Naším dalším místem, kam jsme vyrazili, byla skautská klubovna v Roudnici nad Labem, která se pro nás stala dočasným domovem. To místo bylo pro drtivou většinu z nás nové, ale pár jedinců, světa znalých, se mezi námi našlo.
Sotva jsme se stačili ubytovat a připravit si ležení na noc, ozvalo se zaklepání a on pošťák! A že prý má psaní pro nějaké Poutníky. Jasně, že jsme ten dopis chtěli. Měl krásnou známku s Rychlými šípy, ale víc nás zajímal jeho obsah. Ale pošťák to byl poctivý a chtěl na nás nějaký doklad… tričko se znakem oddílu mu nestačilo, ale vizitka se mu už líbila. Dopis jsme samosebou chtěli otevřít hned, ale nakonec jsme to nechali na ráno, část poutníků už usínalo a ráno je moudřejší večera.
Po probuzení nás obsah překvapil, ale neudolal. Byl sice celý v morseovce, ale kdo ji neuměl zpaměti, mohl použít „pavouka“ z dovedností. Nebylo tedy přiliš časově náročné to celé vyluštit a přečíst.
Ten dopis nám poslal jakýsi starý vont. Neprozradil své jméno, ale zato nám sdělil, že by s námi chtěl hovořit tváří v tvář a to na jednom místě v okolí, na nějaké vyvýšenině. Používal už nám známá slova jako třeba himbajs a psal tak, že by za všechny hrubky dostal ve škole nejmíň desítku – pětka by nestačila. Ale napsal, že tu cestu dáme a pokud ne, tak nejsme pořádní plantážníci, ale baby.
Samozřejmě jsme dopoledne vyrazili a dostali se na správné místo, tedy na Říp.
Starý vont si trochu šlapal na jazyk, ale řekl nám něco o svém životě, o nesvornosti a válkách mezi vonty, kterých se účastnil. Dnes již pochopil, že to bylo špatně a nabádal nás, ať jsme svorní a ať spíše šíříme myšlenku na spolupráci, než na nějaké soupeření mezi sebou. Že on již je stár a nemá mezi vonty žádný vliv. Ale že my jsme mladí a plní sil a mnoho dobrého vykonat můžeme. Dokonce jsme dostali plechovou schránku a do té jsme nakonec vložili každý sám za sebe nějaké poselství. Tedy poselství sám sobě, protože až přijde ten správný čas, vyzvedneme tuto schránku a porovnáme si myšlenky rok staré s těmi, které budeme mít právě v té budoucí současnosti.
Návrat do Roudnice byl již za tmy, našlo se dokonce pár baterek a reflexních vest, a vpořádku jsme se dostali zpět ke svým spacákům. A jako naschvál opět zaklepání… a opět pošťák. Tentokrát měl pro nás malý balíček, opět se známkou, a v něm poctivě velké žluté špendlíky, abychom ve Stínadlech nebyli tak nápadní, až se v nich zase ocitneme.
Nedělní dopoledne bylo ve znamení jiné aktivity – lanového centra. Nebylo nijak daleko, stačilo vyjít z klubovny ven, obléci výstroj a helmu a hurá i do korun stromů! Ti, co se zúčastnili, si to užívali a někteří i překonávali svůj strach. A ti, kdo nechtěli do výšin, pořídili parádní fotky a videa z celé lezecké akce.
Jako bonus byl pro nás objev třípatrového bludiště pod terasou, kterého si užili hlavně ti postavou menší:) Návrat domů proběhl v pohodě, děti byly ve vlaku poměrně klidné, únava byla znát – tohle byla radostná únava z prožitého dobrodružství.
Kdo z vás, vy plantážníci, ještě nejel na výpravu? Tak nečekejte a přihlašte se včas na tu příští…!!
0 komentářů