výchova – ODDÍL POUTNÍCI

Úvaha po obdržení Březového lístku

Opičák — Tue, 22 Feb 2022 19:22:18 +0000

Při závěrečném ohni letošního tábora, který jsme i v době pandemie zvládli realizovat „jen“ s relativně malými omezeními co do programu, jsem obdržel ocenění v podobě žlutého stupně Březové lístky.

Vnímám toto jedinečné ocenění jako známku toho, že se mé kroky ubírají ve svém celku správným směrem. Tedy s pozitivním vlivem na své okolí. A děkuji za něj. Nesmírně si ho vážím. Budu ho s pokorou nosit na kmenové palestině vedle Žlutého kvítku.

Jsem rád, že mi pod rukama prošla řada věcí, co měly a mají svůj smysl. Ať již šlo o jednotlivé projekty, které byly jednorázové nebo ty, které se staly udržitelnými do dalších let.

To nejcennější je však v dopadu na samotné jednotlivce, kteří to nejvíc potřebují. Vzpomínám namátkou na řadu lidí, která v době možné osobní krize spojené s přehršelem volného času v době karantény měla možnost strávit svůj čas smysluplně, zábavně či se dokonce něco naučit. Vzpomínám na řadu vedoucích, kteří byli před složitým rozhodnutím, zda opustit oddílový život, nebo v něm pokračovat, ale jinak – díky pak Zapalovač: vzdělávací kurz pro začínající a budoucí vedoucí. Nebo třeba podpora dětem, co to doma fakt neměly lehké. Vzpomínám na to, jak do Neobyčejné klubovny na veřejnou akci dorazila na muziku kolemjdoucí seniorka a popovídala si dlouze s jedním vedoucím. Jeví se mi před očima obraz lidí, co jim udělaly radost veřejné akce. Kéž v době, kdy to bude potřeba, bude mít svůj smysl školení první pomoci, co jsme realizovali…

A nejvíc dojemná slova, co mne opět přesvědčila, že TO JE ONO přišla od 13leté dívky, co s námi jezdí půl roku (a z velké části jen online). Když házela při závěrečné reflexi větvičku do zapálené hranice, aby posléze zapraskala, pronesla následující: „Já moc neumím před lidmi vystupovat a ani teď mi to moc nejde. Ale učím se to díky vám.“ Nutno podotknout, že ji v tu chvíli poslouchalo cca 30 Poutníků a hledělo na ni dvakrát tolik očí. „Než jsem přišla mezi vás, tak si mne nikdo moc nevšímal. Tady to tak není a já najednou vím, že někam patřím.“

A to je v tomto věku (a nejen v něm) hodně důležité. Získat k tomuto světu pozitivní vztah a vědět, že mne přijímá. Že v něm mám své místo a jsem tu co k čemu. A to je základní předpoklad pro to být dobrým člověkem a snad i šířit dobrosrdenství a zejména aktivně konat pro blaho světa. Což je naprosto v souladu s Březovými lístky.

V neposlední řadě jsem hrdý na tým vedoucích Poutníků, který se dokáže vzájemně podržet zejména ve chvílích, kdy prostě není všechno jako na obláčku. Dodáváte mi spolu s účastníky našich programů a zábavy kolem toho všeho velkou energii. Věřím, že ji budu nadále vracet zpět v podobě činů.

Úvaha o smyslu oddílu po táboře

Opičák — Fri, 07 Jan 2022 15:35:33 +0000

Vrátil jsem se o víkendu z tábora. Je to ten čas, kdy vyvrcholí oddílová činnost a člověk se na pár chvil může vykašlat na řešení organizačně-provozních věcí. Najednou je příležitost pozastavit se sám nad sebou, podívat se na oddíl s nadhledem.

V oddílovém životě jsou momenty, které jsou na houby. Za 10 let Poutníků bych jich mohl jmenovat nesčetně.

