Poutnický Top Gear: čtvrtý ročník

Před samotnou cestou jsme měli tři kočárky, co se daly použít. Jeden mezitím ukradli z kočárkárny, druhý jsme zavrhli pro tendenci stáčet se na jednu stranu. Vzali jsme tedy ten, ve kterém jezdil Opičák a později Mates jako miminko. Pak v něm tahali stovky kil sběru, když si chtěli vydělat na nějaké ty radovánky. Tedy pod tou tíhou věku spadlo držadlo tak, že jsme se oba museli dosti prohýbat, abychom druhého odtlačili. Čekalo nás úctyhodných 89 kilometrů, ale to jsme ještě netušili.

Měli jsme vyrazit v pátek ráno, ale Bebinu odvezli na jednotku intenzivní péče s rozjetou alergií. Nikdo netušil, zda odjede. Nakonec se Bebina nenechala v klidu. V pátek ve 14:45 jsme stáli před Mekáčem v Hostivaři a kupovali si chickenburgery. Pak jsme vyrazili a za pár metrů, když už byla Radka, máme Bebiny, v klidu v tramvaji, zastavili jsme a šli opravovat náš vůz. Stáhli jsme ho lepenkou, dotáhli popruhy, použili stříbrnou lepenku. Pomohlo to na pár metrů…

Mapu jsme neměli. Bebina sice poslala návrh trasy, ale dál už to neřešila a Opičák už vůbec ne. Schválně, jak jinak. Jeli jsme tedy po paměti Opičáka a až když už fakt nevěděl a byla to několikátá zajížďka, svolil k tomu, že se koukne na mapu na mobilu. Během jízdy jsme se vzájemně tlačili, cesta ubíhala a záda i hýžďové svaly se ozývaly. No, projeli jsme do Středočeského kraje a bylo nám krásně a my se už skoro viděli v Zátoce pláňat. Cestou se nám kočárek dost porouchal. Začalo pravidelně upadávat zadní kolečko, ale naštěstí šlo jen o uvolněnou pružinku v zamykání, takže šlo nasazovat. Dalším defektem na jiném kolečku byla stržená guma, na což pomohl fixátor v podobě stříbrné pásky, ale pak si to nějak sedlo a ani nebyla potřeba.

Přesně tam, kde jsme minulý ročník skončili v dešti, postavili jsme stan a šli spát. Nevzali jsme si spacáky ani karimatky, protože kdo by se s tím tahal, že?! Bebina celou noc klepala zimu a funěla Opovi do ucha. Ten zase nemohl usnout, protože přesně ve 12 hodin v noci se spouštěl předzápis rozvrhů na jeho vysoké škole a hledal mobilní internet, což se úspěšně podařilo. Naklikal rozvrhy a… od té doby moc nemohl spát.

Dohoda zněla, že tedy vyrazíme. Někdy před pátou ranní jsme vyrazili směr Pyšely. Mates nás tou dobou už předešel. Navíc v sobotu už jsme měli o zábavu postaráno, jelikož jsme přišli na způsob, jak jezdit z kopečků ve dvou. A taky někdy po já nevím kolika kilometrech (prostě za den a půl) jsme přišli na geniální věc. A to, že lze kočár tlačit palubkou, která zde byla přidělaná, když Mates jezdil v kočárku na ležáka a starší Ondrášek seděl na prkýnku. Záda od té doby nebolela.

Po cestě jsme si rozbili další kolečko, které má dodnes osmičku a to tak, že jsme jeli ve dvou poměrně rychle a tadá, zadní kolečko se vysadilo. My se stáčeli doprava a již nešlo zabrzdit. Narvali jsme to do valu u silnice a naštěstí se nám nic nestalo. Paní z farmy vedle se přišla optat, zda jsme v pořádku, když se nezvedáme. A my se záchvatem smíchu kvitovali, že jsme v pohodě.

Peklo nastalo u Střuhařova, kde jsme minuli cyklostezku a čekalo nás asi 13 kilometrů na přímém slunci (Bebina má spálený výstřih a Opičák opálenou kravatu, kterou na sobě měl) a stále rovně po silnici. Ani povídat jsme si nemohli, což bylo značně demotivující. Opičák dokonce přestal hrát na foukací harmoniku!

