Během letního tábora jsme se rozhodli nejít na puťák klasicky pěšky, ale sehnat pro každého koloběžku a vyrazit vstříc dobrodružství. Bylo to náročné, únavné a zároveň příjemné.

Až po realizaci nám došlo, že jsme první na světě, kdo kdy něco takového udělal s dětskou skupinou typu oddíl. Na silničních koloběžkách jezdí sportovně Češi, Němci, Nizozemci, Italové, Finové a na Instagramu lze nalézt fotky i z Ameriky. To není tolik zemí na to, aby se nedalo pátrat na Google.

Ačkoli jsem strávil nemálo času nad hledáním, tak jsem našel pouze putování dospěláků s brašnami (například má bývalá spolužačka Dominika Trojanová projela s tehdejším přítelem Asií, Dobroběžník jezdí napříč kontinenty ala žluté trabanty, řada novodobých sportovních trempů má koloběžky).

Po půl roce jsem narazil na putovní dětské koloběžkové tábory. Jak jinak, než v Čechách. Pořadatelem byli prodejci koloběžek Koloběžky Hodkovice. Jednalo se však o jízdu bez zátěže, čili zřejmě měli doprovodná vozidla. 

Na koloběžkách s báglama? To jste se pomátli?

Když se ke mne jako hlavnímu vedoucímu tábora dostala první zpráva o tom, že vedoucí, kteří mají na starosti třídenní puťák pro děti starší 12 let, vymýšlí, jak jet na koloběžkách, zasmál jsem se. A pak mi ztuhnul úsměv, protože sjem pochopil, že to myslí vážně a zároveň, že jsou schopni to uskutečnit.

“Moment, to jako chcete fakt jet na tři dny?  A jak přepravíme stany, jídlo, spacáky…”

“To si vezmou do báglů, vždyť toho moc není.”

“Vy fakt nejste normální.”

Ještě jsem pár měsíců doufal, že si to během plánování rozmyslí a přijdou na to, že to vážně není dobrý nápad, protože takový velký batoh na koloběžce není zrovna příjemná záležitost a koloběžka kupodivu nemá nosiče na brašny jako kolo. Tedy, nosiče existují, ale jsou velmi drahé a my jsme nechtěli zbytečně utrácet peníze z táborového low-cost rozpočtu. Vedoucí si ten nápad nerozmysleli.

Přípravy

Trasu vybrali vedoucí dobře. Mělo jít o trasu dlouhou 30 až 90 kilometrů. Tedy byla možnost ji zkrátit i prodloužit dle sil a ochoty jednotlivých účastníků. Zároveň byla často v lese, terén byl přiměřeně náročný a po cestě byla řada zajímavostí jako sochy, hrad a středověké podzemí.

Děti dostali za úkol si zabalit tak, že v podstatě měli v batohu jen spacák, ponožky na převlečení a plus vodu. Jídlo se kupovalo cestou a předem byly vytipované obchody a jejich otevírací doba. Téměř všichni účastníci spali v hamakách, takže odpadly problémy s těžkými stany a karimatkami. Samozřejmostí byla lékárnička a servis na koloběžky.

Vodu nám vždy ochotně poskytli dobří lidé kolem cest, studánky a také supermarkety.  Nebyli jsme tedy nuceni táhnout na zádech každý 4 litry vody, ale stačila jedna litr a půl objemná láhev.

Před startem

Jako důležitá se ukázala kontrola seřízení koloběžek. Řada z nich neměla utáhlé matky, natáhlé brzdy, někdo měl podhuštěná kola. Vše jsme zkontrolovali včetně toho, že každý měl dobře utáhnutou cyklistickou přilbu.

Na úvod zkušený vedoucí na táborové louce představil způsob jízdy, ukázal techniku odrazů, poučil účastníky o pravidlech silničního provozu a o tom, že vedoucí jezdí první a poslední. Mohli jsme vyrazit.

Střídání modelů

Po prvních kilometrech, kdy se děti naučily správné technice jízdy, se ukázalo, že i tak neodjede každý na svém modelu. Jako nejhorší se ukázaly koloběžky s vysokým nášlapem. Zdravíme značku Arcore a vyhazujeme koloběžku do popelnice. Na obdobných modelech nejde ujet více jak několik kilometrů a navíc si pak přečtete drobné písmo, které praví, že zařízení není určeno pro jízdu na silnici.

Tuto skutečnost jsme však využili pro svůj prospěch. Zastavovali jsme pravidelně ve chvíli, kdy zkrátka chudák se špatnou koloběžkou nemohl. Ten ji s radostí a smíchem ostatních předal do rukou dalšímu šťastlivci. Na každém takovém zastavení jsme představili jiný typ koloběžky, její výhody i nevýhody. Měli jsme asi 10 různých značek a každá z nich měla jiné jízdní vlastnosti. Děti i vedoucí o to jevili zájem a mohli to okamžitě porovnávat.

Ideální délka trasy

Vzhledem k zátěži a letním teplotám jsme ověřili, že ideální délka trasy je kolem 30 kilometrů za den. Jednou jsme nemohli najít místo na spaní a ujeli jsme kolem čtyřiceti, přičemž na konci nás čekal výživný několikakilometrový kopec. V tu chvíli už děti jely na autopilota a vedoucí na tom nebyli jinak. Tedy byli jsme rádi, když jsme z koloběžek sesedli a namísto povídání si u ohníčku jsme rychle odpadli do spacáků. A právě takové večerní sedánky se sdílením zážitků jsou to pravé, co by měl každý zažít jako příjemné zakončení dne.

Ani třetí den jízdy si však nikdo nestěžoval na zátěž na zádech. Záda bolela hlavně vedoucí a spíše to bylo kvůli vysokým nášlapům některých koloběžek, než kvůli batohům.

Desatero pro pořádání puťáků na koloběžkách

  1. Koloběžky si zkontroluj před samotnou akcí. Do té doby máš možnost je opravit, sehnat náhradu apod.
  2. Před startem pečlivě zkontroluj seřízení koloběžek. Jsou dotáhlé matky? Fungují brzdy? Jsou duše správně napuštěné? Ideální je mít cyklistické rukavice kvůli odřeninám při pádech.
  3. Nauč účastníky správné technice jízdy. Jízda musí začínat na rovince, ne prudkým kopcem dolů! Jízdu začínej mimo silnice, ať si jezdci na koloběžky zvyknou.
  4. Dobře promysli zátěž, co s sebou vezete. Každý gram se počítá.
  5. Měj s sebou lékárničku a servis. Hodí se i náhradní duše (pozor na rozdíly ve velikosti kol).
  6. Měj dostatek pitné vody. Při pohybu více piješ a zároveň v případě potřeby s tekutinou vyčistíš špínu při pádu z koloběžky.
  7. První jede vedoucí výpravy. Poslední jede někdo schopný.
  8. Na každé křižovatce se čeká na zbytek skupiny.
  9. Tempo a délka trasy se přizpůsobuje nejslabším. Pamatuj na věk dětí!
  10. Trasu plánuj tak, aby byla zajímavá a brala v potaz počasí.

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..