Popáté… Od Libušínské bitvy v roce 2011 (což byla naše první výprava) počítáme čas trvání našeho oddílu. A nebylo to jen naše výročí. Sami pořadatelé těchto bitev při letošní akci (2016) oslavili 25. ročník!
Vydali jsme se ráno vlakem do zastávky Kačice a odtamtud již po vlastní ose od zastávky po červené a pak po zelené lesem celkem krásných 8 km. Na jedné z křižovatek se silnicí jsme se potkali s německy hovořící posádkou auta, ptali se, kudy na Libušínskou bitvu a dokázali jsme se domluvit:)
Do cíle jsme dorazili poměrně brzy, výměnou za vstupné dostali barevné proužky na zápěstí a vstoupili do středověkého jarmarku.
Nastala „první dětská bitva“ – čili nakupování všech možných zbytečností… Po zmapování terénu jsme zase areál opustili, zmizeli
v lese a hráli jsme si – dokonce na zdravovědu se šátky. Upřímně – nechtěl bych se dostat do rukou takovým doktorům. Děti mají
přece jen jisté mezery ve vzdělání v tomto oboru 
(Základní oddílová zkouška: ošetření raněného, Stezka zdravovědy)
Po hrací pauze jsme se vrátili akorát na to, abychom zjistili, kde přesně ta skutečná Dětská bitva bude. Tentokrát se neodehrávala
v připraveném hradišti, ale těsně vedle něho. V hradišti totiž byla postavená opravdu dokonalá čtverhranná věž a hlavně v ní byla rozmístěná pyrotechnika. Bez ohledu na místo se děti do sebe pustily a byly téměř k nezastavení. Slovy jednoho z přihlížejících: „Rvou se líp než ti oplechovaní!“
Až po té jsme se přesunuli na místo, ze kterého jsme tentokrát viděli opravdu dobře na bijící se rytíře. Seděli jsme totiž v pomyslné první řadě! Velká bitva odpovídala tomu, že byl tento ročník pětadvacátý. Když se ozvalo dělo, z věže přišla ozvěna detonace a část „kamenů“ z ní odlétla, jako by byla věž zasažená. Stejně tak před dobývaným hradištěm po každé kanonádě vylétla ze země směs trávy a hlíny, jako by tam dělová koule dopadla.
„Krajina po bitvě“ – vypůjčeno od Jarka Nohavici – byla přímo před námi. A také rytíři, kterým jsme děkovali za představení a dokonce se s nimi mohli i vyfotit. Pětadvacátá Libušínská bitva spěla ke svému konci a také i naše jednodenka. Vydali jsme se na vlak, tentokrát do zastávky Kamenné žehrovice a také „konečně“ zmokli. Ještě, že se nerozpršelo při bitvě – malé mrholení při ní bylo v pohodě:)
Příště se doufám sejde více Poutníků, těch malých, ale i těch velkých!
Světlo vašim krokům:)
0 komentářů