„Hlavně, že to děti bavilo.“ Tuto otřepanou větu slyší dnes a denně stovky a tisíce vedoucích kolektivů pracujících s mládeží, trenérů, volnočasových pedagogů a leckdy i rodičů dětí. Stejně tak pak tuto větu slyší učitelé, když namísto monologu za katedrou ozvláštní výuku projektovým dnem, návštěvou kulturního programu či po návratu ze školy v přírodě. Postupně však přichází čas, kdy se řada mimoškolních pedagogů (a tím myslím ne jen diplomované) ruku v ruce s těmi, kteří působí přímo ve školách, probouzí. A rodiče zajímá, jak kdo s jejich dětmi pracuje.

Podíváme-li se do minulosti, a nemusí jít o tu pradávnou, zjistíme, že neformální vzdělávání bylo bráno spíše jako volnočasová zábava. Vždyť ještě roku 2019 se Komise rady hlavního města Prahy jmenovala „pro volný čas“ a až nyní došlo k právoplatnému přejmenování na „pro mimoškolní výchovu a vzdělávání“. Kroužky byly pro zabavení dětí, družina ve škole pro pohlídání dítěte, než ho rodiče vyzvednou z práce. Oddílová činnost byla „výletováním s turisťákem“. Ačkoli bylo zúčastněným zřejmé, že ta činnost má hluboký smysl, jakoby se nechtělo říci, že jde o vzdělávání jako takové. To přece patřilo škole a byla jasná forma – prezenční, u tabule. Odpouštím si protentokrát komentáře na režim zavádějící ideologicky orientovanou výuku do tohoto odvětví.

Nastala však doba, kdy jsme pochopili nakolik je důležité vzdělávat se nejen co do znalostí, které zkrátka procvičovat a memorovat nutné je. Nastaly doby, kdy se zaměřujeme na celek. Jde skutečně o rozvoj kompetencí, hledáme principy, aktivně připravujeme výuku orientovanou badatelsky či projektově. A konečně: začínáme si uvědomovat, jak důležité jsou měkké dovednosti pro život. Řada škol se zaměřuje na vědomé podporování spolupráce, sebereflexe žáků, cílí na přijmutí zodpovědnosti za své jednání a jeho dopad na svět kolem sebe. Mnoho škol pracuje celkově na kultuře školy tak, aby kladné hodnoty byly oceňovány a škola jimi žila. Moc se mi líbil komentář mého kolegy, skauta, vedoucího programu Ředitel naživo, Libora Pospíšila pro časopis Skautský svět (říjnové číslo 2020). Ten vidí právě práci s hodnotami ve skautingu jako příležitost pro formální vzdělávání. Jako druhou oblast pak vidí přímou úměru mezi nastavenou důvěrou v kolektivu a efektivitou učení.

Pokud něco v neformálním vzdělávání funguje velice dobře, pak je to právě ona důvěra (kterou práce s hodnotami a žitím jimi podporuje) ve spojitosti s pestrým a zábavným programem. Vždyť přeci smyslem činnosti spolků a jiných kolikrát neregistrovaných společenství je z valné většiny právě naučit jejich členy (nezapomínejme i na dospělé) něčemu pro život důležitému. Třeba „jen“ tomu, že mohou zanechat svět o něco lepším – a leckdy k tomu potřebují získat znalosti, aby mohli řešit složitější problémy (v ideálním případě vnímány jako výzvy). Povšimněte si, jak se to až nápadně podobá didaktickému trojúhelníku, kdy není výsledkem nic důležitějšího, než vzbudit u žáků zájem o učivo, zažehnout jiskru a pak je nechat na cestě životem, aby se danému tématu věnovali nadále sami od sebe, a to nejen ve škole, ale i na další cestě životem.. Že se toto v neformálním vzdělávání daří, je patrné z toho, že jsou čísla členů globálně na vzestupu. Spolky jsou totiž dobrovolné a kdyby jejich činnost nudila, či by v nich jejich členům nebylo dobře nebo se snad báli autorit, o své členy by přišly.

