřní motivace je to, co jakýkoli oddíl pohání dopředu a to, že to vedení „dělá dobře“ se pozná na tom, že děti do oddílu chodí a milují ho. Konec konců – zeptejte se rodičů dětí, proč je do oddílu posílají a proč tam děti chtějí.

 

Co mi oddíl vzal je pochopitelně čas. Ale když děláte věci pořádně, lidé to ocení. Stejně jako poctivou kávu, jak se to praví v reklamě na jednu značku. Čas tomu rád věnuji, vidím v tom smysl a svou seberealizaci, což je v životě jinde mnohem těžší naplnit. Vzal mi nevázanost, spontánnost. Ne, že bychom neuspořádali nahodile nějakou srandu, ale myslím to obecně. Kalendář mám plný na dva roky dopředu a vím, že v době výprav si nic neplánuji, což je s četností akcí a zároveň s prací maximální využití mého času a lidem okolo mě musím vysvětlovat, že se „fakt netrhnu ze dne na den“ a musím si s nimi plánovat setkání dopředu. Vzal mi možnost věnovat se jiným věcem naplno. Nelituji, život není krátký, čas na ně jednou bude. A když ne, vybral jsem si z toho všeho dle svého rozpoložení v současné době nejlepší odrůdu vína. Vína, které zraje už 5 let a čím déle bude zrát, bude lepší. Pokud se o něj bude stále někdo starat.

 

Oddílu bych rád popřál minimálně dalších 5 let, ať můžu za ten čas přát to samé znovu. Přeji mnoho spokojených dětí, nadšených vedoucích a nepřeberné množství různorodých aktivit, které jdou přímo z duše a rukou vedoucích.

Bára

Mám se zamyslet na tím, co mi dává oddíl? Poslední dobou mám pocit, že bych měla myslet spíš na to, co dávám oddílu já. Maturita a spousta shonu odepře člověku zájmy jemu nejmilejší. Ale ta motivace, která mě žene dopředu, když mám jasnější mysl a můžu se věnovat oddílu je hlavně seberealizace. Člověk se může na všem skvěle vyřádit (a to jak z pohledu vědoucího, tak dítěte), udělat skvělou hru, která ho nadchne jejím připravováním nebo ušít kostým, který vymýšlí několik týdnů dopředu a dovádí ho k dokonalosti. To se mi na oddíle líbí asi nejvíc. Každý si v něm může najít své místo, něco, čím přispěje ať už je to hudba, znalost přírody, důslednost či jen veselá mysl. Kdokoliv může přijít a obohatí se tím celý kolektiv.

To, co si vybavím, při slově oddíl, pominu – li věci, jako málo spánku a proděravěné boty, vybaví se mi příroda. Kamkoliv se jede, vždycky je to blízko přírodě, ve které hrajeme hry nebo ji prozkoumáváme. Objevování přírody a všeho kolem ní je podle mě nejsilnější tmel oddílu. Jako malá jsem to tolik nevnímala. Když jsme chodily s mamkou na houby do lesa, brala jsem to jako nutnost a raději jsem se viděla před chatou, jak si hraju na pískovišti. A proto, že je otevřená krajina to, kde se člověk zákonitě cítí dobře, je skvělé, že se k ní děti díky oddílu dostávají přirozeně – hrami, výlety, poznáváním. Přála bych si, aby každé dítě mělo možnost někdy chodit do oddílu. I v našem oddíle vidím obrovské posuny dětí, které přijdou naprosto nepřipravené, ale oddíl si je sám vychová a z táborů a výprav odjíždějí jako jiní lidé. A pokud jim to vydrží až do dospělosti, stanou se z nich skvělí, správňácký oddíloví lidé.

Mates

Pětileté dítě se musí ještě mnoho naučit. Má ale za sebou již nejtěžší zkoušku svého života. Naučilo se mluvit, vnímat a koordinovat své pohyby.

Tento vývoj můžeme vztáhnout i na oddíl. Nejtěžší jsou vždycky začátky. Vedoucí jsou sice nadšení, ale děti se obtížně shání. A to nemluvím o materiální výbavě či stanovování pravidel. Toto všechno se musí postupem času vybudovat.

