Vydali jsme se ráno vlakem do zastávky Kačice a odtamtud již po vlastní ose od zastávky po červené a pak po zelené lesem celkem  krásných 8 km. Na jedné z křižovatek se silnicí jsme se potkali s německy hovořící posádkou auta, ptali se, kudy na Libušínskou bitvu a dokázali jsme se domluvit:)

Do cíle jsme dorazili poměrně brzy, výměnou za vstupné dostali barevné proužky na zápěstí a vstoupili do středověkého jarmarku.
Nastala „první dětská bitva“ – čili nakupování všech možných zbytečností… Po zmapování terénu jsme zase areál opustili, zmizeli
v lese a hráli jsme si – dokonce na zdravovědu se šátky. Upřímně – nechtěl bych se dostat do rukou takovým doktorům. Děti mají
přece jen jisté mezery ve vzdělání v tomto oboru (Základní oddílová zkouška: ošetření raněného, Stezka zdravovědy)

Po hrací pauze jsme se vrátili akorát na to, abychom zjistili, kde přesně ta skutečná Dětská bitva bude. Tentokrát se neodehrávala
v připraveném hradišti, ale těsně vedle něho. V hradišti totiž byla postavená opravdu dokonalá čtverhranná věž a hlavně v ní byla rozmístěná pyrotechnika. Bez ohledu na místo se děti do sebe pustily a byly téměř k nezastavení. Slovy jednoho z přihlížejících: „Rvou se líp než ti oplechovaní!“

Až po té jsme se přesunuli na místo, ze kterého jsme tentokrát viděli opravdu dobře na bijící se rytíře. Seděli jsme totiž v pomyslné první řadě! Velká bitva odpovídala tomu, že byl tento ročník pětadvacátý. Když se ozvalo dělo, z věže přišla ozvěna detonace a část „kamenů“ z ní odlétla, jako by byla věž zasažená. Stejně tak před dobývaným hradištěm po každé kanonádě vylétla ze země směs trávy a hlíny, jako by tam dělová koule dopadla.

„Krajina po bitvě“ – vypůjčeno od Jarka Nohavici – byla přímo před námi. A také rytíři, kterým jsme děkovali za představení a dokonce se s nimi mohli i vyfotit. Pětadvacátá Libušínská bitva spěla ke svému konci a také i naše jednodenka. Vydali jsme se na vlak, tentokrát do zastávky Kamenné žehrovice a také „konečně“ zmokli. Ještě, že se nerozpršelo při bitvě – malé mrholení při ní bylo v pohodě:)

Příště se doufám sejde více Poutníků, těch malých, ale i těch velkých!
Světlo vašim krokům:)

Bitva byla super, bylo přes 400 účinkujících a dobrá polovina přežila (nebojte se, jen v té bitvě, vše bylo perfektně nacvičeno). Tento rok jsme si užili i jízdu na koni nebo třeba prohlídku krásných dravců. Jednodenka se opět nesla v duchu veselém a byla to opět povedená akce!

Fotogalerie

Na táboře jsme se dostali do Camelotu. Hned na začátku nám Merlin, moudrý kouzelník ukázal své vize. Viděli jsme, jak Jezerní panna předala bájný meč Excalibur Utheru Pendragonovi. Meč mu měl pomoci sjednotit zemi. Poté jsme viděli, jak Uthera v lesích napadla tlupa mocichtivých rádobyrytířů a Uther raději Excalibur mocnou silou zabodl do dřeva a zaklel jej tak, že jen ten, kdo je schopen jít v jeho šlépějích a komu meč má patřit, ten jej vytáhne. Poté padl k zemi a zemřel. Nikomu z jeho vrahů se nepodařilo meč vytáhnout. To ostatně ani nám. Merlin pobídl ale ještě Artuše, chudého chlapce, aby to zkusil. Ten skutečně meč vytáhl a přislíbil, že bude vládnout moudře a zemi sjednotí.

Prožili jsme mnoho příběhů s různými rytíři kruhového stolu, setkali se s vílami, trpaslíkem a dokonce jsme i našli Svatý grál. Artuše očarovala zlá Morgana, která nám celou dobu škodila a dávala své zlé znamení s krvavým okem, kde se dalo. My získali posvátnou vodu, kterou jsme nalili do Svatého grálu a Artuše uzdravili. Poté Artuš vyhlásil poslední bitvu Morganě.