Vyčerpávající online režim, dílčí nesoulady mezi vedoucími, odchody nadějných dětí, rozbitá skupina dětí i vedoucích, úmrtí, řešení krádeže, nezájem o distanční činnost, chybějící mezilidský kontakt v karanténě, odcházející generace potenciálních vedoucích, úrazy, nepovedené programy, naprosto bezcílné a někdy i fatálně nepovedené programy co do pedagogických věcí, pláč, strach, selhání, vlastní prohry, váznoucí tok informací, nesourodá komunikace, věčné dohady jaké nástroje pro administrativu použít, výpadek vedoucích vlivem osobních důvodů i nemocí, nahodilé větší i menší fuckupy, několikrát rozbourané či vytopené klubovny – když už jsme měli kde být, tlak na dokončení věcí v době nahromaděné práce (jako to, co nás živí) a rodinných věcí, rozchody i nové lásky, chybějící peníze, dotčení rodiče… Takto bych mohl vyjmenovávat minimálně 3500 dalších situací.

Neznamená to, že bychom byli výjimka. Takové věci se dějí v každém jiném kolektivu. To, že se sami dobrovolně, bez nároku na finanční odměnu, celoročně a v takové intenzitě věnujeme dětem i svému okolí, přírozeně tyto věci přináší. Občas bolí víc, občas motivují, jindy tečou slzy a krev.

Ačkoli musíme překonávat řadu překážek, stojí nám to za to. Bereme je jako výzvu, jindy jako nutnost. Náš oddíl s sebou nese řadu věcí, které jsou v mém okolním životě nerealizovatelné a nezažiju je jinde. Zároveň si plně uvědomuji, že máme díky soustavné činnosti s dětmi značný vliv na to, jak se budou ony v budoucím životě chovat. Zda budou vnímat svět jako dobré místo k životu, budou angažovaní co do společenského života, budou mít dobré srdce a snad nepůjdou s tupým davem. Naopak budou v ideálním případě šiřiteli dobrých myšlenek a ovlivní řadu dalších lidí. Zkrátka taková náprava věcí lidských.

Ověření z dlouhodobého horizontu nemám. Stejně jako ve školství ho (a jen možná) poznám za 15 a více let a stejně budu vědět, že jsem k tomu třeba jen přispěl, ale nebylo to jen mnou, respektive působením na dítě oddílovou činností. Dílčí situace a pozorování dětí však napovídají, že to, co děláme, děláme dobře. Stejně tak se nám dostává výtečné zpětné vazby od rodičů dětí. Mám okolo sebe partu dalších skvělých vedoucích, kteří mají různé zkušenosti a různé přístupy, jak s dětmi pracovat. Důležité však je, že se spolu bavíme o tom, co a jak a spolupracujeme při přípravě, realizaci i reflektování akcí. Nedělám si iluze, že vše děláme nejlépe – jistě je řada kolektivů,, od kterých se učíme. Stejně jako se rozvíjíme na kurzech, čteme metodické materiály, sledujeme trendy, nasloucháme rodičům, ptáme se dětí, studujeme pedagogické školy, procházíme sebereflexí a učíme se ze zkušeností. Každý rok, každý měsíc, zjistíme, že jde něco dělat jinak, lépe. Jisté však je, že věci neodbýváme a děláme je nejlépe, jak umíme a jak v dané situaci můžeme.

Už jste viděli plnou školní sborovnu, jak po čtrnáct dnů reflektuje každý večer po 15hodinovém plném nasazení v přímé pedagogické činnosti proběhlý den průměrně kolem 60 minut? My taky ne, ale v kuchyni na táboře jsme to takto jako vedoucí dělali. A mělo to svůj smysl! Navíc nám pod ruce koukali naši Rádci, kteří se od nás učí a též je mezi sebe zapojujeme.

A přesně toto všechno odráží náš poutnický slogan: Stezka pro život.

Klaním se všem, kdo v tom jedou s námi.

