Poutnický Top Gear: pátý ročník

Lentilka + Michal:

Mates a Bebina:

Když jsme se s Bebinou rozhodli jet Top Gear den po její rozlučce se základkou, nevěštilo to nic dobrého. Netušil jsem ale, že důsledky budou až tak fatální.

Máme vyrážet v deset hodin. Je to docela pozdě na to, že máme jet 90 km na koloběžkách s koštětem mezi nohama. Stejně by se ale dřív Bebina nedostala do Prahy, tak to nějak zvládneme a dorazíme do Zátoky v noci. Nakonec se na start dopravíme v 11:30. Kupování cheese, dofukování pneumatik a pár minut čekání na Báru nám zabere půl hodiny, a proto vyrážíme až ve dvanáct.

Trasu máme naplánovanou přes rybník v Mirošovicích, kde se hodláme vykoupat. To je náš první cíl cesty po třiceti kilometrech. Nakonec je to i cíl poslední, což ale zatím netušíme. Je to stále do kopce. Je horko, ale první koupání v Hostivařské přehradě odmítáme. Chceme alespoň něco ujet.

První zastávka je v Křeslicích na lavičce. Bebinu začíná bolet noha a Bára si kupuje zmrzlinu. Nasazujeme na nohu stahovák a jede se dál. Cesta příjemně ubíhá – Čestlice, vesnice Nupaky (Bára ji přejmenovala na Šňupáky) a Kuří. V kopci dáváme selfie s krávou pro Čelemdžem a stavíme ve stínu třešně na jídlo. Jsou dvě hodiny odpoledne a obědváme Bebininy párky z letáku Lidlu. Holky se snaží dostat na stromy, aby natrhaly třešně – neúspěšně. Nakonec tam vlezu já a vysadím i Báru. Třešně jsou moc dobré.

Pokračujeme do vesnice Kunice, kde stavíme ve stínu a Bára jde poprosit o vodu. Podaří se jí to a všichni plnými doušky hltáme kyslík s vodíkem. Teď už to bude jen z kopce k rybníku a k Sázavě, hlásím a rozjíždím se plnou rychlostí. Bára podotkne, že je to hezký výhled a jede také. Jako poslední vyrazí Bebina.

Docela se mi to rozjelo, a tak po sto metrech stavím a otáčím se. V tom vidím Bebinu letící přes řidítka. To není dobré, vyrážím na koloběžce do kopce za ní. Bebina se rychle zvedá a krůpěje potu se mísí se slzami. Adrenalin a překvapení je mocnější než bolest. Sedne si a my vymýváme rány vodou. „O desinfekci poprosíme v nejbližší vesnici“, prohlásím.

Bebinu bolí pravá noha a tvrdí, že na koloběžce už nemůže dál. Do Mirošovic k vlaku se ale musíme dostat. Pomáháme ji se zvednutím a levou nohou si těžce stoupá na stroj. Jedeme velmi pomalu a při každé rovince Bebina sesedá a radši jde vedle koloběžky pěšky. Posíláme tedy Báru napřed s tím, že jí poradím cestu do Čerčan.

Na rybník koukáme jen s touhou po koupání, ale je jasné, že teď musíme do nemocnice. Vlak v Mirošovicích nám jede hned a přesouváme se do Benešova. Tam na nás čeká Honza (táta Bebiny), který vezme Bebinu do auta. V nemocnici čekáme pár desítek minut. Jediná výhoda toho je, že je tu příjemně. Venku je totiž strašné vedro.

Rentgen je negativní, takže je to dobré. Odřeniny vydesinfikujeme a rodiče Bebiny prohlásí, že závod ještě není u konce. Honza vezme obě koloběžky do auta a sveze nás do Vlašimi ke kašně. Tam nás vyfotí a taxík pokračuje až k Lochovu posedu. Bebina si chce sjet alespoň loukou na koloběžce. Nasedáme na ně a projíždíme cílem.

Bára:

Letošní Top Gear jsem se rozhodla jet poprvé úplně sama. Jelikož má orientace v mapách i širokých prostorech není příliš vytrénovaná, brala jsem závod jako malou výzvu, což nakonec opravdu byla.

Hned na začátku jsem zjistila, že jsem si předešlý den zapomněla mobil u Radara (bývalý člen oddílu Tuláci), který bydlí na Želivského – kousek od startovního místa. Nicméně Radar se uráčil věnovat mi pozornost asi po hodině a půl mého čekání před jejich barákem (prý mě neslyšel, ha). Nicméně to posunulo můj výjezd z 10.00 na 11.45. Vyrážela jsem tedy s Matějíčkem a Bebinou, kteří jeli na koloběžkách. Cesta byla velmi poklidná, místy až vleklá, ale těžko jsme se bránili třešním, které rostly podél cest a zmrzlinám, které rostly uvnitř restauračních zařízení. V jednu chvíli jsem se dokonce chtěla od Matěje s Bebinou odpojit, ale ačkoliv i „kámen, nůžky, papír“ rozhodl pro můj odchod, já jsem stejně pokračovala v ceste s nimi. Neposlechnutí osudu se mi však nevyplatilo, a tak jsem se kolem páté hodiny odpolední před Mirošovicemi odpojila a Bebina se starostlivým doprovodem pokračovali směr nemocnice. Já pokračovala směr Sázava, Čtyřkoly, Čerčany.

Musím říct, že jsem se od jejich odpojení nezastavila a snažila jsem se dojet aspoň Bláťu, s tím, že jsem počítala, že max. do jedenácti v noci bych mohla dojet. Nebýt mých malých výletů opačným směrem, možná by se mi to povedlo. Nicméně pro příště si musím zapamatovat, že opravdu nemám jít do toho obřího kilometrového kopce a uvědomit si, že to je on, až když jsem nahoře. Nesmím se řídit pochybnými radami, kdy mě posílá kolébající se pán s přízvukem hodně divnou polní cestou, kterou pak budu muset vycházet další hodinu.

