Po příjezdu začalo naše víkendové dobrodružství. Vybaveni papírovou mapou jsme se vydali na cestu krásnou přírodou až do Mořiny, kde jsme měli zajištěné ubytování.

V pátek večer nás čekalo první překvapení. Z tajemného dopisu jsme se dozvěděli, že jsme se ocitli na území indiánského kmene Tawaki. Připomněli jsme si legendu, podle které jsou příslušníci tohoto kmene vynikajícími stopaři. Dokážou najít cestu i tam, kde ji ostatní už nevidí. Jejich tajemství spočívá v tom, že umějí pozorně vnímat přírodu a využívat její znamení k orientaci v terénu.

V sobotu ráno jsme se vydali vstříc dalšímu dobrodružství. Od kmene Tawaki jsme dostali souřadnice, podle kterých jsme měli najít určené místo. Zadali jsme je do GPS a vyrazili na cestu.

Úkol to ale nebyl tak jednoduchý, jak se na první pohled zdálo. GPS nám totiž ukazovala pouze cílový bod, nikoliv cestu, kterou se k němu dostat. Museli jsme proto přemýšlet, pozorně sledovat okolí a společně hledat správný směr. Nakonec se nám podařilo místo úspěšně najít.

Naše cesta nás zavedla až k lomu Malá Amerika. Po chvíli se před námi objevil indiánský bojovník, který byl zároveň zkušeným stopařem kmene Tawaki. Vyprávěl nám o životě svého kmene a prozradil, že nás jeho lidé po celou dobu pozorují.

Upozornil nás také, že pokud se budeme chovat ohleduplně k přírodě, bude k nám jeho kmen přistupovat přátelsky a v míru.

Abychom však mohli na území kmene Tawaki zůstat, museli jsme složit důležitou zkoušku. Měli jsme prokázat, že se dokážeme orientovat v přírodě a najít správnou cestu stejně dobře jako indiánští stopaři.

Bojovníkovi jsme vysvětlili, že při hledání cesty používáme různé pomůcky, například mapy, kompasy, buzoly nebo GPS. Jeho kmen se však spoléhá především na přírodu a znamení, která mu nabízí.

Díky tomuto setkání jsme si uvědomili, že existuje mnoho způsobů, jak se v přírodě orientovat. Nemusíme se vždy spoléhat jen na moderní technologie. Někdy nám může pomoci obyčejná buzola, poloha slunce nebo pozorné sledování okolní krajiny.

Než se s námi bojovník rozloučil, oznámil nám, že nás navštíví samotný náčelník kmene Tawaki. Právě on měl rozhodnout, zda jsme ve zkoušce obstáli.

V neděli, když jsme si venku hráli různé hry, nás skutečně navštívil náčelník kmene Tawaki. Přinesl nám dobrou zprávu – ve zkoušce jsme uspěli! Jako důkaz a symbol našeho úspěchu nám předal barevné pírko.

Zároveň nám připomněl, že nás jeho kmen bude i nadále pozorovat. Nejen to, jak se chováme k přírodě, ale také to, jak se chováme jeden k druhému. Tím nám připomněl, že důležitá není pouze schopnost najít správnou cestu, ale také vzájemná pomoc, ohleduplnost a respekt k okolnímu světu.

Po setkání s náčelníkem už nastal čas připravit se na návrat domů. Sbalili jsme si krosny, po obědě společně uklidili místo, kde jsme byli ubytovaní, a vydali se krásnou cestou zpět na vlakové nádraží v Karlštejně. Někteří z nás si cestou ještě udělali malou odbočku, aby se mohli podívat přímo k hradbám majestátního hradu Karlštejn.

Za sebou jsme tak měli další víkend plný dobrodružství, her, poznávání přírody a společných zážitků. Naučili jsme se, že najít správnou cestu nemusí být vždy jednoduché, ale s trochou trpělivosti, všímavosti a vzájemné spolupráce se dá zvládnout téměř každá překážka.

A kdo ví? Třeba nás indiánský kmen Tawaki stále někde zpovzdálí pozoruje…

Program začíná motivační scénkou situovanou na hlavním nádraží, kde je stálá skupina bezdomovců, mezi kterou se snaží přijít „slušný člověk“, který právě přišel o práci, ženu, domov. Svou sociální neobratností, neznalostí pravidel však působí jedno faux pas za druhým, společenství ho nepřijímá. Potřebuje poradit, jak se v nové životní situaci zachovat. Do beznadějné depresivní situace přichází nový element – úředník ministerstva práce a sociálních věcí s rekvalifikačním kurzem pro potřebné. Kurz si klade za cíl hladké začlenění lidí v životní krizi do komunity bezdomovců. Jako pilotní skupinu osloví přihlížející skupinu.

Tímto motivační scénka končí a následuje rozdělení do čtyřčlenných týmů pomocí pivních tácků. Každý účastník musí být oděn do správného homeless oděvu.

