Poutníci začínají expandovat do zahraničí

Začínajícího hudebního skladatele, srdcaře, skautského oddíláka a zpěváka Baldu, který má v plánu rozšířit svůj velkolepý talent taktéž do zahraničí, myšlenka expanze natolik zaujala, že pro Poutníky složil píseň s hlubokou metaforou.

Ve své virální písni shrnuje kontrast touhy po šíření velké srdeční záležitosti jako je oddíl dál než za hranice svého místního působení a ostrý střet s realitou dneška, kde není snadné udržet souhru a velice důvěrné vztahy s každým členem Poutníků jako nadnárodní zastřešující organizací napříč všemi kontinenty včetně Antarktidy.

Autor písně se nejprve dojímá nad zdánlivě náhodným vyvěráním myšlenkového pochodu a následným utvořením poměrně konkrétní myšlenky. Toto mladý autor trefně dalo by se říci až zhmotňuje personifikací v podobě romantické lásky v autobusu.

Není jistě náhodou, že Balda mnohdy jezdil ve svých mládežnických letech nočními autobusy po svých toulkách noční Prahou. Zde vznikaly jeho nejlepší autorské písně, a tak autor do tohoto songu vkládá niterní záležitosti jako důkaz vlastního přesvědčení ve vizi projektu Bláťa.

Dále je v písni popisován naprostý soulad v konkretizaci cílů a prvotní plánovací fázi projektu. Zároveň slovy „tisíc zpráv si vyměníme zas a zase“ v pozitivním duchu naznačuje náročnost komunikace ve vyjasňování fungování budoucích poboček v zahraničí distanční formou. Balda dobře si uvědomujíc trable způsobené minulý březen vlivem celosvětové pandemie koronaviru vzápětí silně kontruje a zaměřuje pozornost na zoufalství (srovnej: „(…) že skončí to špatně a nestrávíme spolu ani jednu noc.“) spojené s obavami, že nebude nadále možné jezdit na vícedenní akce, které jsou v činnosti Poutníků jakožto výchovný prvek adorovány.

Balda propadá skoro až nevyhnutelnému zmaru a nostalgicky s přechodem do lehké apatie vyjadřuje velkou lásku k oddílové činnosti záměrným klišé „nechci být jen kamarád“.

Autor se v závěru písně zpovídá ze svých pocitů. Zakouší strastiplné pocity rozervaných hrdinů romantismu (srovnej: „Možná že to jenom všechno špatně vidím anebo nevím co přesně dělat mám.“) až nakonec propadá bezrozměrné vnitřní beznaději (srovnej: „Cítím, že to nepůjde dál.“).

Nakonec se staví do role mučedníka, čímž lítostivě, drsně a zároveň nadějeplně poukazuje na cirkulaci dějinných událostí. Důvtipně i bolestně v posledních verších přijímá vinu celosvětových událostí jako neschopnost totalitních režimů a následně i ostatních světových vlád i běžných lidí nalézt společné řešení v boji proti koronaviru.

A konečně za již sobě přivlastněnou vinu pyká vnitřně rozpolceným srdcem, čímž ztrácí to nejcennější, co mu kdy bylo dáno (srovnej: „Z mého srdce zbyla už jen polovina (…)“). Hrdina vnitřně skomírá, což připodobňuje ke stavu po nejhorším večírku (srovnej: „(…) byl to celý špatný dlouhý flám.“), aby dosáhl zvnitřnení vlastních zdrcujících pocitů i u běžného posluchače. A konečně padá do agónie, kde už nevnímá ani onu bolest, kterou na svá bedra jako břímě vzal, aby po bezmála dvou tisících letech opět vykoupil lidstvo (srovnej: „(…) To všeničící tiché ne-ne-néééé.“).