Kmen: Lezení v Černolických skalách

Moje první kmeňácka akce byla mega super. Lezení po skalách jsem si dlouho přála. A když jsem viděla minulou akci kmenovou ferraty , jen jsem slintala. A představovala si, jak by to bylo super. A včera nastal můj den D.

Přiznám se, že některé svaly začaly fungovat jen při pohledu na tu třetí skálu. Ale je to bezvadný pocit. Prostě šplháte po kamenech a jistí vás karabiny a lana. A pak ten výhled dolů. Ty lidičky jsou tak maličký, takže vám ani v tu chvíli nevadí, že máte 160cm výšku. Teď jsem z vás nejvýš.

Prolezli jsme komínem (cesta Komín, obtížnost II pozn. red.) – tzv. žlab ve skále, připomínající opravdu komín. A někdy se tam musíte zapřít i svým pozadím, takže děkuji že ,,mám od pánbička boky jako skříň“.

Pak přišla na řadu stěna (Schody, II pozn. red.) – tzv vypadá jako stěna a tam musíte důkladněji přemýšlet kam dát nohy a ruce. Tam jsem se málem zhoupla ale udržela jsem se. tak žádné drama nebyla…hm taky zkazím každou srandu, ale pod sebezáchovy byl rychlejší. Jinak by se nic nestalo. Jistily nás karabiny, které vždy první horolezec Hanka,Maty nebo Kuba upevňovaly do skal. A přes lano bylo další jištění, takže bezpečnost na prvním místě.

A třetí nejvyšší skala byla schody. Ale tady to spíše hůře vypadalo než bylo. Šlo se po tom celkem v pohodě. Takže jsme schody (Jižní rys, III pozn. red.) zdolaly bravůrně. Bližší informace podám klidně ústně.

Moc děkuji za příjemnou atmosféru účastníkům Lentilce, Bebině, Báře, Blátě a za jištění Matymu, Haničce a Kubovi.

S láskou Vlčice*

Neboj!

Malé vyprávění o tom, jak jsem prožívala svoji první kmenovou akci – tak trochu dramaticky.

Stála jsem na skále. Před sebou jsem měla jen šedé plochy a černé spáry. Slunce mi žhavilo zátylek a vlhčilo dlaně. Pravá noha se neobratně snažila přenést váhu na tu levou, ale ta se sama držela, co jí síly stačily. Ruce se snažily najít místo, za které by se mohly pevně chytit, „proč tu nejsou poutka“, říkala jsem si jen v tu chvíli. Nemohla jsem se hnout, každým krokem se přece můžu zřítit až dolů! Marně jsem se snažila přesvědčit svoji hlavu, aby pochopila, že mě tam nahoře někdo jistí. Toho někoho jsem ale neviděla a ti, co byli dole tak malincí by mi těžko pomohli. Začínají mi slábnout ruce, začínají se klepat. Když cítím, jak se vibrování z rukou přenáší na celé tělo, slzy se vyhrknou dřív, než se je pokusím racionálně přesvědčit, aby se ještě na chvíli schovaly. Co teď? Sakra, ****,*****, křičím. Z posledních sil se snažím vtěsnat do škvíry a na chvíli ulevit nohám. „Baruše, do háje. Klidně breč, ale tady ti nikdo nepomůže.“ V nelibosti vyháním z hlavy představu, jak si mě pán, který se mi celou dobou snaží radit, přihákne k sedáku, a jako s hadrovou panenkou se mnou přistane na pevné zemi.

„Musíš zabrat, na věky tu zůstat nemůžeš, dělej!“. Ve chvíli, kdy se člověk odhodlá k něčemu, co mu hlavě nedává konkrétní obraz, smysl, vůbec možnost, že je to realizovatelné, mu aspoň na pár chvil vypne „ta myslící část mozku“ a jednoduše koná. Brečím, ale posouvám se, zdola slyším povzbuzování. „To mi ale vůbec nepomáhá, kurňa, ššt!“. Nakonec jsem tam s hysterií a brekem dolezla. Byla jsem nahoře. Když jsem lezla nahoru, jedna z tisíce myšlenek, které mi běhaly hlavou, byla věta Bebiny, „když jsem nakonec nahoru vylezla, byla jsem strašně šťastná“, já ale šťastná nebyla. Nevnímala jsem výhled, ani Matěje, který se snažil odvést moji pozornost. Chtěla jsem pryč, hned, ale to taky nešlo. Byl to nával příšerností, který nebral konce.

Aniž bych to už nějak prožívala, slanila jsem dolů, sundala sedák a byla jsem naštvaná. Zklamaná sama sebou. Skála se mi posměšně tyčila nad zády a já si byla jistá, že už NIKDY víc. Styděla jsem se, bylo mi smutno, nechápala jsem to. Ostatní to vylezli, někdo měl sice taky trochu problém, ale nikdo nekřičel, neklepal se, nejančil.

Domů jsem došla se senem v podpaží a batohem a jak široká tak dlouhá jsem se svalila na postel. Lilinka začala vesele běhat po pokoji a kousat mě do paty. A potom (po delší chvíli zírání do stropu) mi to došlo. Právě jsem udělala věc, o které jsem v životě ani nepřemýšlela. Nikdy bych tomu nevěřila, když jsem prvně tu skálu viděla, že zrovna já bych mohla stát tam vysoko, nahoře. Teď když už nemám strach, že spadnu, si dokážu vybavit ten výhled. Nevadí mi, že jsem to překonávala nejdéle a po svém, nevadí mi, že to, co ostatní berou jako zábavné sebepřekonávání, já beru jako drama světa. Co jsem si z toho na konec odnesla? Není důležité, čeho dosáhnou ostatní, je důležité, jak se ty sama můžeš posunout za hranice svých možností, jak dokážeš z nemožného, pomalu, s brekem, řevem, hněvem udělat něco skutečného, v danou chvíli nepředstavitelného ale později něco na co budeš vzpomínat ještě dlouho. Díky za tuhle akci/ lekci.

Bára