Šumava je stále na svém místě, stále ta samá, ale pokaždé jiná…
Letos jsme se sešli opravdu v hojném počtu, za časů Poutníků potřetí, ale jinak už ta léta „Šumav“ ani nespočítám. Sice jsme letos nevyrazili na oblíbenou Osuli, což je zřícenina hradu (a od loňska zbavená přebujelých roští a tedy docela viditelná), ale i tak jsme užili dostatek legrace.
Místo abych 3. července řádně odjel s ostatními, věnoval jsem se běhání po úřadech, kteroužto činnost bych rád vynechal, ale tentokrát to jinak nešlo… Když jsem konečně druhý den po poledni vystoupil z autobusu na zastávce v Husinci, čekala mě tam celá poutnická sestava s transparenty, včetně těch kotlíků v názvu článku:)
Když už se tedy konečně mohlo v kotlících, co jsem vezl, uvařit a tu dobrotu také sníst, vyrazili jsme na přehradu, jednak zjistit, jak jsou na tom místní třešně a jaká je voda. Třešně bohužel nebyly téměř žádné, holt je pro ně letos nepříznivé počasí. Ale voda byla a to dokonce teplejší, než ta loňská… no vážně:)
Cestou zpátky potkáváme Berunu a Konopa s dětičkama. Nejsme jedinní, co se do Husince vrací:)
Kdo z dětí ještě neví (dospěláky nepodceňuji…), tak v Husinci jsou dvoje oslavy v jednom. 5.7. je Cyril a Metoděj a 6.7. Mistr Jan Hus, který byl ten den, roku 1415, upálen v Kostnici. Do Husince se na ty dny sjíždí spousta trhovců, někteří v dobových kostýmech, vídáme tam pravidelně kováře, řezbáře, stánky všeho druhu, ale i takové, u nichž je škoda ztratit čas i peníze…
Letos jsme se po letech podívali i na druhý břeh husinecké nádrže, kde jsou v lesích přímo plantáže borůvek, a původní plán obejít celou nádrž nám změnil déšť.
Pouť – toť jeden z cílů husineckých radovánek. Většina se řádně vydováděla na autíčkách a někteří i bez ohledu na své šediny:)
Noční „bojovka“ jak ukořistit co nejvíce dílků čokolády, aniž by na vás strážci posvítili, završila jeden z večerů. Nadšení bylo takové, že jsme se chystali jiný den tuhle hru zopakovat. Ale asi se nám podařilo děti natolik utahat, že šly sami a dobrovolně raději spát – věc nevídaná!
Že se dá i na známém místě najít neznámý les, toho byl důkazem výlet, který byl posledním před odjezdem. Vyrazili jsme po červené nejprve do kopce a pak místy, kterými jsme kupodivu nikdy nešli. Poslední část cesty byla trochu podle mapy, trochu podle azimutu a trochu i o štěstí, že jsme trefili do Těšovic, což mě opravdu těšilo:)
Vše je v neustálé proměně. Přístřešek nad pastvinami s koňmi budu mít vždy spojený s panem Oulickým, na kterého vzpomínám, s paní Oulickou, s níž jsme se nakonec „náhodou“ potkali všichni a doufáme, že se napřesrok setkáme zase. Viděli jsme se i s mladým Oulou a Johnym, kteří s námi před lety také hráli tu noční čokoládovou hru…
Takže napřesrok – nezapomeňte jet na Šumavu, Poutníci, stojí to za to:)
0 komentářů