Šumava a sedm trpaslíků
Jen špetka z historie 🙂
To místo jsem poprvé navštívil s několika málo lidmi, když mi bylo cca 20 let. Hledali jsme místo pro tábor a někdo znal pana Oulického z Husince, který nás provedl po okolí, a domluvili jsme se , že mu pomůžeme se senem. Tábor jsme nakonec v Husineci nestavěli, ale po pár dnech, co jsme tam poprvé byli, jsme si řekli, že se určitě nevidíme naposledy. Jen touto téměř náhodou jsme po mnoho dalších letech, vždy těsně před prázdninami, každý rok odjížděli na Šumavu s cílem na pár dnů zakotvit u našeho dědy Oulického. Jedno z největších lákadel byly vždy koně, které děda Oulický choval a na nichž jsme se mohli svézt i zůstat a pracovat- však Konopka dobře ví.-)
Konec historie.
Proč tentokrát sedm trpaslíků?
Proti šumavským hvozdům jsme byli princové, znovu a znovu okouzlení krásou Sněhurky – Šumavy. Pokaždé, když se vydáme do těchto míst, říkám si, že Šumava bude zase jiná. A i tentokrát jiná byla.-) Letošní Šumavu a námi prožili Konopka a její děti: Tomík a Kačka. Bylo nač vzpomínat a vyprávět. Však také příběhů skutečných i těch vymyšlených se letos neslo po větru přes celé údolí více než malé množství.
Vyprávěním i zvuky těch našich kytar jsme konkurovali nedalekému Husfestu, řvoucímu až do brzkého kuropění, což jsme nakonec srdnatě přečkali ve spacácích.
Překvapení nás čekalo u před pár lety opravené nádrže v údolí pod pastvinami. Nedostatek vody se podepsal i zde, nádrž byla poloprázdná, jak by řekli na divokém západě: „kolty byly proklatě nízko!, ale i tak jsme se do té vody odvážili vlézt. Tedy přesněji Vačice s konopčinými dětmi.
Bez povšimnutí jsme nenechali ani pouť. Ono se tu pouť nedalo minout, když ještě navíc byl celý jarmark přesunut právě dolů do sousedství s poutí, protože celé náměstí bylo v rekonstrukci a dokonce i náš zpáteční autobus byl odkloněn jinam a raději jsme se šli podívat, kam až. Dobře jsme udělali.
V našem jídelníčku byly i langoše. A ten den se vaření ujal Korbič s Fífou. Nechali jsme je samotné u vaření a chlapci to zvládli. Nakonec byli rádi za důvěru jim danou. U vzdálené husinecké nádrže jsem se trochu podivil, jak se břehy postupně mění a že jsou změny znát i po čtyřech letech, kdy jsme tam byli naposledy.
To přece musíme najít!
Hledali jsme a hledali, kopali, klestili křoviska a nic…Vážně, dva roky uplynuly od poslední návštěvy a nedokázali jsme najít místo, kde jsme ukryli ,, poklad“z Ostrova- jak jsme tehdy přístřešku říkali. Dokonce ani ,, přítel na telefonu“ nevěděl. Takže to nakonec nebylo ani padesát na padesát, ale pěkná ostuda….
Pár slov na závěr
Hledět od přístřešku do krajiny kolem má své kouzlo. Mám to podobně se Zátokou pláňat, když hledím na hladinu, kterou objímá les. Obě pomyslné náruče jsou připravené vzít mne a někam odnést, každá trochu jinam. Vnímám sounáležitost s oběma místy, každe z nich se mi vrylo do paměti i do srdce. Ta místa jsou plná vzpomínek a zážitků, které jsou sdělitelná, ale jen těm, kdo chtějí naslouchatt:-) Genius loci je tam i tam domovem….
Světlo vaším krokům, Poutníci.
0 komentářů