Pravdou je, že ve školách je docházka povinná (oproti povinnosti vzdělávat se). Školní třídy ve druhém stupni základních škol či vyššího stupně vzdělání nevede jeden (či více) stálých učitelů/průvodců a je obtížnější pracovat se skupinou jako celek mimo vyučování. Školy si však nepochybně mohou z neformálního vzdělávání přebírat a adaptovat pro své potřeby řadu principů k tomu, aby svou činnost měly atraktivnější a zároveň budovaly u dětí vztah k místu a podporovaly ve své kultuře občanskou angažovanost, proaktivitu, tvořivost aj. K tomu skvěle slouží rituály, různá setkání a akce, které vyžadují spolupráci. Vzpomínám třeba na úžasný projekt, kdy studenti Gymnázia Jana Keplera tehdy v septimě v rámci estetického kurzu sami postavili dřevěnou kapli. Třída a částečně i škola tímto projektem žila. Nejinak je tomu u celoškolních akcí, když nejde o trapnost, ale jsou dobře vymyšlené. Příkladem může být každoroční slavnost Majáles na témže gymnáziu nebo třeba dobročinný bazar na Gymnáziu Arabská, kde výtěžek putoval hospicu. Příkladem ze základní školy mohou být celoškolní předvánoční trhy ZŠ Londýnská, kde výtěžky z prodaných výrobků dětí putují do třídních fondů, ze kterých se pak nejlépe ona třída domluví, co zakoupí.

Pochopitelně nejde o přelomovou novinku. Obdobné projekty zamýšleli a prakticky realizovali i učitelé s dětmi na pokusných školách, kde se vyučovalo podle didaktických a výchovných koncepcí prof. Příhody, Štorch na Dětské farmě apod. Jen se chce říci, že toto na běžné škole často zastoupeným standardem není a jde o nárazové akce. Oproti tomu ve spolkové činnosti se s takovými věcmi setkáváme velice často (opravy kluboven, stavby tábořišť, brigády sekání dřeva, úklidy společných prostor, pořádání velkých i malých akcí pro veřejnost, vánoční večírky, promítání fotek z tábora, oslavy výročí, akce s rodiči atd.).

Stejně tak můžeme jmenovat žákovskou samosprávu a funkce školních parlamentů. O nich se v pedagogických kruzích mluvilo zhruba od 60. let 20. století a skutečný vznik přišel až po schválení Úmluvy o právech dítěte pod OSN v roce 1989. Od té doby pozorujeme postupné vznikání školních parlamentů a pokusy o jejich zavádění a práci s tím, jak vlastně přistupovat k požadavkům žáků na vedení školy. Oproti tomu neformální vzdělávání s tímto přístupem (pro)aktivně pracuje přinejmenším od začátku 20. století při sněmech u hnutí Woodcraft (původně Woodcraft Indians).

Dalšími funkčními metody, které neformální vzdělávání do škol přináší, jsou kupříkladu prvky zážitkové pedagogiky (Prázdninová škola Lipnice, Skauting pro školy, subdodávky programů na školách v přírodě od agentur, preventivní programy aj.) či rámování programů (celotáborové, celoroční hry – přeci lze rámovat atraktivně i školu v přírodě, či školní rok).

V čem může škola naopak neformální vzdělávání výrazně inspirovat, je určitě stanovování si jasných pedagogických cílů pro vlastní aktivity. Není ojedinělé, že vedoucí buď vůbec neví, o co jde a programy cílí dle citu, jinak řečeno přirozeně. Druhým častým jevem je, že ví o co jde, ale záměrně na stanovování cílů činnosti, kterou realizuje, rezignuje, neboť „oddíl není škola“ a chce si užít společný čas se skupinou. Nemíním soudit, zvláště ne ve chvíli, kdy v neformálním vzdělávání mnohdy figurují na vedoucích pozicích neplacení dobrovolníci-nadšenci. Jen uvádím možnosti vzájemné inspirace právě mezi formálním a neformálním vzděláváním. Jsem však přesvědčen, že jen při kvalitním stanovení cílů činnosti (nejen té výchovně-vzdělávací) je možné změřit výsledek a uvědomit si dopad vlastní činnosti. Jak jinak můžeme vědět, že spolkovou či školní činnost máme kvalitní? Že nejde jen o to „aby se děti dobře bavili“ či v tom horším případě, aby se (jen) „vedoucí dobře bavili“.

Jistě, pokud k tomu aktivity, které v rámci vzdělávání realizujeme – ať už ve škole nebo mimo ní – vedou, nemusí to být ani z pohledu pedagogiky špatně. Musíme ale vědět, proč takové aktivity zařazujeme (předem, nebo vzniknou v průběhu a my je necháváme běžet, či podporujeme v danou chvíli). Víme pak k čemu slouží. Víme, že vedou k bourání ostychu, k relaxaci těla i mysli před a po náročných aktivitách, podporují soudržnost skupiny, odvádí pozornost od stesku po rodičích… Též však víme, že nejsou samoúčelné a přítomné po celou dobu našich akcí.