Po cestě byla točená zmrlina, což jsme vážně ocenili. Ta nás čekala i ve Vlašimi spolu s ledovou tříští. Právě ve Vlašimi jsme se potkali s Vačicí a Bebina měla na kahánku. Vypadala jako leklá, ale pak se vzchopila a řekla hrdě, že to tedy dojde a neodjede s vačicí vlakem. Cesta byla úmorná a začalo se stmívat. Našli jsme zkratku, taže jsme nemuseli do Trhového Štěpánova a pár kilometrů si ušetřili, když jsme se vynořili v Javorníku.

Dorazili jsme za hluboké noci jako poslední, ale jak jsme celou cestu říkali „nehrotíme to tolik“. U závory jsme si pogratulovali a do jídelny v Keblově přijeli nečekaně a stylově přímo na kočáru a ve dvou! Popovídali jsme si s ostatními a šli spát. Dovezli jsme chickenburger, který Opičák s radostí další den sežral, i když to vypadalo spíš jako palačinka a vypadalo to značně nevábně.

Je sobota 4. 6. 2016, 6:51 a já vystupuji z autobusu číslo 177 na stanici OC Hostivař. Na zádech batoh v ruce skládací koloběžku s úsměvem na tváři. Už z dálky vidím, ale hlavně slyším Lucku Čapkovic, jak volá AHOOOOOOOOJ. Přicházím před nákupko, zdravím se s Lůcou a Mikym. Prohodíme pár vtipných narážek, že jsme šílení ujet na těhlech strojích 80 km a už už si to šineme ke dveřím MC. Bohužel otevírají až v 7:00, takže stojíme za dveřma, sledujeme čas a vybíráme, co z těch snídaňových hnusů dáme místo cheeseburgeru. Lucka nám zatím zahřívá kola svým osobitým stylem, jedna noha, jedna koloběžka a řehtá se u toho na celé sídliště. Konečně se otevřely dveře u MC. Kupujeme něco jako fresh cheeseburgera, bereme účtenku, vkládáme dobroty do batohu, uděláme fotku, pošleme info na FCB a vyrážíme. Prvních pár metrů se seznamujeme se svými stroji. Miky je zasloužilý kolobežkář, takže vše v cajku, ale já se psychicky hroutím po pár metrech. V duchu si říkám, ježíš a jsi ty holko vůbec normální? Příští rok ti bude 30 a ty jedeš na tomhle, ještě je to úchylně růžové a fialové… No to nevymyslíš… Cíl byl ale více než jasný, letos vyhraješ! Vsadila jsi se s Pytlákem a když se ti to nepovede, budeš mít modrou půlku tvé blonďaté kštice. Těsně před Hostivařskou přehradou nás čekal první kopeček. Ne, nejde to jezdit do kopce, hezky do ruky a jdeme. No to bude pěkné, říkám si. Miky mi však svým nadšením opravdu vháněl pozitivní přístup do žil. Bylo na něm vidět, že ho to baví. Na Hájích jsme se trochu zamotali v ulicích, naštěstí máme orientační smysl a zvládli jsme se vymotat.

Ujížděli jsme jako o závod, průměrná rychlost bylo cca 6 – 6,5 km za hodinu, což je hodně slušné. Asi nejhorší částí naší cesty byl cca 3kilometrový táhlý kopec po silnici. Nic moc s tou kolobkou v ruce, na rozpálené silnici bez stromů. Ale dali jsme to. Nejvtipnější byl barevný rozdíl mezi obličejem Mikouše a tím mojím. Cesta utíkala až do doby, kdy jsme sjížděli jeden super kopec před Pyšelama a mně najednou začala koloběžka strašně rachtat. Po zastavení jsme zjistili, že se mi kolečko vysvléklo z gumy až na plast. No, zahájili jsme plán B. Dodrncali jsme to na vlak směr Benešov. Přece to nebudeme vzdávat, sakra! Po cestě na vlak jsme se domluvili s mamčou, že si vezme naše kolobky v Bene, my přesedneme na vlak do Vlašimi a tam vystoupíme. Vše klaplo a už už jsme si to ve Vlašimi štrádovali ke kašně. Jelikož nám ujel jeden spoj a další jel až za hodinu, byla naše časová ztráta asi 3 hodiny nad plánem.

