Dnes už vím, že oddíl nikdy nebyl jen o programu. Byl a je především o lidech.

Když jsme se letos sešli na oslavě „15 let na Stezce pro život“, procházela jsem mezi jednotlivými stanovišti a pozorovala známé i neznámé tváře. Některé znám od samého začátku, některé přišly před pár lety a některé jsem znala jako malé děti, které dnes přicházejí jako dospělí lidé, vedoucí, Rádci nebo kamarádi, kteří si stále nesou kousek Poutníků ve svém srdci. V tu chvíli mi došlo, že těch patnáct let není možné vyprávět jako soupis akcí, táborů a schůzek. Je to příběh lidí, stovek malých i velkých kroků, komunity, která vznikala postupně a nenápadně, a oddílu, který vyrostl společně se svými členy.

Vzpomínám si na první výpravy, první tábory i první celoroční hry. Na chvíle, kdy jsme objevovali, co funguje a co ne, na období, kdy jsme všechno tvořili za pochodu, i na okamžiky, kdy jsme si říkali, jestli to všechno zvládneme. Vzpomínám si na všechny světy, které jsme společně navštívili – indiány, rytíře, Vikingy, superhrdiny, Atlantidu, Bradavice, Wonkovu továrnu, Rychlé šípy i desítky dalších příběhů. Tehdy jsme možná měli pocit, že si jen hrajeme. Dnes vidím, že jsme skrze tyto příběhy učili děti odvaze, spolupráci, zodpovědnosti a přátelství. A možná jsme se tomu všemu učili i my sami.

Velkou součástí naší historie se staly tradice. Zapalovač, Poutníkův biograf, 24 hodin na koloběžce, Borcovky, přechodové rituály nebo výpravy, na kterých vznikaly historky vyprávěné ještě mnoho let poté. To všechno jsou střípky, ze kterých se skládá naše společná identita.

Za těch patnáct let jsme nebudovali jen program. Budovali jsme zázemí, které umožnilo dalším generacím zažívat vlastní dobrodružství. Budovali jsme klubovny, tvořili Neobyčejnou klubovnu, stěhovali, opravovali, natírali, uklízeli a znovu předělávali. Ne proto, že bychom chtěli mít hezké prostory, ale proto, že jsme chtěli vytvořit místo, kam se budou lidé rádi vracet. Místo, které budou považovat za svůj druhý domov.

Stejně důležitou součástí našeho příběhu se stala Zátoka pláňat. Místo, kde začínaly první oddílové kroky těch nejmenších, kde vznikala první kamarádství a první vztah k oddílu. Když dnes vidím některá bývalá „Pláňata“ stát v čele oddílu nebo připravovat program mladším, připadá mi to jako ten nejkrásnější důkaz, že naše práce měla smysl.

Postupem času jsme se stali součástí Asociace turistických oddílů mládeže a vznikl TOM 21009 Poutníci. Nebyl to jen administrativní krok. Bylo to potvrzení, že chceme být součástí něčeho většího a zároveň si zachovat vlastní tvář – tvář oddílu, který staví na kvalitě, důvěře, přátelství a osobním růstu.

Za patnáct let jsme ale nezažili jen radostné chvíle. Přišly i zkoušky. Pandemie nám na čas vzala možnost scházet se tak, jak jsme byli zvyklí, přesto jsme nepřestali fungovat. Hledali jsme nové cesty, nové formy programů a nové způsoby, jak zůstat spolu. Když vypukla válka na Ukrajině, mnoho členů oddílu pomáhalo tam, kde bylo potřeba. Tehdy se ukázalo, že hodnoty, o kterých mluvíme na schůzkách a táborech, nejsou jen součástí programu. Jsou součástí našich životů.

Během oslav jsem měla možnost sledovat děti pobíhající mezi stanovišti, bývalé členy listující kronikami, rodiče prohlížející si fotografie i vedoucí, kteří si připomínali dávné zážitky. V kronikách byly zapsané příběhy, na fotografiích zachycené okamžiky a ve videích uchované vzpomínky. Ale to nejdůležitější nebylo nikde vystavené. Bylo to mezi lidmi – v úsměvech, objetích, rozhovorech po letech a v tom, jak se k sobě navzájem chovali. Právě tam bylo vidět, co se za patnáct let podařilo vybudovat. Ne oddíl, ale komunitu. Rodinu v tom nejlepším slova smyslu.

