Poutníci zachránili život svému vedoucímu

Díky dobré koordinaci a rychlé akci se nám podařilo zachránit život Michalovi, našemu vedoucímu, oddílovému kmetu, dobrému člověku a především dobrému příteli.

Telefonát do práce

Je pondělí, běžný pracovní den. Odpoledne mi zvoní telefon. „Dobrý den, tady Šmejkalová, dovolala jsem se správně panu Turkovi? Já to jen tak zkouším…“ To bude zas někdo, kdo se chce přihlásit do programu Učitel naživo bez toho, aby splnil legislativní podmínky, nebo někdo, kdo chce přihlásit dítě do Poutníků ačkoli máme plnou čekací listinu, říkám si. Zapínám naučený režim automat, neboť čekám telefonát, který má stejný scénář a zažil jsem ho stokrát. Ve vteřině se všechno mění.

„Vy znáte Michala Vitouše, že ano?“ „No, je to náš vedoucí, tak ano.“ Paní pak popisuje, že je z domácí zdravotní péče, která dochází k jeho mamince a vypomáhá tak Michalovi. Prý se již delší dobu nemohou Michalovi dovolat. Michalovi, který si s mámou obětavě volá kvůli zdravotním důvodům nesčetněkrát denně…

Průzkum situace

Domluvám s paní Šmejkalovou z domácí zdravotní péče, že se poptám v oddíle, zda někdo neví bližší informace a zavěšuji telefon. Kontroluji Facebook Messenger a vidím v něm poslední zprávu od Michala z 25. 8., kde mi potvrzuje účast na plánovací akci pro vedoucí, která se koná tento víkend, pokud se něco nesemele. Dnes je 30. 8.

Mezi vedoucími funguje Discord jako chatovací domlouvací platforma. Vysílám zprávy a zjišťuji, že s nikým v kontaktu poslední dny nebyl a nikomu neříkal, že by měl něco v plánu. Začíná to být více než divné. Zanechávám rozdělanou práci a běžím na vlak, který mi jede z Vršovic přímo do Modřan. Mám v plánu navštívit Michala.

Vystupuji z vlaku a mířím do jeho ulice. Už mám znatelné obavy o to, co se děje. Stejně tak Bláťa a Mája, se kterými jsem průběžně ve spojení. V oknech michalova domu se nesvítí. Zvoním na jeho zvonek a v mžiku držím dlaní všechny zvonky. Dům však zlověstně mlčí. Přes zamknutou bránu a dveře do domu se nedostanu. Vylézt k oknům nezvládnu i kdyby zrovna nepršelo.

Volám zpátky paní Šmejkalové a zjišťuji, že se mu snaží dovolat již od pátku, neboť jeho mamince se přitížilo. Prý byla vyhladovělá a nevypadalo to, že by Michal dorazil s plánovaným nákupem v době, kdy měla sestřička z domácí zdravotní péče dovolenou. Paní Šmejkalová v mezidobí zjistila, že na vrátnici firmy, kde pracuje, vrátný Michala nezná a nevšiml si, že by procházel. Prý se vrátný nazítří zeptá v jeho oddělení a dá vědět. Hodiny však tikají a toto čekání nemusí dopadnout dobře. Domlouvám se tedy s paní Šmejkalovou, že oslovím IZS.

Rozjíždíme pátrací akci

Policejní stanice je několik ulic vedle Michala, mířím tam. Zjišťuji, že mají zavřeno. Otevírací hodiny se me nedaří ani najít. U vrátnice je zhasnuto. Otáčím to zpět k Michalovi pro případ náhody a do toho vytáčím 158. Vlčici ještě v mezidobí úkoluji, ať se zkusí osobně zeptat na vrátnici firmy, kde Michal pracuje. Má to pár kroků a na osobní kontakt by to mělo být jednodušší. Musí mít přeci evidenci „píchaček“.