Po vyfocení u kašny, jsme si zašli doplnit zásoby do Billy a rozhodli se, že nebudeme srágory a pojedeme stopem. Miky měl premiéru a i přes mé naléhání, ať si sundá tričko a vyhrne kraťasy, to zvládl oblečený. Stopovali jsme skoro hodinu, už jsme se na to chtěli vyprdnout a pokorně jít na vlak, když zastavil jeden pán. Byl to velice milý člověk, očividně vesničan, ve staré Felině. Povídali jsme si, proč stopujeme, on nám vyprávěl kam jede. Měl nás vyhodit v Kuňovicích, což je asi 8 km od Keblova, ale když projížděl, nezastavoval. Na chvíli jsem opravdu znejistěla, přeci jen mám sebou Mikouše, i když seděl vzadu…… Optala jsem se pána, proč nezastavuje. Podíval se a řekl, já Vás vezmu až do Keblova, to už je fuk kudy to do Křivsoudova vezmu. V tu chvíli mé nohy zajásaly, protože přiznejme si to otevřeně, bolely mě jako prase.

Pán zastavil na křižovatce u krámku, poděkovali jsme, vystoupili a začali si to s úsměvem na tváři štrádovat směr Zátoka. Po cestě jsme stačili udělat report z našeho dobrodružství, vyfotit Keblov a zjistit, kde se kdo nachází. Bebina s Opem byli někde kolem Vlašimi, Michal taky tam, ale starosti mi dělal Matěj. To snad ne, zase budu druhá! Psali jsme si s Bebinou, ta tvrdila, že neví a pak… Zvoní telefon, zvednu ho. Matěj mi s klidným hlasem řekl, že už je asi půl hodiny v Zátoce! Jakože cože??!!!??? Zase jsem byla poražena! Proběhlo poslední video těsně před pomyslnou bránou do tábora, celkové shrnutí této akce a dojmy.

Čtvrtý ročník Top Gearu byl jedinečný hned v několika ohledech. Zaprvé se ho účastlili už dva Kmeňáci mladší generace. Zhostili se této role velice dobře a opravdu klobouk dolů před Bebinou i Mikym! Jejich nadšení dokončit závod byl inspirující pro nás všechny. Zadruhé byl to asi nejpropagovanější závod u Poutníků, co jsme mohli zažít. Tolik fotek, videí, heců a komentů ještě nebylo. Zatřetí jsme se dopravovali velice originálně a i přes karamboli jsme všichni závod dokončili. Děkuji všem účastníkům, hlavně Mikymu, který to prožil celé se mnou! Jste užasní a báječní! A co jsem si odnesla? Příští, pátý, ročník VYHRAJU! 

„Mám většinu zkoušek za sebou. Pojedu tedy na Top Gear.“, prohlásil jsem pár dní před startem. Trasu jsem už měl naplánovanou několik měsíců, ale osud mého startu visel na úspěchu ve škole. Jak? Samozřejmě pěšky a za jeden den. Zkusím překonat Huga z prvního ročníku, který skončil ve Vlašimi. S čím? Jen s malým batůžkem, hromadou sladkostí a baterkou. Jak dlouho? Přesně 24 hodin. To bych měl zvládnout s přehledem.

Je pátek 20:00. Máma vaří večeři. Musím vyrážet v půl deváté. „V pohodě“, odpovídá máma. Ve 20:50 ještě řeším výměnu simek, protože tak budu mít internet v mobilu a budu se muset po cestě hlásit. Zato máma dostala několik esemesek od Opičáka a Bláti. Na start to stíhám jen během. Účtenku v Mekáči skoro zapomínám, ale vzpomenu si a pokladní mi ho tiskne ve 20:59:58. Skoro, o dvě sekundy startuji dřív.

Zpočátku to jde hladce. Kolem Hostivařské přehrady o znám. Do Průhonic také, ale v lese bez baterky (kde už je tma jak v pytli) na chvíli znejistím. Nakonec se dostanu do Radějovic, kde pomalu opadává světelný smog Prahy a objevují se na nebi první hvězdy. Pár kilometrů jsem nucen jít po silnici (ano, porušuji pravidla), protože tu prostě jiná cesta nevede. Ale jsem dobře osvětlen blikačkou a auta mě slušně objíždějí.

