Vrátil jsem se o víkendu z tábora. Je to ten čas, kdy vyvrcholí oddílová činnost a člověk se na pár chvil může vykašlat na řešení organizačně-provozních věcí. Najednou je příležitost pozastavit se sám nad sebou, podívat se na oddíl s nadhledem.
V oddílovém životě jsou momenty, které jsou na houby. Za 10 let Poutníků bych jich mohl jmenovat nesčetně.
Vyčerpávající online režim, dílčí nesoulady mezi vedoucími, odchody nadějných dětí, rozbitá skupina dětí i vedoucích, úmrtí, řešení krádeže, nezájem o distanční činnost, chybějící mezilidský kontakt v karanténě, odcházející generace potenciálních vedoucích, úrazy, nepovedené programy, naprosto bezcílné a někdy i fatálně nepovedené programy co do pedagogických věcí, pláč, strach, selhání, vlastní prohry, váznoucí tok informací, nesourodá komunikace, věčné dohady jaké nástroje pro administrativu použít, výpadek vedoucích vlivem osobních důvodů i nemocí, nahodilé větší i menší fuckupy, několikrát rozbourané či vytopené klubovny – když už jsme měli kde být, tlak na dokončení věcí v době nahromaděné práce (jako to, co nás živí) a rodinných věcí, rozchody i nové lásky, chybějící peníze, dotčení rodiče… Takto bych mohl vyjmenovávat minimálně 3500 dalších situací.
Neznamená to, že bychom byli výjimka. Takové věci se dějí v každém jiném kolektivu. To, že se sami dobrovolně, bez nároku na finanční odměnu, celoročně a v takové intenzitě věnujeme dětem i svému okolí, přírozeně tyto věci přináší. Občas bolí víc, občas motivují, jindy tečou slzy a krev.
Ačkoli musíme překonávat řadu překážek, stojí nám to za to. Bereme je jako výzvu, jindy jako nutnost. Náš oddíl s sebou nese řadu věcí, které jsou v mém okolním životě nerealizovatelné a nezažiju je jinde. Zároveň si plně uvědomuji, že máme díky soustavné činnosti s dětmi značný vliv na to, jak se budou ony v budoucím životě chovat. Zda budou vnímat svět jako dobré místo k životu, budou angažovaní co do společenského života, budou mít dobré srdce a snad nepůjdou s tupým davem. Naopak budou v ideálním případě šiřiteli dobrých myšlenek a ovlivní řadu dalších lidí. Zkrátka taková náprava věcí lidských.
Ověření z dlouhodobého horizontu nemám. Stejně jako ve školství ho (a jen možná) poznám za 15 a více let a stejně budu vědět, že jsem k tomu třeba jen přispěl, ale nebylo to jen mnou, respektive působením na dítě oddílovou činností. Dílčí situace a pozorování dětí však napovídají, že to, co děláme, děláme dobře. Stejně tak se nám dostává výtečné zpětné vazby od rodičů dětí. Mám okolo sebe partu dalších skvělých vedoucích, kteří mají různé zkušenosti a různé přístupy, jak s dětmi pracovat. Důležité však je, že se spolu bavíme o tom, co a jak a spolupracujeme při přípravě, realizaci i reflektování akcí. Nedělám si iluze, že vše děláme nejlépe – jistě je řada kolektivů,, od kterých se učíme. Stejně jako se rozvíjíme na kurzech, čteme metodické materiály, sledujeme trendy, nasloucháme rodičům, ptáme se dětí, studujeme pedagogické školy, procházíme sebereflexí a učíme se ze zkušeností. Každý rok, každý měsíc, zjistíme, že jde něco dělat jinak, lépe. Jisté však je, že věci neodbýváme a děláme je nejlépe, jak umíme a jak v dané situaci můžeme.
Už jste viděli plnou školní sborovnu, jak po čtrnáct dnů reflektuje každý večer po 15hodinovém plném nasazení v přímé pedagogické činnosti proběhlý den průměrně kolem 60 minut? My taky ne, ale v kuchyni na táboře jsme to takto jako vedoucí dělali. A mělo to svůj smysl! Navíc nám pod ruce koukali naši Rádci, kteří se od nás učí a též je mezi sebe zapojujeme.
A přesně toto všechno odráží náš poutnický slogan: Stezka pro život.
Klaním se všem, kdo v tom jedou s námi.
0 komentářů