Po stopách staré lokálky (seniorský puťák) 1. část

Noční tlačenice ve stanech

Končí poklidný sobotní návštěvní den a Senioři postupně dostávají lístečky s informacemi. Mají si sbalit a vyrazit na klády s věcmi na tři dny. Tam na ně čekám já (Mates) a kontroluji pláštěnky, kartáčky a spacák. Po chvíli dorazí Op s Chumbou a rozdávají proviant a vodu. To ještě netušíme, že jídla je prachbídně málo a budeme tu jíst jako na odtučňovací kůře. Po seznámení s trasou našeho putování po stopách zaniklé lokálky Trhový Štěpánov – Dolní Kralovice jdeme na věc a přesouváme se na bývalou železniční stanici Keblov, která dnes slouží jako rekreační chata. V noci nic moc není vidět, a proto se posouváme po bývalém náspu, který je však stále zřetelný, dál. Vítá nás cedule ochranného pásma vodního zdroje a my se ukládáme ke spánku každý na vlastní karimatce, tedy až na mě, který si ji nevzal ani z domova.

Předpověď počasí nekecala, ve 4 ráno začíná krápat a my tři vedoucí stavíme nové stany. Chvíli trvá, než přijdeme na to, jak správně nandat tropiko, ale podaří se. Blesky a hromy začínají zvyšovat svoji frekvenci a déšť houstne. Budíme všechny dosud spící a batohy i se Seniory letí do stanů. Nové Jurky jsou dimenzované na 2,5 osoby. V jednom je namačkáno šest, v druhém sedm lidí. I s batohy. Po třičtvrtěhodinovém hledání správné polohy všech lidí všichni usínáme. Miky a Krysař však usnuli hned jak vlezli do stanu a neprobudilo je ani Krtkovo nadýmání . Do osmé možná deváté ranní všichni ve stanech vydržíme. K ránu také přestává pršet.

Po bývalé trati rovnou do Mekáče

Snídaně je pestrá, leč toho moc nemáme. Sušenky, zbytky Opových buchet a už ani nevím co. Skupinka pár lidí se jde podívat zpět na bývalé nádraží Keblov, ostatní si dobalují. Před odchodem postavíme model celé železnice a na zastávky položíme dobové fotografie. Koza s Krysařem jsou stavbyvedoucí a Krtek kontrolor.

Jdeme úvozem po kamenité cestě, však nikde nejsou vidět zbytky po pražcích. Potkáváme chlápka na staré motorce, jak si tudy zkracuje cestu mezi dvěmi vesnicemi. Za chvíli stojíme na Železničáku u přehrady Němčice. Cestou jsme se dozvěděli reálie z kroniky Lišáků, kteří tudy jeli parní lokomotivou rok před uzavřením trati pro osobní dopravu v roce 1974. O rok později i pro nákladní. Za mostem již vstupujeme do neznámých končin. Tam to známe už jen po silnici.

Začíná pršet. Nandaváme pláštěnky. Op s Řízkem je nemají, a tak jim musí postačit tropiko omotané kolem těla i batohu. Železnice se ztrácí do pole a tak tedy jdeme krosem. Na druhé straně obilnin narazíme na cestu, která se posléze stává opět kamenitým náspem. Jdeme tedy správně. Zarazí nás až dálnice D1, která bývalou trať protíná. Musíme najít podchod, který je vzdálen asi pět set metrů. Projdeme Bernarticemi, kde byla zastávka Borovsko, a železnice tu není vidět, protože vedla uprostřed polí.

Velký most přes Želivku je zavřený, ale nikdo tu nepracuje. Scházíme dolů k přehradě. Náš cíl je již blízko. Místo, kde železnice vjíždí do vody a potápí se do hlubin zaniklých Dolních Kralovic, které zatopila přehradní nádrž dodávající vodu pro Prahu a okolí. Šplháme po strmém srázu, Miky s Tesákem a Řízkem kosí kopřivy a netýkavky. Nacházíme pěkné místo a rozděláváme oheň na oběd. Máme kuskus s bravčovým. Na dvě várky se najíme dobře, přestože se Koza snaží jídlo vysypat nenápadně do svého batohu a Efa s Bebinou se pokusí v půlce uhasit oheň vodou s kotlíku.

Během dovařování druhého kotlíku vysypáváme barevnými směsmi obrázky Dolních kralovic. Někteří víc jedí než sypou. Hlavně sladký prášek do vody má úspěch. Nečekaně přichází povodeň a díla musíme polít vodou. Přehrada zaplavila naše díla. Začíná velmi silně pršet. Rychle se balíme a vyrážíme polem pryč.

Po chvilce jsme všichni zmáčení i přes pláštěnku. Pro pozvednutí nálady zpíváme písně všeho druhu. Na rozbité asfaltce míjíme křížek s nápisem Dolní Kralovice a letopočtem vzniku a zániku.

Jsme na hlavní a v dálce svítí žluté M. Všichni zavýskáme radostí a šlape se nám lépe. Déšť přestává na autobusové zastávce asi půl kilometru od Mekáče. Necháváme tu batohy a hrneme se s peněženkami do rychlého občerstvení. Radost je vidět na očích všech, když se celí mokří vracejí s papírovými pytlíky plnými jídla.

Teď už nám do konce cesty zbývá jen deset kilometrů. Je to ovšem po silnici. Opičák na mapě našel benzínku Benz s.r.o. a tak nás čeká další nákup. Podle názvu odhadujeme, že jde o jeden stojan patřící k JZD. Benzínka to je sice celkem normální, ale zavírají za pět minut. Zaklepeme na dveře, otevře nevrlá paní a prohlásí: „Nic tu k jídlu nemám, už jsem vytřela.“ Zabouchne dveře a my koukáme přes sklo na sladkosti a chipsy v regálech. To je nám ovšem houby platné.

Jdeme tedy novým deštěm dál a dál. U Hořic chvíli uvažujeme o noclehu v místní autobusové zastávce, ale nakonec vítězí myšlenka dobytí dvojmostu coby dnešního noclehu. Ani ne za hodinu jsme tam, a když se vyloupne za zatáčkou, jsou slyšet výkřiky radosti.

Na obou strnách mostu je hodně místa, kde se dá spát. Nazýváme to kempingplatz. Rychle se převlékáme do suchého, stavíme dva stany a poleháváme na karimatkách. Je tu příjemně sucho a nefouká tu. Čínské polívky k večeři vaříme na vařiči, přestože nám dvakrát zhasne. Vodu tak máme spíš teplou než vroucí.

V jedenáct v noci nás mělo čekat dobrodružství. Nakonec jsme ho odsunuli na druhou ranní, a protože nás budík nevzbudil, uctili jsme památku Dolních Kralovic až ve čtyři ráno a pak po vzbuzení všech drželi minutu ticha. Těsně před budíčkem nás navštívila policie, ale po vysvětlení našeho přebývání pod mostem – déšť, zima, únava – nám popřáli šťastnou cestu a odjeli.