Žvýkačkové mámení

Bláťa — Wed, 26 Feb 2020 19:45:18 +0000

Velikým překvapením pro nás byl autobus, kterým jsme jeli do Bělé pod Bezdězem. Cestu jsme totiž prožili v klasickém městském autobusu, který mám uprostřed „kloub.“ S tímto autobusem jsme se vydali i na dálnici.

Když jsme dorazili na základnu, ubytovali se a navečeřeli, přišel za námi Umpalumpa a nabídnul nám žvýkačky. Byl divný, barevný, rozhazoval nám věci, a tak jsme mu začali říkat Lumpalumpa. Poté jsme potkali Wonku svíjejícího se na chodbě. Nebylo mu dobře, asi z té žvákačky, a tak jsme poznali, že brát si něco od cizích není dobré.

V sobotu jsme se vydali, dle Wonkovy mapy, kterou nám nakreslil, na cestu. Na jejím konci jsme našli jakési barevné balíčky, které jsme otevřeli až na základně. Byli v nich zubní kartáčky. Došlo nám, že půjdeme k Wilburovi Wonkovi, zubaři a otci Willyho Wonky. Při kontrole jsme se dozvěděli, jak se správně starat o své zoubky. Každý za odvahu dostal zubní pastu a mezizubní kartáčky. Podpořili jsme Willyho Wonku při zubní kontrole a byli u dojemného setkání otce a syna.

V neděli ráno nás Willy Wonka pozval do Žvýkačkového sálu, kde byla i Fialka Garderóbová se svou matkou a chlubila se, že je mistryně ve žvýkání. Doplatila na svou pýchu, když žvýkala prototyp Zavřihubky. Zmodrala, nafoukla se, a proto jí museli Umpalumpové odkutálet do moštárny. Každý jsme si pak mohli vyrobit žvýkačku a barevný sliz.

Rozdali jsme si paměťáky, měňáky a hurá směr domov.

Kompletní fotogalerie

Mobil na táboře a na výpravách? No…

Opičák — Wed, 12 Feb 2020 17:15:00 +0000

Mobily na táborech používáme výjimečně. Sem tam se objeví nějaký program, kde to má smysl (například letterboxing, kde je cesta postupně odkrývána pomocí QR kódů, orientace na mapách v telefonu, geocaching apod.), ale rozhodně mobilní a ani jiné elektronické technologie nedominují.

Ne že by nám tyto věci byly cizí, ale uvědomujeme si, že méně je někdy více. Překvapivější a zároveň pedagogicky zajímavější program jsme schopni udělat lépe „real“.

Pokud dítě chce zavolat rodičům, lze se na tom domluvit individuálně tak, aby to nerušilo. Ale na táborach máme klasickou poštu a zavolání se stalo v minulosti jen párkrát a ty důvody rozhodně nebyly kvůli stesku. Zkrátka to jde. I skoro 40 let po vynálezu mobilního telefonu.

Jak jsou na tom ostatní

Zdroj dat – výsledky šetření ČRDM. Více informací na Adam.cz

S dětmi jíme u jednoho stolu

Opičák — Thu, 23 Jan 2020 13:53:00 +0000

S dětmi jíme pospolu a je to pro nás přirozené. I díky tomu, že neděláme moc velké rozdíly mezi vedoucím, Rádcem a dítětem, můžeme hovořit o důvěrných vztazích, které podporují kvalitní pedagogickou činnost, jež ústí do růstu osobnosti. A kroutíme hlavou nad tím, proč to tak někdo nemá zavedené. Vždyť to, že si vzájemně důvěřujeme a zajímáme se o sebe, je prvotním předpokladem pro to, aby se nám dařilo.

Jinak je to moc krásná kniha o 20 letech fungování Gymnázium Přírodní škola. Doporučujeme!

Výchova jako dobrodružství, ISBN 978-80-87969-31-1 K zakoupení třeba zde.