Když jsem na závěr oslavy sledovala všechny generace Poutníků pohromadě, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Oddíl dospěl. Ne proto, že oslavil patnácté narozeniny, ale proto, že už dávno nestojí na jednom člověku. Jeho příběh dnes píší desítky vedoucích, rádců, bývalých členů, rodičů a přátel. Každý svým vlastním způsobem, jednou větou v kronice, jednou vzpomínkou, jedním dobrým skutkem, jedním táborovým ohněm nebo jednou schůzkou. A právě díky tomu může pokračovat dál.

Děkuji všem, kteří kdy oblékli oddílové tričko, vyvěšovali oddílovou vlajku, připravili program, postavili tábor, vedli skupinku, pomohli na akci nebo jen přišli mezi nás. Děkuji rodičům za důvěru, vedoucím za jejich čas a energii a dětem za to, že dávají naší práci smysl. Bez vás by Poutníci nebyli tím, čím jsou dnes.

Patnáct let je významný milník, ale není to cíl. Je to další rozcestí na naší Stezce pro život. Když se dnes ohlížím zpět, cítím především vděčnost. Za lidi, které jsem díky oddílu poznala, za přátelství, která vznikla, za příběhy, které jsme společně napsali, a za to, že sen několika nadšených lidí z roku 2011 dnes žije ve stovkách dalších.

Poutníci nikdy nebyli jen oddíl. Byli a jsou společenstvím lidí, kteří chtějí objevovat svět, pomáhat druhým a zanechávat věci lepší, než je našli. A právě proto věřím, že naše Stezka pro život bude pokračovat ještě mnoho dalších let.

Těším se na vše, co nás čeká za dalším ohybem cesty.

Bláťa
spoluzakladatelka oddílu Poutníci

Začali jsme už dopoledne, kdy se les rozezněl hlasy a smíchem. Každý přiložil ruku k dílu – někdo s láskou sázel malé stromky, jiní nosili vodu v konvích, další se pustili do čištění lesa od náletů a pichlavého ostružiní a také vznikl tým dřevorubců, kteří naplnili dřevník až po okraj. Bylo krásné vidět, jak společná snaha dokáže proměnit kus krajiny i náladu všech zúčastněných.

Odměnou nám byl zasloužený oběd v podobě opékání špekáčků na ohni. Vůně dřeva a jídla se mísila s jarním vzduchem a po dobrém jídle přišel krátký, ale o to příjemnější odpočinek na sluníčku. Někteří rodiče navíc přivezli i sladké dobroty, takže nechyběla ani milá tečka na závěr oběda.

Odpoledne jsme ještě pokračovali – dosazovaly se olše a břízky a pálil se nasbíraný „lesní nepořádek“. To se nám sice na chvíli trochu vymklo z rukou a akce se neplánovaně změnila v malé cvičení zvládání lesního požáru, ale díky rychlé reakci všech přítomných vše dobře dopadlo a oheň se podařilo bez újmy uhasit.

Celý den byl důkazem toho, že když se spojí dobrá vůle, chuť pomoci a radost ze společné práce, vznikne něco opravdu krásného. Akce se vydařila a v lese za srubem po nás zůstala nejen nová zeleň, ale i spousta hezkých vzpomínek. 🌱🔥

Den před první adventní nedělí čili 30.11.2024 si borci přišli vyrobit adventní věnec. Na Borcovce byly k dispozici větve z různých jehličnanů, spousta ozdob a drobných dekorací, různobarevné svíčky a pro zpestření se podával vánoční ovocný punč. Borcovka i před počáteční peripetie naplnila svou kapacitu a tak nejen Poutníci si vyrobili překrásné věnce v různých barvách. Vánoční atmosféra byla podpořena vánočními písněmi a pro ty, kteří již měli hotovo nebo zvládají více aktivit najednou se pouštěl film Vánoční kronika. Odpoledne jsme si všichni moc užili a nasáli vánočního ducha.