Během kurzu si účastníci vyzkouší, jak může v praxi fungovat abstinenční syndrom, jak si zajistit potravu, zajistí si sociální status, učí se komunikovat, jak se připravit na zimu a vyzkouší si, jak utíkat před policejní razijí.

Všichni členové týmu musí mít kompletní kurz. Všichni, kdo jej splní, dostanou odměnu – my jsme dětem dali jízdenku z Hlavního nádraží na Smíchovské nádraží a „cigaretu“ (pendrek). Nejrychlejší tým vyhrává a získává speciální cenu (homelesácký balíček).

Tento program je vhodný pro děti starší 10 let, ale zvládnou jej i mladší. Jedná se o recesi, během níž se děti mohou odreagovat, uvolnit emoce a zároveň jde o edukativní program. Samozřejmě je důležité děti i ošetřit a zajistit jim bezpečí, a tak zde platí pravidlo „STOP“ (Kdo se nechce účastnit, nemusí. Nebo pokud je někomu něco nepříjemné, může kdykoliv odstoupit.). My jsme dětem po tomto programu zařadili přednášku o lidech z domova, kde jsme si s dětmi promluvili o lidech bez domova, že jsme si z nich nedělali legraci, že šlo pouze o recesi. Vysvětlili jsme, jak se lidé mohou na ulici dostat, kdo mezi nimi je, co přesně to znamená a dali jsme možnost na dotazy.

Pokud byste měli o tento program zájem, ozvěte se nám. Rádi vám celý program nasdílíme!

Nováčky jsme tradičně při nástupu pozdravili naším oddílovým pozdravem.
Aby se mezi námi cítili dobře a nemuseli se stydět, připravili jsme si různé hry na poznávání a seznámení se.

Jelikož přálo počasi mohli jsme se vydat ven. Děti se při hrách postupně seznamovali a poznávali. Snažili jsme se, aby se každý zapojil. Díky tomu se Nováčci mohli začlenit do kolektivu. Poté jsme se vydali zpět do klubovny.
Tam jsme měli aktivitu zaměřenou na kreativní a zájmové věci. Byla to sranda a dozvěděli jsme se o sobě i zajímevé věci.

Po skončení schůzky po rozdání měňáků následovala Info schůzka pro rodiče – jak nových tak i stávajících dětí.

S krásnou prezentací se rodiče dozvěděli mnoho informací jak o našem odddílů, jeho hodnotách, rozdělení dětí a také nechybělo představení vedoucích a že vškéré informace se dozvíte na našem webu.

Dnes už vím, že oddíl nikdy nebyl jen o programu. Byl a je především o lidech.

Když jsme se letos sešli na oslavě „15 let na Stezce pro život“, procházela jsem mezi jednotlivými stanovišti a pozorovala známé i neznámé tváře. Některé znám od samého začátku, některé přišly před pár lety a některé jsem znala jako malé děti, které dnes přicházejí jako dospělí lidé, vedoucí, Rádci nebo kamarádi, kteří si stále nesou kousek Poutníků ve svém srdci. V tu chvíli mi došlo, že těch patnáct let není možné vyprávět jako soupis akcí, táborů a schůzek. Je to příběh lidí, stovek malých i velkých kroků, komunity, která vznikala postupně a nenápadně, a oddílu, který vyrostl společně se svými členy.

Vzpomínám si na první výpravy, první tábory i první celoroční hry. Na chvíle, kdy jsme objevovali, co funguje a co ne, na období, kdy jsme všechno tvořili za pochodu, i na okamžiky, kdy jsme si říkali, jestli to všechno zvládneme. Vzpomínám si na všechny světy, které jsme společně navštívili – indiány, rytíře, Vikingy, superhrdiny, Atlantidu, Bradavice, Wonkovu továrnu, Rychlé šípy i desítky dalších příběhů. Tehdy jsme možná měli pocit, že si jen hrajeme. Dnes vidím, že jsme skrze tyto příběhy učili děti odvaze, spolupráci, zodpovědnosti a přátelství. A možná jsme se tomu všemu učili i my sami.

Velkou součástí naší historie se staly tradice. Zapalovač, Poutníkův biograf, 24 hodin na koloběžce, Borcovky, přechodové rituály nebo výpravy, na kterých vznikaly historky vyprávěné ještě mnoho let poté. To všechno jsou střípky, ze kterých se skládá naše společná identita.

Za těch patnáct let jsme nebudovali jen program. Budovali jsme zázemí, které umožnilo dalším generacím zažívat vlastní dobrodružství. Budovali jsme klubovny, tvořili Neobyčejnou klubovnu, stěhovali, opravovali, natírali, uklízeli a znovu předělávali. Ne proto, že bychom chtěli mít hezké prostory, ale proto, že jsme chtěli vytvořit místo, kam se budou lidé rádi vracet. Místo, které budou považovat za svůj druhý domov.

Stejně důležitou součástí našeho příběhu se stala Zátoka pláňat. Místo, kde začínaly první oddílové kroky těch nejmenších, kde vznikala první kamarádství a první vztah k oddílu. Když dnes vidím některá bývalá „Pláňata“ stát v čele oddílu nebo připravovat program mladším, připadá mi to jako ten nejkrásnější důkaz, že naše práce měla smysl.

