Báseň May

Následující báseň recitoval Karel Hynek Mácha, kterého jsme našli poblíž Litoměřic, jak byl očarován Mayi na seniorské akci zvané Mayská psychoakce.

Byl pozdní večer, první May
sepjal si sponou černý vlas
a temnotou zněl jeho hlas,
když hledal, koho by obětoval.

O bozích šeptal jeho dech,
srdce mu bilo, však neměl strach.
Nepřítel ležel na márách,
jeho krev už měl na prstech.

Jezero černé v lesích stinných
rudnulo krví lidských těl,
zatímco slavík růži pěl:
„Je velká škoda těch nevinných,
co leží na oltáři zkázy.
Konec světa již přijde brzy…
tak brzy, tak brzy, tak brzy…“

Klesla dýka s nebes výše,
do hrudi tne její břit.
Oběť hledí do záhrobní říše,
kde mrtvé luny bledý svit.

Utichly bory, jen vody tiše zní,
když na cestu poslední
se vydá další muž,
neboť ostrý nůž
sevřel druhý May,
strašný Lesů pán.

Před Pánem lesů se všichni klaní,
on má však černočerné přání:
Své bohy nadřadit všem lidem,
mrtvým ať vládnou s chladným klidem.

Když jeho modlitby zní,
oběti po desítkách hynou,
zní a hynou,
zní a hynou.

Je pozdní večer
a všichni Mayové kráčejí cestami,
které jsou lemovány lidskými lebkami.

Klaní se bohům, co jsou nad námi,
nad jezerem pak stanou na stráni.

Obětovali Jarmilu a po ní i Viléma
a takto končí i má poéma.

Vilém na Bezdězu neskončí
a Jarmila ze skály neskočí.

Oběma srdce vytrhli
a jejich střeva vyvrhli.

Autor: Mr. Jarka, oddíl Sůvy