Bitva byla neúprosná, ale vyhráli jsme. Artuš z posledních sil zabil Morganu a poté padl. Uspořádali jsme mu důstojný pohřeb. Odjel po vodě na lodi spolu se svým Excaliburem. My jsme zvolili nového krále pod vedením Merlina. Stal se jím král Krtek I.

Na táboře byla také spousta vedlejších postav, jako lupiči, trhovci, kat, ranhojič Mabon či kamelot, co nám prodával za měďáky Camelotské listy.

Fotogalerie:

 http://poutnicipraha.rajce.idnes.cz/…bor_Camelot/

Video:

Na poslední rytířskou výpravu jsme se vydali do Českého Švýcarska, jednoho z nejhezčích a nejchráněnějších území v naší zemi. Vzhledem k tomu, že jsme předem oznámili, že to bude puťák, odhlásila se lemra, co nechtěla jít oněch deset kilometrů za den a my mohli spokojeně vyrazit.

Na nádraží jsme se sešli ve složení Opičák, Bára, Večernice, Křeček, Šnek a Korbič. Chudák Miky měl něco z nohou, a tak všem bylo líto, že nejede s námi. Dorazit měl ještě Filípek, ale nějak se mu přitížilo a nedorazil. Lístky na vlak se Opičákovi podařilo reklamovat, protože vlak měl 20 minut zpoždění. Bůhví co jim tam všechno nakecal, aby mu peníze vrátili (muhehe). No a proviant jsme sice měli pro všechny, ale ono se to vždycky rádo sní.

V podvečer jsme přijeli na místo a šli se kouknout na nádhernou vyhlídku, kde jsme mohli pozorovat i západ slunce. Potkali jsme tam dokonce dva profi-hobby fotografy. Dokonce jsme přemluvili i Křečka, která se bojí výšek a jakou radost ze sebe pak měla, že to dokázala. Poté jsme už pelášili ke skalnímu hradu Falkenštejn (v překladu Sokolí kámen). Tam jsme se vydrápali po vytesaných schůdcích nahoru, i když to bylo místy obtížnější, ale vzájemně jsme si vypomohli.

Když jsme se chtěli kouknout na úplněk, byl zrovna zakrytý mraky. Co jsme ale spatřili, byly svíčky jdoucí kamsi na jinou část hradu (skála, ve které byl vytesaný hrad byla skutečně obrovská). Opatrně, pomalu a všichni najednou jsme šli po svíčkách a našli jsme zprávu, která nám sdělila, že máme konečně splnit pět bytostí, ze kterých se skládá pravý rytíř. Bylo to oněch pět bytostí, ke kterým jsme se zavázali na první výpravě v Glejtu rytířství. Měla nás čekat velká zkouška a my se upsali tuží k tomu, že jsme jí měli projít. Před usnutím jsme si přečetli pověst, která se vztahuje právě na Falkenštejn.  

• První bytost je atlet – rozvíjí svojí sílu, rychlost, obratnost, vytrvalost a pohyblivost.
• Druhou bytostí, kterou rytíř ztělesňuje je léčitel – ke schopnostem léčitele patří duševní vyrovnanost. Pomáhá druhým, je pozorný a ohleduplný.
• Třetí bytostí je učenec hledající moudrost – studuje zákony lidí, světa a vesmíru a stále hledá způsob, jak své učení zdokonalit. Snaží se být moudrým a spravedlivým.
• Další (čtvrtou) bytostí je bojovník – k dovednostem bojovníka nepatří jen boj se zbraněmi nebo beze zbraní, ale též schopnost snášet bolest a překonávat strach. Má statečné srdce.
• Poslední (pátou) bytostí je poutník – posiluje svého ducha, rozvíjí fantazii, poznává jiné krajiny. 

Ráno jsme si popovídali s německým turistou, který tam dorazil po noční šichtě (Jsou to blázni ti Němci, což?). Na tajňačku jsme si uvařili na ohni čaj, řádně zamaskovali ohniště a šli pryč (ono se v národních parcích oheň nesmí dělat, ale kdyby lidi nebyli blbcí, tak ty zákazy nejsou potřeba). Po snídani jsme vyrazili směrem ku Dolsému mlýnu. Cesta byla krásnou přírodou a byli jsme tam coby dup. Plnili jsme těch pět bytostí, aniž bychom o tom věděli. Atlet – hráli jsme pohybové hry, baribala atd. Dělili jsme se o jídlo, poznávali věci poslepu – tím jsme splnili třetí bytost. Přespání v noci na hradě – překonali jsme strach a tudíž i čtvrtou bytost. Později jsme se naučili poznávat i nějaké byliny a známe k čemu se dají využít – druhou bytost jsme také rozvinuli. A samozřejmě jsme procházeli krajinou k cíli – tedy pátá bytost nám také patří.

