Když jsem v dubnu roku 2011 vedla první schůzku oddílu Poutníci, netušila jsem, že o patnáct let později budu přemýšlet nad tím, jak shrnout vše, co jsme společně prožili. Tehdy jsme měli nápad, nadšení a chuť dělat věci jinak. Neměli jsme historii, tradice ani jistotu, že to celé bude fungovat. Měli jsme jen přesvědčení, že stojí za to vytvořit místo, kde budou děti zažívat dobrodružství, učit se novým věcem a objevovat samy sebe.
Dnes už vím, že oddíl nikdy nebyl jen o programu. Byl a je především o lidech.
Když jsme se letos sešli na oslavě „15 let na Stezce pro život“, procházela jsem mezi jednotlivými stanovišti a pozorovala známé i neznámé tváře. Některé znám od samého začátku, některé přišly před pár lety a některé jsem znala jako malé děti, které dnes přicházejí jako dospělí lidé, vedoucí, Rádci nebo kamarádi, kteří si stále nesou kousek Poutníků ve svém srdci. V tu chvíli mi došlo, že těch patnáct let není možné vyprávět jako soupis akcí, táborů a schůzek. Je to příběh lidí, stovek malých i velkých kroků, komunity, která vznikala postupně a nenápadně, a oddílu, který vyrostl společně se svými členy.
Vzpomínám si na první výpravy, první tábory i první celoroční hry. Na chvíle, kdy jsme objevovali, co funguje a co ne, na období, kdy jsme všechno tvořili za pochodu, i na okamžiky, kdy jsme si říkali, jestli to všechno zvládneme. Vzpomínám si na všechny světy, které jsme společně navštívili – indiány, rytíře, Vikingy, superhrdiny, Atlantidu, Bradavice, Wonkovu továrnu, Rychlé šípy i desítky dalších příběhů. Tehdy jsme možná měli pocit, že si jen hrajeme. Dnes vidím, že jsme skrze tyto příběhy učili děti odvaze, spolupráci, zodpovědnosti a přátelství. A možná jsme se tomu všemu učili i my sami.
Velkou součástí naší historie se staly tradice. Zapalovač, Poutníkův biograf, 24 hodin na koloběžce, Borcovky, přechodové rituály nebo výpravy, na kterých vznikaly historky vyprávěné ještě mnoho let poté. To všechno jsou střípky, ze kterých se skládá naše společná identita.
Za těch patnáct let jsme nebudovali jen program. Budovali jsme zázemí, které umožnilo dalším generacím zažívat vlastní dobrodružství. Budovali jsme klubovny, tvořili Neobyčejnou klubovnu, stěhovali, opravovali, natírali, uklízeli a znovu předělávali. Ne proto, že bychom chtěli mít hezké prostory, ale proto, že jsme chtěli vytvořit místo, kam se budou lidé rádi vracet. Místo, které budou považovat za svůj druhý domov.
Stejně důležitou součástí našeho příběhu se stala Zátoka pláňat. Místo, kde začínaly první oddílové kroky těch nejmenších, kde vznikala první kamarádství a první vztah k oddílu. Když dnes vidím některá bývalá „Pláňata“ stát v čele oddílu nebo připravovat program mladším, připadá mi to jako ten nejkrásnější důkaz, že naše práce měla smysl.
Postupem času jsme se stali součástí Asociace turistických oddílů mládeže a vznikl TOM 21009 Poutníci. Nebyl to jen administrativní krok. Bylo to potvrzení, že chceme být součástí něčeho většího a zároveň si zachovat vlastní tvář – tvář oddílu, který staví na kvalitě, důvěře, přátelství a osobním růstu.
Za patnáct let jsme ale nezažili jen radostné chvíle. Přišly i zkoušky. Pandemie nám na čas vzala možnost scházet se tak, jak jsme byli zvyklí, přesto jsme nepřestali fungovat. Hledali jsme nové cesty, nové formy programů a nové způsoby, jak zůstat spolu. Když vypukla válka na Ukrajině, mnoho členů oddílu pomáhalo tam, kde bylo potřeba. Tehdy se ukázalo, že hodnoty, o kterých mluvíme na schůzkách a táborech, nejsou jen součástí programu. Jsou součástí našich životů.
Během oslav jsem měla možnost sledovat děti pobíhající mezi stanovišti, bývalé členy listující kronikami, rodiče prohlížející si fotografie i vedoucí, kteří si připomínali dávné zážitky. V kronikách byly zapsané příběhy, na fotografiích zachycené okamžiky a ve videích uchované vzpomínky. Ale to nejdůležitější nebylo nikde vystavené. Bylo to mezi lidmi – v úsměvech, objetích, rozhovorech po letech a v tom, jak se k sobě navzájem chovali. Právě tam bylo vidět, co se za patnáct let podařilo vybudovat. Ne oddíl, ale komunitu. Rodinu v tom nejlepším slova smyslu.
Když jsem na závěr oslavy sledovala všechny generace Poutníků pohromadě, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Oddíl dospěl. Ne proto, že oslavil patnácté narozeniny, ale proto, že už dávno nestojí na jednom člověku. Jeho příběh dnes píší desítky vedoucích, rádců, bývalých členů, rodičů a přátel. Každý svým vlastním způsobem, jednou větou v kronice, jednou vzpomínkou, jedním dobrým skutkem, jedním táborovým ohněm nebo jednou schůzkou. A právě díky tomu může pokračovat dál.
Děkuji všem, kteří kdy oblékli oddílové tričko, vyvěšovali oddílovou vlajku, připravili program, postavili tábor, vedli skupinku, pomohli na akci nebo jen přišli mezi nás. Děkuji rodičům za důvěru, vedoucím za jejich čas a energii a dětem za to, že dávají naší práci smysl. Bez vás by Poutníci nebyli tím, čím jsou dnes.
Patnáct let je významný milník, ale není to cíl. Je to další rozcestí na naší Stezce pro život. Když se dnes ohlížím zpět, cítím především vděčnost. Za lidi, které jsem díky oddílu poznala, za přátelství, která vznikla, za příběhy, které jsme společně napsali, a za to, že sen několika nadšených lidí z roku 2011 dnes žije ve stovkách dalších.
Poutníci nikdy nebyli jen oddíl. Byli a jsou společenstvím lidí, kteří chtějí objevovat svět, pomáhat druhým a zanechávat věci lepší, než je našli. A právě proto věřím, že naše Stezka pro život bude pokračovat ještě mnoho dalších let.
Těším se na vše, co nás čeká za dalším ohybem cesty.
Bláťa
spoluzakladatelka oddílu Poutníci
0 komentářů