Kochat jsme se mohli hned u vstupu v ohradě s ovcemi a kozami. Hned vedle byla ve výběhu vietnamská prasata a moc si pochutnávala na paprice, bramborách, mrkvi a jiných dobrotách, co jim jejich ošetřovatelé připravili k papání. Lev a lvice si spolu velmi hlasitě povídali. Po dalších krocích jsme viděli medvědy Baribaly a hned přes cestu měly výběh surikaty. Na to jak je to malá zoologická zahrada, mají dva druhy vlků, arktického a vlka obecného a nějaká zvířátka které nikde jinde v ČR nenajdeme.

Po návštěvě Zoo jsme se prošli krásnou cestou do města Tábor, kde jsme navštívili strašidelné podzemí. Myslím, že z toho má každý svůj zážitek. Pak jsme si prošli i náměstí Tábora, kde byly stánky s různými výrobky z vlastních farem či dílen – například kozí a jiné sýry, výrobky z kůže, vykrajovátka na vánoční cukroví .

Poté jsme se pomalu a jistě odebírali k vlakovému nádraží.

Začali jsme v sobotu ráno již tradičními údery do pamětní pánve, bohužel za nepřítomnosti hlavního kuchařského guru Saláma, který dorazil alespoň odpoledne. Po slavnostním zahájení a rozdělení do týmů dle věkových kategorií se vydali naši kuchaři chystat svoje ohniště v přidělených sekcích louky. Za stranu Poutníků jsme posílili i řady poroty celkem čtyřmi porotci v různých kategoriích.

Celou soutěž bohužel doprovázelo velmi sychravé a mokré počasí, takže někteří soutěžící včetně těch našich hodně bojovali s udržením ohně při životě. Nakonec se však všem týmům podařilo díla dokončit a představit porotě, i když někdy chyběl dezert nebo nějaká část zahrnovala výraznou improvizaci. Za naše týmy se nejlépe vedlo Palačinkovi a Béňovi, kteří předvedli menu s svěžím salátkem, grenaillemi a perníkem. Jejich skvělé menu společně s velkým úsilím udržet pořádek po celou dobu vaření přineslo celkové třetí místo v kategorii. Kluci tímto přinesli první cenný úspěch Poutníků v nižších věkových kategoriích.

Zdatně nás reprezentovali ještě další dva týmy. Veverka, Beky, Divoženka se svým menu s čerstvě vymačkanou šťávou z ovoce, sushi a ovoce v čokoládě. Ty skončili na šestém místě. Želvák, Albert, Vincentem, kteří se prezentovali svým pikantním buřt gulášem a obsadili osmé místo.

Jak tomu bývá každý rok rozloučili jsme po slavnostním vyhlášení třemi údery do putovní pánve za doprovodu hlasitého „ham ham ham“. Tentokrát již v podání matadora Saláma.

Na závěr bych rád poděkoval za obrovskou podporu paní Veverkové a panu Veverkovi, kteří neváhali podpořit celou aktivitu a jet s námi dvěma auty, abychom se mohli zúčastnit v plném počtu. Jejich příkladná podpora v rámci cesty i na místě udělala akci zase o něco lepší. Moc děkujeme.

V neděli 24. 9. 2023 jsme se vydali na jednodenní výlet do Zoo Ústí nad Labem. Sešli jsme se na Hlavním nádraží a vyrazili mašinkou směr Ústí. V mašince jsme dostali časopisy a bonbóny. Do zoo nás zavedla Vlčice, která v Ústí nad Labem chvíli bydlela. V zoo jsme měli překvapení, přijel pro nás vláček, kterým jsme vyjeli až nahoru. Viděli jsme spoustu zvířátek a měli krásné počasí . Prošli jsme celou zoo, stihli komentované krmení surikat, zahrát si pexeso, vyblbli jsme se na hřištích, koupili si něco k na zahnání hladu a v neposlední řadě jsme se pokusili podívat i více do centra. Ve vlaku směr domů jsme hráli prší a dělali blbiny. Po celodenním výletu jsme všichni spokojení i unavený dorazili domů a do svých postýlek.