O české silnici, Falkenštejnu a příběhu, který mohl zavdat příčinu k pověsti o bílém jelenu 

Skromná pracně proklestěná stezka divokou přírodou – říká se jí česká. Spojovala vnitro království s Lužicí a Saskem. Od severních moří se po ní vozila sůl. Pohraniční hvozdy pokrývali strže, skály, bystřiny. Žili zde jeleni, vlci, rysové a vysoko nad nimi poletovali orli. Za vlády Přemysla Otakara II. toto území spravoval rod Markvarticů. Byl vybudován hrad Falkenštejn, jeho posádka chránila obchodníky před loupežníky. A zde začíná náš příběh…

Hrad spravoval pán, se kterým žila dcera Zdislava, na kterou si myslel mladý zbrojnoš Hynek, ale i velitel stráží… Převážené zboží lákalo lapky potulující se po kraji. Přepadali obchodníky, jejich doprovod pobíjeli, kořist odnášeli. Při jednom přepadení kolony se lupičům podařilo zajmout velitele hradní posádky. Pohrozili mu oběšením a nabídli odměnu, jestliže jim vydá Falkenštejn. Souhlasil s zkrvavený se vrátil na hrad, ale už snil o svém vzestupu, že by se mohl stát správcem hradu a získat Zdislavu. Pán hradu uvěřil jeho statečnosti a odměnil ho váčkem zlaťáků. Předstíral vděčnost a jakoby dojatě volal pána, že pod oknem se objevil bílý jelen, což je jistě znamení pánovy laskavosti… Pán se zvědavě vyklonil z okna, zrádce ho nečekaně uchopil za nohy a vyhodil z okna do hluboké propasti. Vyděšené Zdislavě zakryl ústa, na hrdlo přitiskl dýku a zasyčel: „Cekneš-li podříznu tě !“ Rychle dal z věže signál loupežníkům a utíkal otevřít bránu. Jeho podlé počínání sledoval mladý zbrojnoš Hynek. Padoucha probodl a s věrnou posádkou se vrhl na hordu loupežníků a rozprášil je… Česká silnice byla zase volná, zase jezdily bezpečně povozy do Lužice, Saska a Čech. Statečný Hynek byl pánem z Markvartic jmenován správcem Falkenštejna a Zdislava se stala jeho ženou.

Jiná verze příběhu však nekončí tak optimisticky jako ta první. Především v ní nevystupuje ani Ludmila ani Hynek. Navíc velitel stráží poté co svrhne hradního pána do propasti, vpustí do hradu loupežníky, kteří pobijí celou posádku a hrad vypálí. Velitel stráží se pak s odměnou odstěhoval někam do ciziny.

Z mlýna je dnes jen zřícenina, ale stále je vidět, jak obrovský mlýn to byl. Prohlédli jsme si místo, kde se natáčela Pyšná princezna, přečkali velký slejvák a šli k převisu, kde jsme měli přespat. Cestou jsme si ještě prohlédli další zbytky nějakého stavení… A ejhle! Zpráva. Pravila, že jsme překonali bytosti. Aniž bychom o tom věděli. Nakonec se nám podařilo ale zjistit, že tomu tak bylo. Díky mapce na zprávě jsme věděli kam dál. Vydrápali jsme se šíleným kopcem na vyhlídku, která za to ale stála! Navíc jsme potkali nahoře Dítě slunce, které nám s důvěrou předalo jakýsi amulet, který byl odměnou za splnění všech pěti bytostí rytíře. Měli jsme si ho rozdělit na tři části. Jenže jak?

K večeři jsme si dali hady na klacku a taky jsme si opékali sýr, kterého jsme měli požehnaně. Postavili jsme si přístřešek a šli spát. Michal, který nám šel naproti přespával kdesi v lesích sám, protože to prostě nestihl. Potkali jsme se s ním až v neděli. Aspoň jsme si vyměnili pár sms na dobrou noc. A Bára nám přečetla pověst, která se váže k Dolskému mlýnu.  