Na policii hlásím pohřešování osoby. Zkušenosti s tím mám nulové. Policista na drátě mě zastaví a doporučuje obrátit se nejprve na záchranku. Volám tam a rovnou ze sebe klopím Michalovo datum narození (díky bohu, že mám evidenci členů oddílu v telefonu). Pán na dispečingu mi sděluje, že nikoho takového záchranka v daném časovém rozmezí nevezla.

Volám zpět na policii a profesionálně (včetně skutečného pochopení mé situace) vedeným rozhovorem předávám veškeré informace o Michalovi. Kdy byl poslední kontakt, že se neléčí s psychickými obtížemi, že jsme odjeli 14denní tábor a byl v pořádku, že jsme se měli vidět, že nevykazoval zvláštní rysy chování… Otázky přichází i na osobní údaje včetně jeho telefonního čísla pro případný monitoring poledních lokací. Michalovo telefonní číslo ze sebe chrlím okamžitě a s jistotou. Znám ho nazpaměť z oddílové zkoušky, kterou jsem plnil v roce 2004. Tehdy ještě bylo Michalovo telefonní číslo součástí bodu Tulák se nedá.

Ze sluchátka se ozývá, že mají vše potřebné a ať zůstanu na telefonu. Vše předávají na místní oddělení v Modřanech. Sedím na zídce u zábradlí modřanské vlakové stanice a nevím, co víc mám dělat. Na Discord přistává zpráva od Vlčice: „Tak v práci o víkendu nebyl. Vratný už se na mě připravil. Měl ke zhlédnutí i evidenci čipových karet, díky kterým ví, zda zaměstnanci v práci jsou, nebo nejsou.“ Nic potěšujícího, napětí stoupá, Vlčice mi do telefonu pláče. Není v tom sama. Slzy mi z očí v průběhu akce vyhrkly už několikrát. Od Bláti víme, že o víkendu v práci měl být.

Volá mi místní oddělení policie v Modřanech. Poručík se mě vyptává na detaily ohledně Michala. Dávám mu popis oblečení, co tak může mít na sobě, poznávací znamení v podobě šedého plnovousu a objemnou postavu. Neustále se mě ptají na psychické problémy. Možná, že kdybych je potvrdil, vyhlásí pátrání. To ale nemohu udělat, není to pravdou. Prý jsou na místě a nikdo neotevírá. Vím to moc dobře. Bydlí tam sám a sousedé jsou dlouhodobě v zahraničí. To vše poručíkovi líčím.

Poručík mi sděluje další kroky. Prý je Michal svéprávný, a tak není oprávněn vniknout mu násilně do bytu. Člověk má právo klidně na 10 dnů zmizet a nedat o sobě vědět. A to i když to ostatním připadá divné. Kontrují, že důvodné podezření mám, neboť nemá moc jiné skupiny lidí mimo oddíl a práci a stoprocentně by byl na telefonu, neboť pečuje o svou maminku. Poručík je neodbytný a doporučuje mi za nějakých pět dnů nahlásit pohřešování osoby u nich na stanici. Ptám se, kdy je skutečná lhůta, kdy mohu toto nahlásit. Prý je to na mě. Chci ho nahlásit ihned. To mi neprochází s tím, že se ozve jakmile prohledají objekt. Prý ale pokud nebude důvodné podezření typu zápach z bytu apod., nemají pro vstup právo. Jasně, z druhého patra přes chodby bude něco cítit či slyšet Michala. Jsem přesvědčen o tom, že je uvnitř bytu. Hlásím mu ještě patro a okna, kde je jeho byt. Bezmocně jdu na autobus domů.

