Dopisní hra je u konce! Přečtěte si jaké to bylo a kolikrát se dopis ztratil

Byl jednou, vlastně to bylo již předevčírem, jeden malý mosar. Asi se ptáte, co, nebo kdo mosar je. Ani se vám nedivím. To ví jen vítr kolem nás a Vláša Putinů.

Jisté však je, že se tento mosar objevil v divadle. Proč zrovna na tomto místě? Protože – a to málokdo tuší – zde jsou nejvhodnější podmínky pro přistání mimozemských vajec, ze kterých se líhnou prapodivní ještěři.

Jakmile tato vejce v divadle přistála, přispěchal k nim mosar a pravil, že nemá jméno a oni by mu mohli nějaké dát. Měl však pech, neboť ještěři ještě nebyli vylíhnutí, a tak musel čekat asi tak 4 minuty. Na to byl ale dost netrpělivý, tak se zabavil svářením starých bicyklů do jednoho dvaadvacetimístného kola zánovní kapesní svářečkou zakoupenou za patnáct pencí z vetešnictví na 18. avenue v Nashville.

A pak se to stalo! Rozevřela se vejce a stvoření divně pípalo a klovlo mosara do nosu. V tom okamžiku se otevřela i ostatní vejce a ještěři poklovali mosara. Škrábali a plivali na něj. Jelikož mosar, jak jste slyšeli, nemá trpělivost, zrudl a už chtěl praštit ještěry. Jenomže nějaký člověk za ním pronesl: „Jó, jo, to já znám. Todleto, milej pane, byste se neměl tak rozčilovat. To neni zdravý na nervy.“ Mosar málem vykřikl nechápavostí.

Podivín se představil. „Moje jméno je Vlado Piecky a přijel jsem sem tím žlutým autobusem. Narodil jsem se v 0:1:54,35 hodin a matku asistovala sestřička Stanislava Pekařová, ale nevím, kde jsem se narodil. Pojďte sem. Něco s těmi vajcaty uděláme.

„Parte“: Se zármutkem vám musíme oznámit náhlé úmrtí Vlada Piecky. S láskou jeho rodina.

Pouze nejapný žert. Vlado smrt pouze fingoval, aby přežil.

Z největšího vejce se vylíhnul gepard. Ale nebyl to obyčejný gepard. Vypadal jako Vačice s Kozou, ale měl tygří ohon a vlčí drápy. Plival oheň jako drak, zpíval jako pěnkava.

Sice ten gepard byl z různých částí jiných zvířat, ale byl to mírumilovný druh zvířete. Tento druh zvířete najdete na zvláštním místě a to je u Vodopádů snů. A tohle místo najde jen ten správný dobrodruh.

Vodopády snů jsou velmi hezké místo a žijí tam i jiné druhy zvířat. Nežili tam jenom podivuhodná zvířata, ale žili tam i krásné rostliny a stromy, které uměli mluvit a naslouchat přírodě. Byli lidé, kteří tato podivuhodná zvířata a rostliny chtěli chytit.

Viděli jsme o tom nedávno dokument. To bylo kdysi dávno. Tehdy ještě žili jednorožci, kteří s přírodou uměli mluvit a radili se s ní. Jenže právě proto, že znali místa, kde se nacházejí Vodopádů snů, stali se „lovnou zvěří“ a lovci je unášeli, aby jim pomohli ta místa najít. Vodopády snů totiž plnily ta nejrůznější přání. Zasnili jsme se. Co bychom si jen přáli my, kdybychom se na tomto místě ocitli?

Ta otázka je věru pozoruhodná. Já sama nevím, jak bych na ni odpověděla. Ani kolik mohu mít vlastně přání. Mám si přát superschopnosti, relikvii smrti, infiltrovat se do světa kouzel a stát se magickým tvorem, nebo mít meč z krve svých nepřátel, jak mi radí sestra? Nebo mám zbavit svět COVIDu-19? Nebo zjistit, co se stalo s mosarem a kdo vlastně byl?

Ještě chvíli jsem přemýšlela a nakonec jsem se rozhodla, že tuto otázku nechám ještě chvíli zrát. Mezitím jse se sbalila a vydala se na nádherně naplánovaný výlet, který měl trvat několik dnů. Vzala jsem batoh, svačinu, svého psa a vyrazila směr nezkrocená příroda.

Mosar s Vladem Piecky došli k Vladovi domů a tam si u kafe popovídali, co udělaj s těmi vejci. Nakonec se dohodli, že se vydají hledat Vodopády snů, aby tam dali zpátky ta zvířata, u kterých poznali, že pochází od Vodopádů snů.

Tak se tedy vydali na cestu. Sbalili stan, 22spacáků a fůru jídla. Dále 4 litry sojového mléka, spoustu špaget, 10 bochníků chleba a máslo. A pak se vydali na cestu. Prošli spoustu států a zemí a nakonec po 24 dnech hledání se jejich zásoby začaly ztenčovat. Proto mosar musel zmenšit příděly, i když to nebylo jednoduché. Zvířata z vajec už si zvykla na příjem dosti jídla a tato situace pro ně byla nemilá.

Vlado Piecky řekl: „Nechte si to jídlo pro sebe. Já budu jíst listí a bylinky, co tu rostou.“ Ale to jídlo dál a dál ubývalo, až jednoho smutného dne tam nebylo vůbec nic. Jenže ta zvláštní zvířata už měla obrovský hlad a k Vodopádům snů to měli asi 3500 kilometrů daleko. Museli se rozhodnout, jestli se chtějí vydat na dlouhou a náročnou cestu za lepším životem, nebo jít nazpátek. Sešli se a rozhodli, že dojdou až k Vodopádům snů. a po cestě budou jíst bylinky a to, co najdou. Po cestě se jim přihodilo spoustu věcí. Když tam došli, byli všichni unavení.

Proto se rozhodli, že půjdou spát a že si nechají zdát o všech přáních, co jim voodpády snů můžou splnit. Ráno se probudili do krásného dne. Svítilo slunce a hučely Vodopády snů. Zvířátka se na sebe podívala a rozběhla se k Vodopádům snů. Už už si každé zvíře chtělo nechat split nějaký svůj sen, když v tom se odněkud ozval hlas.

Byl to výrazný hlas, který pravil: „Mí zvířecí přátelé, než si budete něco přát, zamyslete se. Hlas se odmlčel a pokračoval. Kolikrát v životě jste měli možnost změnit svůj život a tím splnit svůj sen? Zvířátka nechápala, a tak nechala hlas domluvit. Máte tolik příležitostí v běžném životě, které vám dávají možnost změnit svůj život k lepšímu. Tak jděte a změňte svůj život, splňte si svůj sen sami bez kouzelné moci vodopádů snů. Beztak by se vás všichni ptali, jak jste to udělali. A co kdyby náhodou vodopády špatně pochopily vaše přání?

Hlas domluvil a nechal své zvířecí přátele stát před vodopády. Po chvíli se jedno zvířátko vzpamatovalo a zeptalo se svých kamarádů: „Nemá ten hlas pravdu? Nebylo by lepší, abychom si své sny splnila sama? Budeme na sebe moct být pyšná.“ Zvířátka se následně shodla, že si své sny splní sama. Ještě chvíli obdivovala krásu vodopádů a potom se vydala na zpáteční cestu šťastná a nadšená, že si splní sen. A tak se nikdo nikdy nedozví, jesli Vodopády snů jsou opravdu kouzelné.