O hamižném mlynáři

Někdy počátkem šestnáctého století žili ve mlýně mlynář, mlynářka a jejich jediný syn. Mlynářově rodině se dařilo. Ale jak už to na světě chodí, peněz není nikdy dost. A hamižnost je zlá nemoc, zachvátí duši i srdce. Když odešel syn do světa, mlynář s mlynářkou se uzavřeli do sebe a po večerech jen počítali, kolik jim jejich živnost vynesla. Léta plynula a kromě sedláků s obilím se ve mlýně nezastavil žádný pocestný. Až jednoho večera kdosi zabouchal na dřevěná vrata. Mlynář vyhlédl špehýrkou a ve světle lucerny spatřil postavu statného muže. Byl oblečen do pláště z kvalitního sukna, na hlavě měl pěkný klobouk, na nohou vysoké kožené boty, přes rameno mošnu. Jeho tvář byla zarostlá hustým plnovousem, ale usmíval se přátelsky. Neznámý požádal mlynáře o nocleh. Starý mlynář se poradil s ženou a hosta ubytovali na seníku. Zdálo se, že jde o bohatého muže, předem mlynářovi za nocleh štědře zaplatil. Ale to mu bylo málo…

V noci se mlynář se ženou dohodli, že pocestného zabijí. Mlynář si došel do stodoly pro sekyru a tiše vystoupal po dřevěných schodech. Muž na seně tvrdě spal. Ani hehlesl, když mu úder sekyrou prorazil lebku. Mrtvolu mlynář s mlynářkou rychle zabalili do režného pytle a zakopali v lese. Radovali se, kolik zlaťáků jim z měšce nešťastného pocestného do truhly přibylo. Druhý den přijeli sedláci s nákladem obilí. „Už jste viděli svého syna ?“ ptali se. „Vrátil se z ciziny, stal se z něho boháč. Povečeřel v hospodě a hned se vydal domů – chtěl vás překvapit !“ Tu se mlynář s mlynářkou uvědomili, k jakému zločinu je dohnala jejich nenasytnost ! Mlynář se oběsil a mlynářka skočila v zoufalství do náhonu. Od té doby se prý v okolí mlýna toulají jejich nepokojné duše a marně hledají klid a odpuštění.

(Vtipné bylo, že když Bára četla, tak mlynářka neskočila v zoufalství do náhonu, ale do záhonu. Smála se samozřejmě ještě půl hodiny a další pověst musel číst Opičák.)

O mlynáři a čertovi

V krásném údolí poblíž Jetřichovic stával kdysi osamělý mlýn na nevelkém potoce plném pstruhů. Přestože byl trochu stranou živé cesty, zajížděli si sedláci raději hodný kus, neboť tak pěknou, bílou mouku nesemleli široko daleko. Mlynářem v tomto mlýně byl statný, širokoplecí čtyřicátník, kterému se silou nikdo nevyrovnal. Stalo se, že plně naložený vůz zapadl až po nápravy na blátivé cestě, takže s ním ani dva páry koní nepohnuly. Tu silák podlezl pod vůz a opřev se o nápravu, lehce jako pírko těžký vůz z nebezpečného místa vyzvedl. Pro jeho neobyčejnou sílu i obratnost vyprávěli si o něm lidé, že je ve spojení s nadpřirozenými bytostmi a že by jistě i samotného ďábla přemohl. To doslechl se čert a protože se považoval za nejchytřejšího a nejsilnějšího, velice se rozzlobil. Zamířil přímo do mlýna rovnou k mlynáři, který právě něco na velkém mlýnském kole opravoval. „Co nám neseš, myslivče ?“, oslovil příchozího. „Nejsem myslivec, ale čert“, odvětil návštěvník, „a přicházím s tebou změřit sílu. Dokážeš-li, že jsi silnější, budeš mít navždy ode mne pokoj, není-li, odnesu tě do pekla!“