Záchrana

V autobusu volám Blátě. Napadá mě vzít teleskopický žebřík z klubovny a podívat se do bytu. Spolu s Brňákem však nachází delší skládací žebřík a nakládají ho do auta. Volám si ještě s Pajdákem. Má číslo na Michalovy známé ze stejné ulice. Ptá se jich, zda mají od Michala klíče, ale odpověď je bohužel záporná. Mám v plánu ještě volat Světlaně, jeho poměrně dávné bývalé přítelkyni a zároveň bývalé vedoucí od nás. Mohla by vědět, zda někdo ty klíče má. To ale nestíhám. Volá mi Bláťa s tím, že je u něj doma Vlčice, která dává vědět o tom, že je na místě záchranka. O|tevřela jí sousedka, která v mezidobí nejspíše přišla. Bláťa a Brňák jsou 10 minut od Michala. Nevím, o co jde, ale představa, že měl úraz a je několik dnů doma, mi nahání strach. Vystupuji z autobusu, sedám si před kostel na Hájích a v mysli pohřbívám Michala. Hlavou mi probíhají jen ty nejhezčí vzpomínky z dětství i z dospělosti. Zvedám se a jdu na další zastávku.

Ubíhá pár minut a volá mi poručík z Modřan, že Michala skutečně našli. Byl za dveřmi, poněkud zmatený a nemohl se zvednout. Prý není ohrožen na životě. Padá mi balvan ze srdce. Stejnou informaci mi předává v dalším hovoru Bláťa. Dokonce dostává od Michala potvrzení, že jí může nemocnice sdílet informace o jeho zdravotním stavu. Sanitka odjíždí.

Těžké hodiny a šťastný konec

Vše komunikuji s domácí zdravotní péčí a zajišťuji, že o Michalovu maminku se do doby nezbytně nutné postarají. Bláťa hlásí událost do jeho práce. Zároveň získává informace o tom, že byl Michal převezen do Střešovic, kde mu zjistili obrovský hematom na mozku, který se tvořil po několik týdnů. Tak není ohrožen na životě? Michal jde ihned na sál a my mu na dálku v domácnostech připíjíme na zdraví a modlíme se za něj. Hodiny ubíhají, z noci se stává den.

Je ráno a získáváme informace o úspěšné operaci. Mluví, pohybuje se. Zvládl i rehabilitaci. Bláťa jede Michalovi domů pro nezbytné věci. Poznává ji ihned a dokonce nám pózuje na fotku. Všem se ulevuje. Políčko pomoci v Modrém životě si barvíme všichni zúčastnění. Dopadlo to díky bohům dobře.

Co bylo během událostí funkční

• Jednat okamžitě. Nenechat se odradit doměnkami či pocitem, že „je to blbý“ a že vyčkáme. Máme-li podezření, že jde o vážnou věc, snažme se vyřešit ji ihned a neodkládat to, co jde zkusit jinak. Každá minuta může být dobrá.
• Mít hlavního koordinátora, přes kterého jdou stěžejní informace o tom, co se kdy má stát. Ten pak úkoluje jednotlivce, kteří řeší podrobnosti.
• Koordinátor, případně vykonavatel dílčího úkolu sdílí vše na jednotnou platformu pro rychlou komunikaci. Nedojde tedy k tomu, že dva lidé dělají podobnou věc nezávisle na sobě. Netříští se informace dalším zapojeným a nejdou protichůdné požadavky.
• Mít jedno místo, kde se rychle sbíhají výsledky dílčí práce. Každý může vidět, co se stalo. Na základě této všeobecné informovanosti je možné, že někoho napadne ještě další možné řešení, které nikoho jiného nenapadlo.
• Nenechat se odbýt tím, že něco nejde. Neustále je nutné do poslední chvíle asertivně vyžadovat informace či vykonání práce, když věříme, že vede k cíli.
• Hledat neustále nové možnosti, jak daný problém vyřešit a co zkusit nového. Hledat i kreativní řešení. Pomáhá myslet out of the box.
• Když to nejde po telefonu, při osobním kontaktu ano.
• Snažit se držet emoce na uzdě. Popouštět je po dávkách a ve chvílích, kdy nejsme zapojeni přímo v řešení nějakého úkolu.