Postupem času jsme se stali součástí Asociace turistických oddílů mládeže a vznikl TOM 21009 Poutníci. Nebyl to jen administrativní krok. Bylo to potvrzení, že chceme být součástí něčeho většího a zároveň si zachovat vlastní tvář – tvář oddílu, který staví na kvalitě, důvěře, přátelství a osobním růstu.

Za patnáct let jsme ale nezažili jen radostné chvíle. Přišly i zkoušky. Pandemie nám na čas vzala možnost scházet se tak, jak jsme byli zvyklí, přesto jsme nepřestali fungovat. Hledali jsme nové cesty, nové formy programů a nové způsoby, jak zůstat spolu. Když vypukla válka na Ukrajině, mnoho členů oddílu pomáhalo tam, kde bylo potřeba. Tehdy se ukázalo, že hodnoty, o kterých mluvíme na schůzkách a táborech, nejsou jen součástí programu. Jsou součástí našich životů.

Během oslav jsem měla možnost sledovat děti pobíhající mezi stanovišti, bývalé členy listující kronikami, rodiče prohlížející si fotografie i vedoucí, kteří si připomínali dávné zážitky. V kronikách byly zapsané příběhy, na fotografiích zachycené okamžiky a ve videích uchované vzpomínky. Ale to nejdůležitější nebylo nikde vystavené. Bylo to mezi lidmi – v úsměvech, objetích, rozhovorech po letech a v tom, jak se k sobě navzájem chovali. Právě tam bylo vidět, co se za patnáct let podařilo vybudovat. Ne oddíl, ale komunitu. Rodinu v tom nejlepším slova smyslu.

Když jsem na závěr oslavy sledovala všechny generace Poutníků pohromadě, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Oddíl dospěl. Ne proto, že oslavil patnácté narozeniny, ale proto, že už dávno nestojí na jednom člověku. Jeho příběh dnes píší desítky vedoucích, rádců, bývalých členů, rodičů a přátel. Každý svým vlastním způsobem, jednou větou v kronice, jednou vzpomínkou, jedním dobrým skutkem, jedním táborovým ohněm nebo jednou schůzkou. A právě díky tomu může pokračovat dál.

Děkuji všem, kteří kdy oblékli oddílové tričko, vyvěšovali oddílovou vlajku, připravili program, postavili tábor, vedli skupinku, pomohli na akci nebo jen přišli mezi nás. Děkuji rodičům za důvěru, vedoucím za jejich čas a energii a dětem za to, že dávají naší práci smysl. Bez vás by Poutníci nebyli tím, čím jsou dnes.

Patnáct let je významný milník, ale není to cíl. Je to další rozcestí na naší Stezce pro život. Když se dnes ohlížím zpět, cítím především vděčnost. Za lidi, které jsem díky oddílu poznala, za přátelství, která vznikla, za příběhy, které jsme společně napsali, a za to, že sen několika nadšených lidí z roku 2011 dnes žije ve stovkách dalších.

Poutníci nikdy nebyli jen oddíl. Byli a jsou společenstvím lidí, kteří chtějí objevovat svět, pomáhat druhým a zanechávat věci lepší, než je našli. A právě proto věřím, že naše Stezka pro život bude pokračovat ještě mnoho dalších let.

Těším se na vše, co nás čeká za dalším ohybem cesty.

Bláťa
spoluzakladatelka oddílu Poutníci

Začali jsme už dopoledne, kdy se les rozezněl hlasy a smíchem. Každý přiložil ruku k dílu – někdo s láskou sázel malé stromky, jiní nosili vodu v konvích, další se pustili do čištění lesa od náletů a pichlavého ostružiní a také vznikl tým dřevorubců, kteří naplnili dřevník až po okraj. Bylo krásné vidět, jak společná snaha dokáže proměnit kus krajiny i náladu všech zúčastněných.

Odměnou nám byl zasloužený oběd v podobě opékání špekáčků na ohni. Vůně dřeva a jídla se mísila s jarním vzduchem a po dobrém jídle přišel krátký, ale o to příjemnější odpočinek na sluníčku. Někteří rodiče navíc přivezli i sladké dobroty, takže nechyběla ani milá tečka na závěr oběda.

Odpoledne jsme ještě pokračovali – dosazovaly se olše a břízky a pálil se nasbíraný „lesní nepořádek“. To se nám sice na chvíli trochu vymklo z rukou a akce se neplánovaně změnila v malé cvičení zvládání lesního požáru, ale díky rychlé reakci všech přítomných vše dobře dopadlo a oheň se podařilo bez újmy uhasit.

Celý den byl důkazem toho, že když se spojí dobrá vůle, chuť pomoci a radost ze společné práce, vznikne něco opravdu krásného. Akce se vydařila a v lese za srubem po nás zůstala nejen nová zeleň, ale i spousta hezkých vzpomínek. 🌱🔥