Jak nevyhořet?

Jak nevyhořet?

Palčivá otázka hádám pro všechny (hyper)aktivní vedoucí. Kdykoli si jdu popovídat v práci s někým z týmu Péče o lidi, přečtu si něco na serveru LMC nebo mám třeba jen v oddíle rozvojové rozhovory, tak slyším moudrá slova o tom, jak je důležité odpočívat a nedělat tolik věcí, nepřetěžovat se…

Fajn, to se dá. Protože ve chvíli, kdy je v uvozovkách volněji, tak ve své podstatě člověk nedělá tolik věcí, nebo mu to aspoň tak připadá, protože si je umí dát do jasného časového rámce, nepřetěžuje se, má na ně dostatek času a baví ho. Tu poslední vytučněnou část si zapamatujte. Bude o ní ještě řeč.

Burnout syndrom, jeden z hojně používaných výrazů na nejrůznějších neformálních setkáních, ale i na akademické půdě. Kterýkoli pedagog o něm stoprocentně slyšel. Jednotlivé fáze, průběh, vyvarujte se mu, je to strašák pedagogů, až 80 % učitelů má na něj nakročeno. Tak by bylo ideální tomu předejít, když to tak známe a nepokoušet své psychické zdraví. Zvláště ne kvůli dobrovolnické činnosti. Tak proč se nám to nedaří? Mimochodem taková vsuvka: Věděli jste, že psycholog Freudenberger, který jev vyhoření na základě vlastní zkušenosti popsal, zůstal po zbytek života i tak workoholikem?

Má to háček. Moc dobře to nejde. Ve chvíli, kdy je člověk aktivní a umí skvěle řídit svůj time management, stejně se mu dříve, či později stane situace, kdy něco řekněme bouchne. Stanou se neočekávané věci a je jich více naráz. Nemusíme daleko – uzavřou se školy, Junák vyhlásí pozastavení činnosti, máte naplánovanou dovolenou a jste v týmu, který realizuje o víkendu výpravu. K tomu přišla aktualizace WordPressu a to vám rozhodilo celý web. Máte plný pracovní úvazek a následující den v 7 ráno pozastavíte i činnost vašeho spolku. Toho dne je plánovaná oddílová schůzka a následně máte řadu lidí, kterým půjčujete klubovnu. Co uděláte, máte-li se řídit výše míněnými radami o odpočinku, nepřetěžování se a tak dále? Hodíte si nohy za hlavu, kouknete na seriál a počkáte, že to vyřešíte za pár dnů? Pravděpodobně ne – máte-li za to zodpovědnost. Takže budou drnčet telefony, pípat smsky, cinkat Messengery, chodit maily, budete oběhávat klubovny s informací o uzavření pro zbloudilé děti a to všechno zároveň s podobnými scénáři ve vaší práci, kde zůstanete do večerních hodin.

Ptal jsem se přesně na tuhle otázku na listopadové CVVZ (Celostátní vzájemná výměna zkušeností) lektorky Dany Minaříkové programového bloku s názvem Jak se nenechat

uvláčet – prevence vyhoření. Ptal jsem se jí na to, co to je ta prevence v těchto případech. Sama to znala, neb je také v hromadě spolcích a vede taneční školu, která jezdí na mezinárodní soutěže. Dala mi zapravdu v tom, že vlastně prevence neexistuje, pokud tedy člověk nedělá jen minimum aktivit. Doporučila mi ale jeden jednoduchý princip, který se ani na univerzitách, na kterých jsem studoval, moc neakcentoval. Totiž aktivně se soustředit na místa, kdy je klidovější období a ty vědomě prožívat tak, abych odpočíval. Funguje to krásně, kolem Vánoc bylo poměrně dost volna a stačilo se opravdu jen soustředit a uvědomit si, že odpočívám. Jak prosté. A těžko popsatelné. Just do it!

Vrátím se ještě k výše zmíněnému prvku zábavy v činnosti, kterou dělám. Když se podívám na základní žákovský nástroj pro kopírování referátů Wikipedia, najdu následující: „Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. Důležitá je sociální opora (společenská podpora) osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného času včetně aktivního i pasivního odpočinku (zábavy).“ A to je přesně ono. Ve chvíli, kdy vás činnost baví, tak neunavuje. Vzpomeňte na Csikszentmihalyiho flow efekt. Kolik energie investujete o půlnoci na táboře, abyste připravili nejvíc nejlepší etapu vašeho života a jak i další dny jedete jako šrouby a držíte se v nadšení. A představte si, že jste ve stejném čase na brigádě typu noční inventura v supermarketu, kde „fejsujete“ marmelády, před zraky arogantní šéfky přepočítáváte paštiky a v hlavě vám běží, že jediné, co chcete, je jít domů. Samozřejmě s těmi 80 korunami krát počet vteřin, co jste si odpracovali.

Ve chvílích, kdy nepracujete zrovna na zábavné věci jako je příprava akcí, ale valí se na vás záležitosti typu ladění kalendářů, komunikujete o nepříjemných věcech s hromadou rodičů, reagujete na e-maily, kterých je hromada, hledáte ve stresu ztracené dokumenty, potíte se v horku u počítače a ne a ne dodělat to, co jste slíbili, přičemž vám hoří deadline… Vzpomeňte si na tu sociální oporu. Máte kolem sebe řadu skvělých lidí, ať už jsou to vedoucí (a pokud takové nemáte, tak doporučuji s tím něco začít dělat), rodiče dětí, jiní oddíláci či vaše rodina. Buď vám nabídnou pomoc, nebo si alespoň v mezidobí postěžujete či se na pár minut odtrhnete od oné práce a světe div se, i to je obrovská pomoc pro vaši duševní pohodu. Když navíc předem přemýšlíte o tom, jak si mezi vedoucími rozdělit práci tak, aby dotyčné bavila, věřte, že naplníte dříve zmíněné a vytučněné pravidlo. Někoho nebaví psát texty od začátku a někdo rád napíše do radničních novin či udělá oddílový časopis i od časovým tlakem. Někdo se nekamarádí s Excelem a druhý si bude libovat v práci na oddílové kase a ještě vám k tomu v rekordním čase udělá grafy s cashflow, bude-li třeba. Někdo vám celou noc stráví na opravě rozbitého webu a jiný vám needituje stránku s informacemi o táboře ani kdybyste ho vidlemi bodali. Přemýšlejte o tom a mluvte spolu. Pasujte aktivity lidem na míru. Spíše než syndrom vyhoření vás a lidí okolo pak čeká pokořování výzev. A challenges teď dost frčí.