Naše „putování po Šumavě“ má dlouhou historii. Ještě to pro nás nebyl ten známý klasický Husinec, ale hledání místa, kde by se dalo s oddílem tábořit. Na počátku toho všeho byli koně, svažité louky, kde se pase celé stádo a zatím žádný přístřešek. I tak nás to setkání s tímto místem a především s lidmi tam žijícími, dost uchvátilo.
Zatím jsme ještě vystupovali z vlaku ve Volarech a putovali přes zříceninu hradu Hus směrem na Křišťanovice a místní slatinný rybník. Tam se v kempu daly doplnit zásoby, trochu se zcivilizovat a někdy i přespat, nabrat další síly na cestu a pak putovat dál.
Cesta do Husince z této strany byla náročnější než pozdější jízda autobusem rovnou na husinecké nádražíčko. Protože jsme takřka vždy měli směsici menších dětí i už postarších Rádců, museli jsme ty starší trochu brzdit. Moc nás za to rádi neměli, protože jejich cílem bylo co nejrychleji dojít na místo a tam si všeho užívat – hlavně koní.
Pan Jiří Oulický byl muž se svatou trpělivost a když měl čas – a toho neměl nazbyt – mohli jsme se na koních projet. A někteří starší se časem, i bez nás vedoucích, vydali o prázdninách do Husince ke koním pracovat.
Dalo by se jen o tom šumavském putování napsat celou knihu. Čas běží mílovými kroky a nedá se to už zastavit. Ti, kdo byli dětmi v počátcích našeho putování, posílají dnes s námi do těchto míst své děti. Tentokrát se nás sešlo celkem 13 a byly trochu obavy, abychom se na „naše“ místo vešli. Nakonec se ukázalo, že přístřešek, který pak Oulický postavil, má i tak rezervy.
Tentokrát jsme neměli mága, nezakopávali / nevyzvedávali ze země žádný poklad, tím největším pokladem pro nás byla blízkost, která nám všem scházela několik měsíců. Až na místě jsme se dozvěděli, že (asi) nebude žádný jarmark, žádní kolotočáři, takže žádná autíčka, protože Covid… A přesto jsme si vše náležitě užili. Překvapením bylo, že se nakonec ten jarmark v malém konal na místě kolotoče, a to menší než kdy jindy, ale bylo vidět, že i místní lidé byli nadšeni – hlava na hlavě, včetně našich laskomin chtivých dětí. Dostali jsme se tentokrát i ke koním, což bylo pro většinu z nás nevšedním zážitkem.
A na úplný konec jen stručně průřez vším – zavřený Coop, ale otevřená večerka od rána až do noci, takže zmrzlina a další lákadla, první noc povídání do čtyř do rána, malá vodní nádrž byla doslova naše, velká husinecká nádrž byla pro některé druhým živlem, pro některé další naopak ledárnou. A Kach-(noris)-ův rekord v délce pobytu ve vodě nepřekonán
Díky všem letošním účastníkům této poklidné akce za tu neuvěřitelnou atmosféru, která je takřka nesdělitelná a musí se holt prožít. Zkrátka sešli jsme v pravém místě a v pravý čas.
0 komentářů