Mlynář se jen zasmál a zeptal se, jak si myslivec to měření sil představuje. Čert ukázal k nedaleké skále a řekl: „Kdo z nás z toto skály donese větší kus na návrší za lesem, ten bude vítězem.“ Mlynář souhlasil a tak se domluvili, že své síly změří v sobotu po západu slunce. Ve stanovenou dobu byli oba na místě. Bez meškání se opřeli do skály a odlomili každý tak ohromný kus, že vypadali jak mravenci pod těžkou kládou. Zdálo se, že je skála, kterou drželi, musí každou chvíli rozdrtit. Avšak nestalo se tak a soupeři se pohybovali kupředu. Čert hekal, mlynář se potil, avšak byl stále kus cesty vpředu. Tak také došli až na návrší a mlynář první svalil své nesmírné břemeno na zem. Čert, který zůstal několik kroků vzadu, ze vzteku, že nevyhrál, mrštil svým nákladem do údolí řeky, sklopil hlavu a táhl po svých, ani se na mlynáře neohlédl. Ohromná skála, která stojí na návrší, se na památku silného mlynáře dodnes nazývá Mlýnský kámen. 

Ráno jsme zjistili, že amulet je z olova, a tak jsme ho v obalu od paštiky roztavili na ohni u snídaně a odlili do ešusu s vodou. Každý si vzal část s tím, že ji nesmíme vyměnit, prodat ani ztratit. Bude se nám prý ještě tuze moc hodit. Při cestě do České Kamenice, odkud jsme jeli autobusem domů, jsme potkali Michala a později opět Dítě slunce. Dalo nám pamětní lístky a varovalo nás před „ní“. Prý natahuje své zlé drápy a má ve znaku krvavé oko. Ten znak dokonce zaujímal dobrou polovinu pamětního lístečku!

Autobus měl zpoždění, a tak jsme měli na přestup na vlak v Děčíně asi tři minuty. Opičák běžel k pokladně, ostatní k vlaku. Drze předběhl slečnu (říká se tomu utilitarismus, a to je prý jakože omluva), koupil lístek a mazal za ostatníma. Nakonec jsme to stihli ne o chlup, ale o jednu desetinu chloupku. Ve vlaku Michal hrál na kytaru a co se dělo dál autor textu neví, protože se v jednu chvíli neudržel, svalil se na Báru a byl vzbuzen až na Hlavním nádraží v Praze. Výpravu jsme si užili a dlouho na ni budeme vzpomínat.

Fotogalerie je jako obvykle na Rajčeti

Robin Hood a Malý John

Na květnovku jsme se vydali do Keblova, do místa, které máme tak rádi a kam pojdeme v létě na tábor. V noci jsme šli spolu s Černým rytířem do lesa, kde jsme se připlížili k louči, kde se tajně sešli dvě postavy. Velký déšť a bouřka místu setkání dodávaly silnou ponurou atmosféru. Dvě osoby se domlouvali na rozdělování nějakých lánů pole, rybníků a všelijak se dohadovali o tom co kdo dostane.

Ráno jsme potkali Robina Hooda na okraji Sherwoodu, který nám dal za pravdu, že těmi postavami byl šerif z Nothinghamu a jeho zlotřilý kumpán. Chtěli sesadit Richarda Lví srdce z trůnu a rozdělit si panství. Slíbili jsme oddaně pomoc Robinovi a spolu s jeho přítelem Malým Johnem jsme si vyrobili zbraně v podobě luků, oštěpů a kopí.

Odpoledne jsme prošli výcvikem a večer jsme se vydali spolu s Robinem k hradu, který již stačil šerif z Nothinghamu se svým kumpánem obsadit. Plížili jsme se hustníky i temnými lesy. Šli jsme po cestách i po špatném terénu, až jsme došli k hradu, který se nám nakonec podařilo dobýt. Šerif z Nothinghamu sice chtěl utéct, ale Robin ho naštěstí dohnal a přivedl až k námi dobytému hradu. Srazil ho na kolena a vynadal mu. Pak ho nechal běžet s tím, ať už se nevrací do země, které opět vládne Richard Lví srce. Nakonec se ještě shledal s krásnou Marion, kterou mu chtěl šerif z Nothinghamu uloupit. Slíbil jí, že se s ní ožení.

Video:

Soutěž v počtu piškotů v puse:

Fotogalerii najdeš na Rajčeti.

Videa

Jeho Veličenstvo Ludvík XIII.

Pasování, které se konalo hned druhý den dopoledne, chtěl rádce opět pokazit a přišel si s králem vyřídit účty. Naštěstí byl Ludvík skvělý šermíř a porazil ho. 

Fotogalerie: 

Příběh na dobrou noc:

Video: