Letošní v pořadí již druhý ročník závodu Poutnický top Gear proběhl ve zdraví a v pohodě. Závodu se zúčastnili Opičák (+Bára jako doprovod od soboty), Chumba, Bára, Bláťa a Michal. Do cíle dorazili všichni, sic někteří namísto v 9 večer až kolem půlnoci.
Jednotliví jezdci a dopravní prostředky
- Opičák: pátek 9:00, invalidní vozík
- Bára: napojila se na Opičáka v pátek večer, koloběžka
- Chumba : sobota 10:00, koloběžka
- Michal: sobota 16:40, vlak
- Bláťa: sobota 18:30, auto/skútr
Postřehy z cesty
Opičák: Bylo velice zajímavé si vyzkoušet, jak vlastně taková věc může omezit život. Věděl jsem, že mě budou bolet cure. Bolely, ale ne zas až tam příšerně. Mnohem víc bolely kupodivu nohy z toho, jak člověk při roztáčení kol zapíná svaly, které normálně tak často nepoužívá. Tušil jsem, že kopce budou náročné, ale kopec znamená jen trochu nakloněná rovinka. Štěrk je taky dost na nic. Ale co je ze všeho nejobtížnější je, že vozovky jsou dost často klopené či je uprostřed více násypu, aby voda odtékala do stran. Pak se vozík stáčí na jednu či druhou stranu a to prakticky nejde jednou rukou urvat. V pátek večer přijela Bára se stanem a velmi jsem ocenil společnost a dobrou večeři. Sem tam jsem ji do kopce vzal batoh, protože ono nic moc jet na koloběžce se závažím na zádech. Na své cestě jsem potkal mnoho zajímavých věcí jako lány polí s modrými květinami, zarostlé turistické cesty, mohutný déšť, omezovač rychlosti pro vozík na 17 km/h, ovečky, vesničany, kteří neznají cestu do vedlejší vsi i opuštěnou kočku s ošklivým zraněním na obličeji. Každopádně to byla jedna z mých nejzajímavějších zkušeností jak fyzických, tak mentálních. Ale už bych do toho podruhé nešel.
Bára: Letos to bylo poprvé, co jsem se zúčastnila poutnického Top Gearu. Nemůžu říct, že jsem ho ujela, jelikož jsem nastoupila na trasu až v Čerčanech – byla jsem spíš než účastník, Opičákova tahačka jídla, protože by to na vozíčku neuvezl. To mi ale vůbec nevadilo, protože jsem byla aspoň jednou rychlejší, než on. Jediná děsivá věc nastala první noc, kdy jsme si vyhlídli místo pro stan, kde v noci pravděpodobně pořádají zvířata nějakou seanci. V noci jsme totiž slyšeli zvířecí protesty a nejspíš i pytláckou vábničku. Druhý den pokračoval poklidně, některé trasy byly sice trošku obtížnější (hlavně pro vozíček), ale jinak jsme šťastní dojeli pro fotku do Vlašimi, kde jsem potkali Chumbu a nasedli na vlak do Trháče. Z toho nás ještě čekalo pár kilometrů za tmy do tábora, kam jsme dorazili poslední.
Chumba: Cesta byla celkem dlouhá a nebylo těžké se na ní ztratit, ale i s blouděním okolo Popovic jsem dojel včas. Na koloběžce mi cesta prišla náročnější, než minulý rok na kole. Doufám že se tato akce bude opakovat. Zatím je i pro mě záhadou, jaký dopravní prostředek zvolím příště. Pac a pusu Chumba.
Michal: Už je to tak – nechal jsem se zlákat na Poutnický TopGear a vyrazil dle dohodnutých pravidel nejprve na start, který měl každý v jinou hodinu podle svého dopravního prostředku. Místo bylo pro všechny stejné: Obchodní centrum Hostivař. Každý z nás si měl v Mc Donaldu koupit Cheese Burger. Můj čas byl v 16:40 a účtenka s tímto časem jako důkaz. A cesta začala.
První etapa byla ta klidnější – vlakem do Trhového Štěpánova. Z Hostivaře bylo nejjednodušší nasednout na autobus a tím se přiblížit na nádraží Praha-Vršovice a vlakem s přestupem v Benešově dojet do známého „Trháče“.
Následující pěškobus do cíle jsem strávil kocháním nad malebnými místy, ať už to byly stromy zbarvené zapadajícím sluncem do ruda, nebo klasy obilí, evokující tahy malířského štětce. Vše je zdokumentováno, tentokrát více na videích, než na fotografiích, a tak doufám, že se aspoň ty nejlepší záběry dostanou do povědomí poutnické veřejnosti.
Na cestě nad Keblovem jsem potkal Bláťu na skútru a vytvořil s ní krátkou reportáž z cesty. Pak už bylo mé potuvání plynulejší – vzhledem k pokročilému času a ubývajícího světla jsem více šel, než se kochal.
Poslední metry do cíle (k závoře nad táborem) jsem docházel v čase 21:45, což bylo o tři čtvrtě hodiny později, než čas stanovený. Přesto jsem byl z pěti účastníků třetí, ale mé dopravní prostředky byly standardní, na rozdíl od jiných:) Nešlo tu však o zdolání ostatních, ale o překonání sebe sama, zvládnutí překážek a výzev, které k Poutnickému TopGearu patří.
Bláťa: V Top Gearu 2014 jsem hrála důležitou roli. Byla jsem totiž jediný motorizovaný účastník (Praha-Benešov auto, Benešov -Zátoka pláňát skútr) a v případě potřeby mých služeb jsem mohla lehce využít svých vynikajících vyjednávacích schopností a zlepšit si například stav bankovního konta (hahaha). Co bych to byla ale za poutnického závodníka, kdybych nepomohla i v případě, že se jednalo o soupeře a nevyzvedla krosnu Báře chvilku předtím, než z Vlašimi odjela směr Trháč vlakem. Mou největší hrozbou byl v tomto roce opět Chumba a popravdě, ráda bych mu konečně natrhla zadek. Má cesta probíhala přesně podle očekávání, až na drobné detaily, jako omrzliny 3. stupně na rukou (neměla jsem rukavice – kdo by to čekal, že skútr bude takovej drak) a zaseknutý plovák u benzínové nádrže (buď byl na 100%, nebo na 0). Když jsem po cestě těsně před Keblovem potkala Michala a ten tvrdil, že Chumbu nepotkal, tak jsem již jásala, že snad bych i mohla vyhrát. Napjatě jsem vjížděla po lesní cestě k táboru a…TO SNAD NE! ZASE TAM BYL CHUMBA! No co, příští rok mu už jistě dám co proto!
0 komentářů