Mezigenerační sdílení dobré praxe, čerpání inspirace a předávání zkušeností na vzdělávacím kurzu Zapalovač

Právě jsme se vrátili ze Zapalovače, čtyřdenního intenzivního kurzu pro začínající a budoucí vedoucí. Na kurzu je několik důležitých principů, které jsou pomyslnými základy, které vytěžují jeho potenciál na maximum. Mimo samotného obsahu jednotlivých vzdělávacích bloků zaujímá velmi důležitou roli sdílení dobré i špatné praxe v jednotlivých oddílech. K tomu do značné míry přispívá fakt, že kurz je mezispolkový. Tedy propojuje skauty s pionýry, tomíky, ochránce přírody či třeba Spolek evropských bojových umění nebo křesťanský tábor od svědků Jehovových.

Dalším takovým principem je nabídka účasti lidem, kteří jsou v roli méně zkušených či začínajících vedoucích nebo třeba těch, kteří zatím vedoucími nejsou a zastávají roli pomocných instruktorů, rádců či aspirují na to, že v brzké budoucnosti mezi řady vedoucích spolků pracujících s mládeží vstoupí. Spodní hranice je stanovena na 14 let. Horní hranice však záměrně omezena není. Stává se tak, že se protnou teenageři s „cetníky“. Letos jsme kupříkladu měli nejmladší účastníky ve věku 14 až 16 let a nejstarší ve věku kolem 45 let.

Co udělal věkový rozptyl třiceti let? Světe div se, přinesl obohacení pro všechny strany. Teenageři měli možnost čerpat inspiraci při rozhovorech a skupinové práci od starších. Viděli, jak se staví k řešení určitých problémů, poznali, co řeší v oddílových i osobních životech. Starší účastníci měli zase možnost sblížit se s jinak mnohdy vzdorující věkovou kategorií a pozorovat jejich nadšení a energii. Stejně tak čerpali nápady na aktivity, které reagují na aktuální trendy. Vzájemně diskutovali o přístupech k vedení oddílů a k jednání s dětmi. Nezřídkakdy jsme jako organizátoři viděli účastníky na chodbách a v klubovnách diskutovat o tom, co jak řeší, a to v krátkých chvílích mezi učebními bloky, které běžely od rána do noci. Napříč generacemi jsme se bavili o hodnotové výchově na příkladu karet ctností. Nakonec jsme si v jednu ráno všichni zahráli Šťastného candáta – infantilní deskovou hru o tři a půl pravidlech s obíháním stolu určenou dětem v předškolním věku.

Každá generace vidí tu následující jako neschopnou, nerozumí jí, leckdy jí pohrdá. Ve chvíli, kdy však umí najít mezi sebou soulad, zjistí, že si mohou být vzájemně ku prospěchu. Naším celospolečenským úkolem je vytvářet pro tyto možnosti supportivní a bezpečné prostředí, aktivně se zasazovat o rozvíjení kladných hodnot jako respekt, spolupráce, úcta, porozumění, naslouchání, přijetí aj. Zároveň bychom se neměli v případě, kdy to nemá vyloženě svůj smysl/cíl, snažit vnitřně diferencovat účastníky akcí podle věku. Naopak střetne-li se více generací, je na místě rozproudit uctivou diskusi či spolupráci k dosažení vytyčeného cíle. A tím může být třeba i vzdělávání dětí.

Zásadně tak nesouhlasím s názorem, že vedoucí by měl být ideálně maximálně pětadvacetiletý. V Poutnících máme vedoucí od 18 do více než 50 let a ve chvíli, kdy se nám podařilo najít vzájemnou harmonii mezi generacemi u vedoucích, zjistili jsme, že každý má své nezastupitelné místo, což má pozitivní dopad na děti. Myšlenka, že mladší vedoucí má k dětem blíže a více jim rozumí, je dle mé zkušenosti mylná. Stejně jako si děti rozumí s Vačičákem, který vede oddíl přes 30 let a je mu nad padesát let a zaujme je hrou na kytaru či vyprávěním příběhů, tak děti zaujala moje více než osmdesátiletá babička, kterou dokázaly děti poslouchat dvě hodiny, když jim během schůzky vyprávěla o roce 1968 a o sametové revoluci. Jistě si pak rozumí i s mladšími ročníky, kteří jim mimo jiné mohou nabídnout z logiky věci i fyzicky náročnější aktivity.