Poutníci za chvíli vstoupí již do školního věku a jejich hravost z mládí se nemění. Stále jsou jako malé děti, kteří chtějí poznávat svět. Ani omylem nezaběhli do stereotypu a vymýšlejí neustále nové aktivity – Nenech chcípnout!, stezky, kmenové výpravy…

Tradice je ale dobré zachovávat a i to je zde zvykem – Libušínská bitva, Poutnický Topgear a v neposlední řadě tábor.

Přeji oddílu do dalších let, aby zůstával v krásném dětství co nejdéle. Nebojte se, že škola už klepe na dveře! 

Michal

Oddíl… oddíl? Oddíl !!

Kéž by byly odpovědi tak jednoduché, jak jednoduché bývají otázky. Mnoho slovy lze zabít dobrou myšlenku

a tak se pokusím odpovědět co nejstručněji, ale – jak je mým zvykem už od dob, kdy jsem v žádném oddíle nebyl –

nedaří se mi mluvit k věci úsporně..

Proč jsi v oddíle?

Pominu dávná léta své školní docházky a oddílu, do kterého jsem jako kluk chodil a který tak trochu nefungoval… a dál to rozvedu někdy jindy. Tedy… to takhle jednou zazvoní telefon a na druhém konci Luděk, spolužák, se kterým jsem maturoval. Říká mi, že to ještě nevím, ale teď o víkendu s nimi jedu na výpravu! Pronesl jsem, že se asi zbláznil, já a děti? Já o nich nic nevím!! Bylo mi sotva 20 let a představa víkendu strávenou s úplně neznámými dětmi pro mne byla v mlhách, jichž jsem konce neviděl. Ale nechal jsem se přemluvit a vyrazil – tehdy poprvé do Kamenice. Byl jsem lovec Hern, stojící na skále, za sebou jsem měl oheň a pod skalou stály děti a trochu se mě bály. Měl jsem na hlavě paroží, narychlo vytvořené z kabelů, ale to vůbec nevadilo, oheň za mnou dělal takové stínové divadlo tam dolů, že pro tu drobotinu bylo všechno skutečné a ne jen kašírované z toho, co Kamenice dala. A odpověď na původní otázku, proč jsem v oddíle: Protože jsem se nechal zlanařit a už skoro „nafurt“ zůstal a nikdy jsem toho nelitoval. Teprve „za pochodu“ jsem získával zkušenosti a stal se díky oddílu tím, čím jsem.

Co mu dáváš?

Všechno. To není nadsázka, byť těch mých posledních pět oddílových let už není takových, jaké bývaly předtím. Oddíl se dá dělat celou hlavou, celým srdcem, s nasazením do vyčerpání, nebo také jako jednu z životních aktivit. Já si před těmi lety vybrat to „všechno“. Kdyby se tak nestalo, možná by ani ten oddíl neměl takovou životnost. A pokud přece jen ano, byl by určitě jiný. Do oddílu – tedy aby bylo jasno, postupně do obou oddílů – jsem vecpal příběhy. Přetavil jsem příběhy, básničky, písničky, které jsem psal (a sem tam některé z nich i vydal) do celoročních her i do vyprávěních na dobrou noc. Oddílu, někdy aniž si uvědomují, dávají lidé sami sebe. Nejen zmíněné srdce, ale hlavně svůj čas. Toho máme každý jen jeden ranec a já do toho šel s rancem plným a ke konci mi v něm už nezbývalo dostatek sil pokračovat jako dosud dál. Přišla pauza, nejprve zdravotní, kdy jsem se kurýroval zpočátku jen z přetrhaných vazů v koleni, z čehož se vyklubala taková fuj věc, kvůli které jsem začal užívat léky na ředění krve. Když ne hlava sama, tak tělo začalo říkat, že toho už bylo dost. A pak přišla pauza i organizační.

Po neuvěřitelných 22 letech (1988–2010) jsem byl venku. A nebýt opět osloven, tentokrát docela jinou generací, možná že bych stihl napsat i pár knížek. A opět nelituji, že jsem se nechal zlákat a tentokrát z úplné nuly jsme společně s ostatními dali vzniknout novému oddílu, který teď slaví pět let. Do tohoto počinu jsem dal na počátku víc, než dávám dnes. Od vzniku Poutníků jsem říkal, že je povedu jen do doby, kdy se stabilizují, a pak jej někomu z nich předám. Takže dnes jsem „do počtu“ a chod oddílu je na bedrech jiných:)

Co Ti přináší?

