Jak jistě víš, tak v oddíle funguje základní oddílová zkouška (ZOZ). Zkouška má 50 bodů (dnes již 60, pozn. redaktora) ke splnění s tím, že 49 jich musíš splnit do roka od plnění prvního bodíku. Avšak 50. bod je tajný. V praxi to znamená, že ti bude vymyšlen úkol šitý na míru a budeš ho plnit, jak nejlépe dovedeš a dle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Chtěla bych se s tebou podělit o můj tajný bod, tak jak jsem ho vnímala já před lety (ještě v oddíle Tuláci, pozn. redaktora) :-). Hrála se celoroční hra Země za zrcadlem (nebo také Země meldacrz az, pozn. red.) a mně bylo 15 let…

Jak jsem složila zkoušku

Je 20. června 2003 a já se vydávám na putování s Tulákama, a tentokrát s námětem „Země za zrcadlem“. Započatý víkend začal stejně jako vždy, dopravením celé skupiny na místo určení. Je večer a zábavný dvoudenní program začíná. 

Nejdříve jsme se shledali s Bílým králem, který nám povyprávěl o slavnostech, které se chystají na příští noc a následně jsme se odebrali s poutníkem přivítat Atala. Zapomněla jsem podotknout, že vše se již odehrávalo v blízkosti Zátoky, jelikož jsme nocovali na louce nad Junákem. Jsme u mola a vidíme, jak z dálky k nám po vodě zvolna připlouvá Atal. Když sestoupí ze svého prostého plavidla na zem, tak k nám promluví a sdělí nám důvod jeho příjezdu z Atlantisu a také se dozvíme, co od nás na oplátku očekává. No a teď začne ten správný pro mne nezapomenutelný horor!!!

Všichni se rozešli až na mě (Blatníka) a Ballůa (Juráše), abychom pomohli Atalovi (Kubovi) s vyndáním jeho prostého plavidla (duše a podlážky) z vody. Kuba nám dal pokyn ať já a Ballů odneseme podlážku a on, že popadne duši a bude nám ze zadu svítit na cestu. Vydali jsme se tedy na cestu a už jsme byli před posledním kopečkem v lese, když tu zničehonic zhasla baterka a do tmy zazněla jen strašná tupě dunící rána doprovázená praskáním dřeva. Ohlednu se co, že se to děje a vidím, že Kuba zmizel.

Ačkoli jsem se v tuto chvíli ještě vůbec nebála, i když jsem tušila, že Kuba někam zahučel, že by se mu mohlo něco stát, protože on to je takovej hromotluk, kterýho jen tak něco neporazí a tak jsem do tmy položila jen takovou kontrolní otázečku: „Žiješ?“ Ze tmy se ozvalo skřípavým hlasem: „Napůl!“.

Trošku mi přeběhl mráz po zádech, ale stále jsem doufala, že se Kuba odněkud vyhrabe, oklepe a pomašírujeme dál. Opak byl pravdou. Vzala jsem si naší druhou baterku a posvítila na místo, odkud zazněla jeho odpověď. Ležel nehnutě na zemi a rukama si svíral hlavu. Na otázku co mu je, odpověděl, že ho bolí noha, a že hlavou upadl na nějaký pařez. Samozřejmě jsem mu jeho tvrzení věřila, i když jsem žádný pařez, o kterém se zmiňoval, neviděla.

Chvíli ležel bez hnutí a po chvíli se snažil vstát. Zaúpěl a bylo očividné, že ho noha musí ukrutně bolet, protože si i jadrně ulevil slovy „Do pr….“ a sklátil se znovu k zemi. V tu chvíli se mi sevřel žaludek a krve by se ve mě nedořezal, jak jsem měla o Kubu strach. Ten mě poprosil, ať mu jdu namočit kus jeho kostýmu do vody, aby si mohl udělat obklad. Já jsem byla zmatená jak lázeňská veverka a nevěděla jsem kudy kam. Nakonec jsem usoudila, že přes louku k potoku to bude asi nejrychlejší a tak jsem vyrazila.

Strach se začínal stupňovat a to ne jen o Kubu, ale také že musím za tmy sama přes louku, ale nakonec jsem to zvládla. Najednou mi došlo, že tam parkuje Beruna se svým dostavníkem a že se bude muset pro něj vrátit. Načež mi Kuba sdělil, že se tak nestane, protože Berka se srazil s ostatníma na kládách a pokračoval s nimi zpět do tábora. Mé světélko naděje začalo skomírat. Uvnitř hlavy jsem začala pořádně zmatkovat a napadalo mě spoustu otázek “ Co teď? Co když má Kuba něco s pateří? Co když má zlomenou nohu? Jak se to ostatní dozvědí? Kdo pro ně půjde? No já teda ne! Já opravdu nepůjdu, vždyť se bojím…“

Nakonec mi v hlavě zůstala jen jedna myšlenka, někdo z nás dvou musí běžet pro velký. Řekla jsem tuto úvahu nahlas a ten moment jsem pochopila, že z těch dvou to asi budu muset být já, co poběží, protože Ballů, ačkoli je to bezva kámoš, tak není zrovna fyzicky stavěnej na dlouhé tratě. Myšlenka, že tento úkol musím zvládnout sama, mě doslova šokovala. Pár vteřin jsem si dodávala odvahu, protože mám panickou hrůzu jít do tmy, kde nikdo není, ale nakonec jsem popadla baterku a s žaludkem až v krku jsem vyrazila.

