Celý nápad uspořádat Top Gear vznikl po jedné poradě vedoucích u Žwejkala. S Bláťou jsme se totiž již dříve hecovali, zda je možné dojet do Keblova na malých vietnamských koloběžkách. Nakonec se to ale zvrtlo a dopadlo to jak to dopadlo. Každý využil jiný dopravní prostředek a navíc hrál podstatnou roli čas. Nakonec jsme vietnamské kolobky vyměnili za ty větší, takže já jsem pro Bláťu byl spíše doprovod.
Vyráželi jsme v 8:00 z Hostivaře. Podmínku koupit si cheeseburger v Mekáči jsme (téměř) dodrželi. On Mekáč totiž ráno cheeseburgery nedělá, ale má pouze nějaké toasty, či co to je. Ale jelikož cheeseburger lze definovat jako maso a sýr v housce, tak to, že místo klasického masa tam byla slanina, je vlastně v pořádku (jak je důležité si vše okecat, že?). Pokladna fungovala špatně. Paní navíc nepochopila, že chceme účtenku přesně v 8:00, a tak ji vytiskla už v 7:58. Na účtence se ale zobrazilo 8:02, takže v průměru je to přesný čas.
Vyrazili jsme zlehka. První větší zastávka nás čekala ve Velkých Popovicích u kamaráda Kozlíka. Tam jsme zjistili, že je neděle a podniková prodejna je v 11 dopoledne ještě uzavřená. Co naplat. Čas nás tlačil a my museli dál. Popojeli jsme zhruba sto metrů a zakempili to v restauraci, kde jsme se přejedli jako čuňata. Mohu tu restauraci však vřele doporučit!
Dále nás čekal obrovský kopec nahoru, kde se v jeho 3/4 ukázalo, že ho pojedeme i dolů. Bláťa byla lehce rozčilená, já jsem si liboval, jaký je to krásný sjezdík. Když byla po cestě nějaká keška (krabičky rozmístěné po celém světě obsahující zápisníček, kam se nálezce podepíše), objevili jsme ji. Jednou nás čekal sjezdík cca 200 metrů dolů a pak stejný výšlap. Bláťa mírně rudla.
Po cestě jsme se také cpali třešněmi, které byly výtečné a Blátě při sjezdech ulítávala kšiltovka. Také jsme si vzájemně naházeli koloběžky do kopřiv a povídali jsme si o různých druzích piva, kde se vaří a kolik mají stupňů. V Benešově dokonce došlo k mírné rozepři o to, zda se tam vaří Bernard (o kterém jsem tvrdil, že se vaří v Humpolci), anebo Ferdinand. Vařil se tam Ferdinand. Co se týče další zábavy na cestě, tak například nechyběly ani popěvky jako například píseň od skupiny SPS s názvem Máma. Taktéž jsme navštívili vesnickou pouť, okolo které jsme čirou náhodou jeli. Koupili jsme si perníková srdce a výbornou cukrovou vatu.
Cukrová vata z vesnické poutě MŇAM!
Ve Vlašimi jsme se vyfotili u studny a šli pro něco k snědku do obchoďáku. No a kdo nás to nezdraví. Chumba. Hledal kašnu, tak jsme mu poradili a domluvili se, že pojede s námi. Zbytek cesty jsme tedy jeli ve třech lidech, ale oficiální vítězství patří Chumbnovi. Důležité je, že jsme dojeli před bránu tábora do časového limitu. Chyběly nám zhruba dvě minuty do deváté večer.
Yellen stále nepřijížděl, a tak nás napadlo, že se schováme do křoví a až nám zavolá, tak řekneme, že teprve dojíždíme a budeme tam z chvilku. Stalo se. Přijeli jsme pak za ním a mohli jsme se mu zasmát, že se mýlil, když si myslel, že vyhrál.
Pak jsme si z půdy vzali spacáky a šli přespat k Zelené budce. Ráno nás Yellen hodil na bus do Trháče a některé (kteří nemohli večer ani chodit), jako třeba Huga, přímo do Prahy.
Byl to super závod a snad budu mluvit i za Bláťu, když řeknu, že se těšíme na další podobné skopičiny.
0 komentářů