Radost i starost. Velkou rodinu, která je v neustávajících proměnách, jak děti dorůstají, jak z jedné strany do něj lidé vstupují a z druhé odcházejí. Někteří prolétnou oddílem jako komety a už se nevrátí. Někteří se vrací po nějakém čase a vidí v něm víc, než jen hraní si na rytíře, nebo indiány. Oddíl přináší obrovskou zkušenost pro každého člověka. Tak jako každá skupina lidí, která se schází a něco společně vytváří. V oddíle vnikají přátelství (ale i zanikají), někdy na celý život. A když se ti dospívající „povedou“, je to nirvána vidět je vstupovat do rolí nové generace vedoucích.

A co bere?

Podobnou anketu otázek ke konci mého působení v oddíle Tuláků někdo přinesl na schůzku a já tehdy odpověděl neobyčejně stručně. Co bere: iluze. Nemyslel jsem to ve zlém, přesně v té chvíli jsem tuto odpověď našel jako možnou a nejpodobnější skutečnosti v sobě samém. Pochopil jsem, že jsem mnohdy žil sám v iluzích a neslyšel, co mi někteří říkají. Také touto zkušeností jsem musel projít, abych byl tím, čím jsem dnes. Tak tedy iluze jsou to, co mi oddíl „vzal“, ale uvozovky jsou tam správně, protože naopak mi z těch iluzí pomohl udělat další krok a změnit spoustu věcí a neopakovat ty stejné chyby. Takže stručně mi to opravdu nejde, omlouvám se:)

Jsem nesmírně rád za všechny zkušenosti, které mi oddílový život přinesl. Tahle velká věčně proměnlivá parta lidí mi dala možnost nahlédnout až za „horizont událostí“ a stát se člověkem vnitřně bohatším, než bych kdy byl, nebýt na počátku jednoho obyčejného telefonátu… Díky všem za zkušenost, za trpělivost, za to že jste a že i budete dál! A díky, Luďku:)

Kocík

Jmenuju se Michal, ale zdá se že budu znám spíš jako Kocík nebo Mišák. Moje první spolupráce s Poutníky proběhla během příprav na tábor 2014. Stal jsem se oddílovým formanem a poprvé převezl vybavení na tábor do Zátoky pláňat. Vzpomněl jsem si tam na své dřívější působení v dětských skupinách a zastesklo se mi po práci pro děti. Od té doby jsem byl formanem kdykoliv to bylo potřeba a zúčastnil se i několika otevřených akcí. Když bylo potřeba přiložil sem pomocnou ruku, ale stále více mě to táhlo k přímé práci s dětmi. Přestože mám celkem málo volného času nabídl jsem se jako příležitostný spolupracují rodič. No a místo toho jsem se stal dalším vedoucím. 

Tak jako ostatní musím teď prokázat, že budu přínosem pro Poutníky. Moc se těším na hry, lotroviny a výchovu dalších pokračovatelů. Líbí se mi aktivní spolupráce starších dětí při organizaci výprav a programu. No a kdo by odolal těm úsměvům, úžasu a zápalu v dětských očích. Děti vždy vědí, že postavy v programu jsme my vedoucí a Kmeňáci, ale jejich zapálení je pohlcuje a často to nevnímají. 

A na konci při diskusi o programu není hezčí odměny než ty nekonečné úsměvy a ujištění, že příště musí přijet znovu. Na otázku co mi práce v Poutnících dává je asi nejlepší odpověď: dává mi radost z radosti dětí. Oni nás motivují k dalším nápadům. Díky Vám za možnost a mimochodem světlo Vašim krokům… 

RODIČE A PŘÁTELÉ ODDÍLU

Jenůfka

I po letech, co aktivně do oddílu nedochazim jsem tam vítaná. A když přijdu, je to jako se vrátit domů. Cítím se externím členem oddílu.

 

Kejka

Přijďte a nebudete litovat! Nejen vaše děti budou nadšené  Moje děti už chodí do oddílu třetím rokem a nejraději by s Poutníky trávili veškerý volný čas.

 

Za nas a nase děti mohu jen říct, ze oddíl nam život a soužití s dětmi obohatil a jeste jistě dlouho obohacovat bude! Ve školách se děti mnohdy nechovají přirozeně, aby nebyli divny… Mezi poutníky mohou předstoupil se svou vlastní tváři, názory, prednostmi i nedostatky, protoze tady jsou „divny“ vsichni