Letěla jsem jak o závod, kdyby mi to někdo měřil, tak věřím tomu, že jsem trhla světový rekord. Když si uvědomím, že jsem 5 měsíců nesměla ani cvičit, tak to byl skutečně výkon: Ovšem mému trápení nebyl tímto konec, protože jsem doběhla ke kládám a nevěděla jsem kudy se vydat na další trasu!! Nakonec jsem se rozhodla pro zkratku. Na štěrkovce za zkratkou jsem se znovu zastavila a nutně jsem musela nabrat druhý dech, protože jsem měla pocit, že vyplivnu plíce. UŽ JSEM NEMOHLA!!!!!!!!!! Minutka oddychu mi opět dodala kuráž a představa zraněného nemohoucího Kuby mě opět hnala dál. 

Když jsem u Zelený Budky doběhla Tuláky, tak se mi skutečně ulevilo a z posledních sil jsem zaskřehotala: „MOŇOOOOO, DAVIDÉÉÉÉÉÉ„! Na mé volání se ozval Beruna se slovy: „Co se děje???!!“ V rychlosti jsem jim vylíčila celou tragédii, jak Kuba leží s pochroumanou nohou a hlavou v příkopu. Zdálo se, že to vylekalo i Michala, který se sebral a kvapem šel se mnou. Dokonce mě vyzýval, že poběžíme, ale já jsem již byla na pokraji zhroucení a jen jsem zasípala: „NÉÉ“. Ale u zkratky mi to nedalo a dala jsem se znovu do klusu.

Dorazili jsme na místo a k mému zklamání se nic nezměnilo. V koutku duše jsem totiž doufala, že se Kuba mezitím zázrakem uzdraví, ale on tam stále ležel a pohled na něj byl skutečně bolestný. Berka a Michal Kubu popadli za křídla a doslova ho odtáhli do přeparkovaného dostavníku s tím, že jedou do nemocnice. Já jsem se už téměř na nic nezmohla. Jen jsem seděla v jehličí a flusala slanou vodu místo slin. Byla jsem totálně zničená a vyčerpaná, ale někde uvnitř jsem byla ráda, že jsem udělala to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla udělat…

Konečně jsem ležela ve stanu. Byl tam se mnou Ballů, Dráče a Borča. Přemýšlela jsem co, že se to vlastně stalo a jak k tomu došlo. Moc klidu jsem si ovšem neužila, protože za nějakou dobu se nám zachvěla celta na stanu. Byl to Konop a docela vážně mi přikázala: „Blatníku pojď ven“. Odpověděla jsem: „Musím?“ a ona na to: „Nemusíš, ale měla bys“.

Měla jsem v každém oku několik otazníků, protože jsem zase nevěděla co se děje. Vylezla jsem tedy ven a šla s Konopem až těsně před křižovatku směr zelená železná tyč. Tam rozsvítila louči. Hlavou se mi opět začaly honit všelijaké myšlenky. Říkala jsem si: „Asi nějaká bojovka…“ Kachna mě ještě poučila, ať až tam dorazíme, pozdravím, jinak ať se chovám, jak uznám za vhodné.

Kráčela jsem tedy s ní a již v dálce jsem rozpoznávala postavy velkých ve stínu svíček. Na místě jsem zjistila, že jediný Michal stojící uprostřed byl oblečený v kostýmu. Postavila jsem se před něj asi tak 2 m a pozdravila. Ten se mě na oplátku zeptal: „Víš, kde jsi?“ „Asi jo,“ odpověděla jsem. Napadlo mě, že teď, když jsem tak vyčerpaná, že ještě dostanu určitě nějaký úkol, abych složila další zkoušku. Než jsem to domyslela, tak mi Michal říká: „Teď asi čekáš, že dostaneš úkol… ale ty už jsi ho splnila… a splnila jsi ho na výbornou!!!“ Chvíli jsem tupě zírala a nevěděla, o čem mluví. Pak řekl, abych se otočila. Měla jsem strach to udělat, ale přesto jsem se opatrně otočila a tam stál on… Kuba ?!?!? a nic mu není? A NAJEDNOU MI TO VŠECHNO DOŠLO!!!

V hlavě se mi rozsvítila velká žárovka: Zalil mě pocit velké radosti a dojetí. Začala jsem se smát a do toho jsem brečela. Nevěděla jsem, co mám v tu chvíli udělat, ani co mám říct. Najednou jsem držela v jedné ruce tuláckou košili a ve druhé tulácký znak. Teď když to vše sepisuji, tak už vím, co nám říct, už to vím úplně na 100 %. Byl to ten nejúžasnější a nejlepší zážitek za celý můj dosavadní život.

TULÁCI JSTE NEJLEPŠÍ LIDIČKY CO ZNÁM: MÁM VÁS VŠECHNY MOC A MOC RÁDA A ZA VŠECHNO VÁM VŠEM MOC DĚKUJU!!!!!!!!!!! Váš Blatník PS.: A jaké poučení z tohoto příběhu vyplývá? „Nikdy nechoď v noci do lesa s dospělákem a s neběhajícím kámošem sama“