Školy mohou neformální vzdělávání určitě inspirovat i zapojením asistentů pedagogů do výuky. Troufám si odhadovat, že ačkoli v neformálním vzdělávání řada vedoucích podporuje inkluzi. Otázkou však je do jaké míry se o inkluzi jako takovou skutečně jedná a zda nejde spíše o integraci. Odpověď neznám a ani si nevybavuji, že bych zahlédl jakoukoli velkou studii. Ať si však každý sáhne do svědomí a položí si otázku: „Opravdu se při tvorbě programů v našem kolektivu zamýšlíme nad tím, jak zapojit do naší činnosti všechny tak, abychom dosáhli maximální efektivity učení pro každého našeho člena?“ Na akcích v neformálním vzdělávání máme mnohdy tu výhodu, že je na nich více vedoucích, trenérů, lektorů. A právě v tom může být příležitost kolektivů. Totiž pracovat s těmi vedoucími, kteří zrovna neuvádí daný program, tak, aby působili podpůrně u dětí, které jsou mimořádně nadané, či se nachází na opačném pólu.

Vzájemné učení a předávání zkušeností napříč školami a mimoškolním prostředím mohou podporovat společně realizované akce. Ať už jde o pořádání komunitních akcí pro veřejnost, nebo o uzavřené akce pro vybrané menší skupiny. Namátkou lze zmínit ekologické programy ve školách pod vzdělávacím centrem Tereza, projekty jako Elixír do škol, sportovní olympiády, cílené programy pro školy od Prázdninové školy Lipnice či již ukončený projekt Bambiriáda. Stejně tak můžeme jmenovat projekt Skauting pro školy nebo různé programy zaměřené na primární prevenci, ačkoli je mnohdy provozuje sociální služba.

Výrazným posunem v oblasti spolupráce vnímám i v ochotě spolupracovat již u vzdělávání budoucích učitelů. Příkladem je Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Ta nabízí pro studenty učitelství předmět s názvem Pedagogická praxe ve volnočasových zařízeních. Studentům umožňuje kontakt s reálnou praxí v DDM, oddílech, kroužcích, přírodovědných spolcích apod. pod dohledem a zároveň vedením zkušeného pracovníka těchto spolků, který není odtržený od reality a v ideálním případě má zájem o studenta a jeho rozvoj v této oblasti. Podobně zaměřený předmět nabízí i Masarykova univerzita v Brně pro studenty oboru Sociální pedagogika a volný čas. V současné době je možnost získání takové zkušenosti jednosměrná, tedy z formálního vzdělávání do neformálního. Pokud jde o opačný směr, tak jde vesměs o zkušenost skrz brigády či zaměstnání v nějaké firmě (organizaci), která zajišťuje subdodávky vzdělávacích programů pro školy. Zde se však očekává, že pracovníci jsou již profesionálové či elévové pod vedením zkušenějšího kolegy. Nejde tak zcela o zkoušení si praxe jako v případě popsaném výše.

Závěrem bych podotknul, že stanovení cílů je věc jedna a osobnost vedoucího / učitele / instruktora / trenéra je věc druhá. Sebelepší vzdělávací cíle málokdo splní pod vedením člověka, který není vzorem, nemáme k němu důvěru, či se ho bojíme. V tom se formální i neformální vzdělávání veze na stejné vlně a pokud je něco, na čem lze pracovat jako na první věci, tak jde vždy o své vlastní působení v roli autority. V nejlepším případě se totiž stáváme životními učiteli, a to přesahuje jakoukoli formu vyučování. Tu ve formálním i tu v neformálním vzdělávání.

V případě vedení spolku, sdružení, školy či jiného uskupení lidí je pak nadmíru důležitý výběr kvalitních lidí s charakterem a jejich podpora. Tomuto tématu se věnuje ve školním prostředí v současné době výrazně program Ředitel naživo a v neformálním prostředí může jít o různé letní školy, vzdělávací kurzy, skautský Víkend pro oddílové rady, Kolotoč nápadů Asociace TOM či „jen“ přirozená, leč vědomá dobrá komunikace mezi jednotlivými členy daného uskupení. Příkladem funkčnosti oné komunikace může být vysokoškolský roverský kmen Skrypta. Večerní schůzky se zahajují tradičně společnou večeří a nejednou se stane, že se řeč stočí mimoděk k filozofii skautingu, pokračuje se k tématům vztahujícím se k činnosti Skrypty a končí se u konkrétních cílů, které jsou mnohdy užity v praxi na jiném setkání. Přestože slovo „cíl“ nezazní ani jednou.

Ondřej Turek – Opičák

TOM Poutníci z Prahy / VŠRK Skrypta / Prázdninová škola Lipnice