Začíná první vysoká tráva, která mě během cesty potká ještě několikrát. Večerní rosa ji krásně pokropila, takže mám všechno od kolen dolu mokré. Při každém šlápnutí se z boty řinou bublinky. Ach, to bude puchýřů. A také bylo.

V Pyšelech jsem v půl druhé a dávám si první velkou půlhodinovou pauzu u lorety. Kolem pochodují divočáci a já si vychutnávám cheeseburger (druhé porušení pravidel). Kostel ve městě odbíjí každou čtvrthodinu, to by se jeden zbláznil. Místním to ale asi nevadí a klidně spí, když procházím dolů do Čerčan a pak strmým stoupáním do Vlašimské pahorkatiny. Zapadlá vesnička Mezihoří mě uchvátí inverzí a mlhou v údolíčku. Začíná se rozednívat, východ slunce vidím až za půl hodiny mezi kmeny stromů.

Místo, abych v novém dnu pocítil novou dávku energie, začínám mít krizi. Jde se mi špatně a pomalu. Teda, alespoň mám takový pocit.Můj cíl je rozhledna Špulka, kterou občas vidím mezi mlhou, která to tu celé obklopuje. Po silnici klesám stále níž a níž abych to mohl pak zase vyšlapat nahoru. Rozhledna mě přivítá třemi keškami a lavičkami na posezení. Nejdřív chci jít nahoru, ale už z prvního mezipatra vidím jen mlhu. To nemá cenu.

Lehnu si na jednu lavičku a po chvilce zjistím, že se celý třesu. Radši tedy vstávám a posunuji se na posezení, kam sítí sluníčko. Po chvilce přiběhne nějaký pán a začne se se mnou vykecávat. Odkud a kam prý jdu, co on tady dělá a tak podobně. Je to moje první promluvení za celou cestu. Poradí mi rychlejší cestu do Vlašimi, než mám naplánovanou a opět odběhne. Já si lehám na lavičku a asi dvě hodinky si zdřímnu.

Kratší cestu nakonec nevyužívám, protože by to byl nepovolený doping a já mám stejně na ostatní náskok. Když to vezmu tou delší cestou, budu v Zátoce podobně jako Bláťa a Miky. To jsem ještě netušil, že se jim polámalo kolečko. Posledních deset kilometrů do Vlašimi se mi jde dobře, protože to tu znám a špatně, protože mě začíná bolet klenba levé nohy (ostatně ta mě bolí ještě pět dní po závodě).

V obchodě potkávám Zdeňka Svěráka, který něco kupuje. Mám nutkání udělat si s ním selfíčko, ale nakonec odolám. Nebudu přece jako ti selfíčkáři z Facebooku. U kašny si vypiji odpolední ledovou kávičku, slízám zmrzlinu a sním dva donuty. Tady mám poslední půlhodinovou přestávku před cílovou rovinkou dlouhou dlouhou 18 km. nějak jsem si zafixoval, že je to deset, a proto jsem se divil, že to jdu čtyři hodiny. Před Trháčem jsem to zkusil krosnout po cestičkách, které jsou na mapě čárkované. No, žádné cesty tam nejsou, a tak jsem lezl lesním srázem nahoru. 

Cesta z Javorníka už mi byla důvěrně známá, takže jsem odkrajoval kousek po kousku. Stejně mi to ale přišlo jako nejdelších šest kilometrů v životě. Po úmorné silnici do Keblova a k prsu jsem se už mohl těšit z dokončení závodu. Občas jsem se ohlédl, jestli mě někdo nedobíhá či nedojíždí a už jsem byl u brány. Je 16:58. Oslava ani fanfáry neproběhly. Místo toho jsem si šel naložit zapuchýřované nohy do vody.   

Když jsem stál s povinným cheeseburgrem u OC Hostivař, pomyslel jsem si, že ten rok od posledního Poutnického Top Gearu utekl pěkně rychle. Někteří od loňska „přezbrojili“ na jiná bláznivá vozidla, zatímco jiní (tedy vlastně jen já) zůstali u osvědčené „klasiky“ – kombinace bus, vlak, pěšky. Ale ani to mi nezabránilo letos se zúčastnit a dosáhnout mety – tedy Zátoky pláňat 🙂