V roce 2009/2010 jsem se stal vedoucím oddílu Tuláci. V podstatě bez větší podpory zkušenějších jsem se musel odkoukáváním, zkoušením, chybováním a úspěchy dopracovat k tomu, že jsem tak nějak naučil dělat programy, co děti a vedoucí baví. A taky vést menší skupinku dětí, aby dávali pozor když se má a dělali borčus, když je to OK.

Přiznávám, fakt jsem si myslel, že to celé děláme proto, aby to děti bavilo. A tak jsem to minimálně já takto bral. Nikdy jsme se moc nebavili o tom, co je za těmi hrami, proč se tvoří a jaký to má dopad. Myslel jsem si, jak je super, když děti projdou stezkou odvahy s bubáky a netušil, že když děti překonají strach ze tmy tak, aby zjistily, že ne za každým stromem číhá smrtka a noční les má své kouzlo, když se jen tak projde a dokonce nikdo nebrečí – což je emoce opravdová.

Moc mi v tom nepomohl ani z mého pohledu s odstupem po metodické stránce ne moc dobře zvládnutý kurz na hlavase. Až na univerzitě (sic!) Jsem si díky skvělým pedagogům – vyučujícím Janu Činčerovi (mimochodem doporučuji jeho publikaci Práce s hrou pro profesionály), Andree Rozkovcové a dalším + díky Prázdninové škole Lipnice začal zajímat o podstatu pedagogiky. Načetl jsem hromadu knih, článků, zakusil řadu věcí na různých brigádách a dobrovolnických akcích v oblasti pedagogiky (volného času) a sociální + komunitní práce.

Pochopil jsem, že hra a příběh je motivací či nástrojem k tomu, co chci způsobit (tzv. pedagogický záměr / cíl). Pak už jsem se „jen“ rozvíjel dál a mnoho z toho ještě neumím a nevím.

Co ale vím, to jsem spolu s dalšími znalými lidmi dal dohromady jako ucelený materiál pro další generace těch, co naskakují jako já před lety. Tím nehatím vedoucí, co mě vychovávali. Naopak. My však nyní zase ulehčili světu oddílů a nyní budou mít více prostoru pro rozvoj oddílů v těch chvílích, kdy my byli „mimo“.

Stezku Rádce dáváme zdarma všem, kdo o ni stojí. Ať tato publikace slouží nejlépe, jak dovede k dobru.