Od této polní příhody jsem však nasadila vysoké tempo a do deseti v noci jsem dojela k Postupicím, poklábosila s panem dopravčím a totálně mrtvá se dovezla přes Vlašim až do Trhového Štěpánova.

Bylo před dvanáctou, kdy jsem se rozhodla, že bych se v lese s mojí bludičkou na čele určitě ztratila, a tak jsem vyrazila po asfaltové cestě. Tu jsem ale vůbec neznala, navíc jsem si myslela, že jedu cestou úplně jinou. Až po nočním rozhovoru s Bláťou jsem zjistila, že ty světýlka vlevo nejsou (díky Bohu, v tu chvíli jsme málem dostala infarkt) Vlašimská, ale Sedmpánská! To mě už čekal jen malý výšlap a rychlý sešup do Keblova. Nikdy v životě jsem raději (a to jsem ráda úplně, úplně vždycky) neviděla vítací ceduli „Keblov“. Do Zátoky jsem plna zážitků dorazila po jedné hodině ranní.

Opičák:

Letošní rok závodu Poutnický Top Gear byl plný dobrodružství a zázraků. Vyjel jsem nejprve na nalomené vietnamské koloběžce. Na zádech jsem měl batoh s náhradní plastovou růžovou dětskou úchyláckou koloběžkou s košíkem na kapesníčky. Kovová koloběžka se rozpadla zhruba po 9 kilometrech v Průhonicích. Hned vedle kontejneru. To znamenalo skóre Opičák versus problém 1:0.

Druhá koloběžka, plastová, na které se jelo kupodivu dobře, se rozpadla za průhonickým parkem po zhruba dvou až třech kilometrech. Příčinou byl buď výmol, nebo má váha. Asi i kombinace. Plastová kolobka měla tři kolečka. Chvíli jsem jen po dvou, ale ani pak koloběžka nevydržela.

Rozhodoval jsem se, co dál. Upřímně – vyřešil jsem to tak, že jsem prostě šel. Zamířil jsem do Velkých Popovic, kde jsem si koupil vodu. Když už se mi tak dobře šlapalo, byl jsem rozhodnutý dojít do cíle pěšky.

Jednu zastávku jsem se svezl vlakem a na rozpálené rovné silnici jsem si krátil cestu stopem. Zastavil mi se skřípěním kol a kořem za autem pankáč. Brzdnou dráhu jsme s Brňákem cestou ze Zátoky pláňat odhadli na nějakých 20 metrů. Tedy alespoň tak dlouhé byly otisky gumy.

Pankáč mi cestou vyprávěl, jak se na té silnici už málem zabil, zatáčky jel smykem a před železničním přejezdem přidal plyn, aby auto hezky poskočilo. Ještě si otevřel pivo a vychutnával ho. K tomu nám hrála písnička ♪♫…je tam brána zdobená…♫♪. Už stačilo jen dodat, že za chvíli tu zdobenou nebeskou bránu spatříme. Řeknu vám, nebyla to zrovna příjemná cesta a byl jsem rád, že jsem po nějakých 15 kilometrech vystoupil.

Sotva jsem opustil auto ve Vlašimi, zjistil jsem, že mi u něj vypadl z kapsy mobil. Číšník místní restaurace mi sice mobil půjčil, ale nedovolal jsem se. Ani jsem nemohl dát informace o tom, kde se nacházím a co se děje.

Do Zátoky pláňat jsem dorazil se zpožděním zhruba 1 hodinu. Tam už čekali Hudopáci, kteří měli tradičně ten víkend jako přípravný před svým táborem, i Poutníci. Kromě Báry, která dorazila později.

Nazítří jsme sekali dříví a koupali se. Zpět jsme jeli s Brňákem na dvojkole do Benešova a ostud vlakem domů. Směrovka Postupice za Vlašimí mi připomněla, že jsem se pankáče, se kterým jsem jel, ptal, odkud je. Zkusili jsme s Brňákem zajet do nedalekých Postupic s tím, že třeba bude někde na zahradě ono auto.

Na hlavní cestě přímo proti nám jel pankáč, který zastavil a mával s mým mobilem. Že prý s ním „něco dělal“ a není v něm má SIM karta. Svezl mne asi 100 metrů k jeho domu, kde hledal simku, pak baterii a nakonec vše našel. Se skřípěním kol odjel. Měl stejný typ mobilu a evidentně si ho chtěl nechat, protože v tom mém mám nyní vyměněnou poškrábanou čočku foťáku za zcela novou a budu opět fotit krásné fotky. Jeho mobil má nyní nejen rozbitý display, ale navíc ještě vadnou optiku. Oceňuji však jeho slušnost s tím, že mi mobil vrátil.

Během cesty jsme to vše oslavili ledovou tříští a dvěma zmrzlinami. Ve vlaku na mne padlo mnoho kilometrů chůze i cesta na kole, takže jsem vyl v polospánku. Brňák mne ale nestihl vyfotit, jelikož ho přepadla jistá záležitost, díky které málem nevystoupil na kýžené zastávce v Hostivaři, kde již čekala mírně rozčepýřená Bláťa bez klíčů od domu, které pak Brňák při řízení auta sdělil, že jsme se shodli, že by neměla být naštvaná.

Byl to náročný závod, plný nečekaného. Plný ztrát a nálezů, plný pohody.

Brňák a Bláťa: